Ještě v kanceláři mu vysvětlil, jak to teď bude v domě fungovat. Uvnitř zůstane jen nezbytný personál, kterému se dá stoprocentně věřit. Má jen čtyři dny na to, aby ji srovnal do latě. Na obřad přijetí do bojové jednotky jako jeho družka musí přijít s ním, protože vlci budou slibovat věrnost jak jemu jako Alfovi, tak jí, protože po něm je ta nejvyšší ona. Toto zjištění se mu ani trochu nelíbilo, jenže jsou zákony a pravidla, která ani on jako Nejvyšší nedokáže změnit a obejít.

Jakmile mu Harold, jeho lékař oznámí, že je hotov, vrátí se zpět. Už z dálky cítí její přítomnost, a k tomu pocitu se vzápětí přidá i její vůně. Podrážděně zavrčí a potlačí všechny pocity, které to v něm vyvolává.
Je na ni neskutečně naštvaný. To je tak sobecká pořád?! Tady nejde jen o ni! Chová se jako rozmazlený fracek, jakoby vždycky muselo být po jejím a když tak není, hraje si na chudinku. Jemu se to taky nelíbí a neutíká jako zbabělec. On se tomu postavil čelem tak, jak to měla udělat i ona.

Vejde do místnosti, kde se toho hodně změnilo. Kolem postele stálo několik přístrojů, které hlídaly tlak, tep a jiné životní funkce. Už neležela zabalená v dece, ale přikrytá bílou přikrývkou, kterou měla provlečenou pod pažemi, takže viděl nalepené senzory na hrudi i kanylu, vedoucí k loketní jamce. Nejhorší pro něj bylo teplo, vycházející z ohřívačů po obou stranách lůžka. Už tak se potýkal s neustálým vedrem a teď, v téhle místnosti se cítil ještě hůř.
„Jak je na tom?" zeptá se a dál si ji prohlíží. Vypadá úplně jinak, než tehdy. Ztrhaně, zoufale, taky by řekl, že dost zhubla.
„Stále není z nejhoršího venku, ale myslím si, že to zvládne. Dostává živiny nitrožilně, snažíme se jí zvednout teplotu pomalu, aby to nebyl pro organismus šok a tep se pomalu stabilizuje," zní optimisticky. Sice se v medicíně nevyzná, ale věří jeho úsudku. Přikývne na srozuměnou a muž odejde za plentu.

Popojde blíž, aby si ji prohlédl z blízka. Tmavě hnědé vlasy se vlní kolem ramen a bledého obličeje, na kterém jsou znát známky předchozích týdnů. Stres, nevyspání, málo jídla, to vše se podepsalo na jejím vzhledu. Sjede pohledem na ruce a zamračí se, když si všimne několika jizev, táhnoucích se ze strany jedné ruky směrem na záda.
Okamžitě poznal, že to jsou stopy po vlčích drápech, jen nechápal, proč by ji někdo napadal? Nemělo cenu se nad tím zamýšlet, teď se důvod stejně nedozví.

V tichu, které přerušuje jen pípání přístrojů zaslechne, jak se zhluboka nadechne a vydechne a společně s jejím výdechem se mu částečně uleví.
Copak? Už jsi jí odpustil? Ozve se vlk. Zatřese hlavou a jeho pohled opět ztvrdne.
Ne. Nemůžu jí odpustit, že utekla. Jen nechápu, kdo by jí chtěl ublížit? Vždyť se na ni podívej, není nebezpečná. Rozhodně tak nevypadá, na tom se shodnou a přestože to ani jeden neřekne, oba jsou rádi, že je tady, kde ji může chránit, protože dnešním dnem, je z ní druhý nejvlivnější vlk v zemi a tím pádem i druhý největší cíl.

Chvíli váhá, jestli ji má nechat samotnou, ale nakonec se shodnou, že jí zde nic nehrozí a vzhledem k tomu, jak dlouho se pořádně nevyspala, počítal, že bude spát minimálně do dalšího dne a tak se klidně vrátil do svého pokoje, kde ale nevydržel dlouho a nakonec stejně skončil tam, kde dosud trávil většinu času. V posilovně.

***

Měl pravdu. Spala do dalšího dne a když konečně otevřela oči, nebylo to vůbec milé překvapení. Nejprve se cítila zmateně, ale nakonec jí vše došlo. Rozhlédne se a není těžké uhádnout, kde je. Přestože si je jistá, že nemá šanci se odsud dostat, i tak se o to pokusí.
Vytrhne si jehlu z ruky, sundá všechny nálepky a opatrně se posadí. Zjištění, že na sobě nic nemá není zrovna nejpříjemnější, ale sundá košili, která visí na ramínku vedle postele a přehodí ji přes sebe. Přidrží se skříňky, když se jí hlava nebezpečně zatočí a před očima má na okamžik úplnou tmu.
Rozhlédne se kolem, jestli mezi tím náhodou někdo nepřišel a pak pomalu zamíří ke dveřím. Je to obtížnější než čekala. Je slabá a nohy se nesouhlasně třesou. Přidržuje se stěny a když bere za kliku, modlí se k Bohyni, aby za nimi nikdo nenašla.

Očividně Bohyně není na její straně, protože jen co otevře dveře, je nucena ustoupit před mohutnou postavou, bránící jí pokračovat v pokusu o útěk. Její první jí myslí probleskne myšlenka, že je to ten arogantní tyran, jenže jakmile vzhlédne a podívá se mu do tváře, uleví se jí. Alespoň trochu.
Muž si ji nejprve prohlédne a pak se na ni usměje. Vůbec jeho chování nechápe.
„Rád tě konečně poznávám," natáhne k ní ruku, kterou si obezřetně prohlédne. Nad loktem má znamení spřízněných duší a rozhodně nevypadá jako obyčejný, řadový vlk. Vzhlédne k jeho obličeji a zapátrá v rysech jeho tváři.
Nepřipomíná ti náhodou trochu našeho Alfu? Ozve se najednou vlčice. Teprve teď si uvědomí, proč jí připadal nedůvěryhodný. Má podobné oči, stejnou barvu vlasů, ale jeho postoj vůči ní i chování je naprosto odlišné. I tak ale vycení zuby a o krok ustoupí.

Muži se na tváři opět rozlije široký úsměv.
„Takže už ti došlo, kdo jsem. Jsi chytrá," přimhouří na něj oči.
Jakože bychom jinak byly hloupé, kdyby nám to nedošlo?! Vlčice se nahrbí a zavrčí na něj.
„Tak jsem to nemyslel," zatřese hlavou a prohrábne si vlasy, „vážně neumím jednat se ženami." Má pocit, jakoby tohle ani nahlas říct nechtěl, spíš si to mrmlá sám pro sebe, jenže ona umí odezírat ze rtů dost dobře na to, aby to poznala.
„Jmenuji se Kyle a ano, jsem Darenův bratr," objasní svůj původ. „Rodinu si člověk nevybírá," pokrčí rameny, když od něj ještě o krok ustoupí.
„Mám tě odvést do pokoje. Můžem?" ustoupí stranou a nevěřící výraz, když jí uvolní cestu ho opět pobaví.

Nechápe, proč zrovna on? Proč je tady? Proč nepřišel on sám? Je tak slabá a rozhozená, že jí to musí napovědět opět její vlčice.
‚Proč bych ti měla věřit?' naznačí posunky a muž se znovu usměje.
‚Jsi vážně moc chytrá. Nemáš žádný důvod se mě bát. Přestože máme s Darenem společné rodiče a příjmení, každý jsme úplně jiný. Jsme tady proto, abychom vám pomohli.' Musí uznat, že znakovat umí moc dobře.
‚My?' Muž s úsměvem přikývne.
‚Je tu se mnou i naše sestra. Bonnie.' Čeká, až si to všechno přebere. Jenomže je těžké se rozhodnout, když je yčerpaná, slabá a pořád se jí točí hlava. Jak má vědět, jestli mu věřit, nebo ne?
Nakonec se rozhodne to risknout. Pokyne mu a když zamíří chodbou ke schodišti vedoucímu nahoru, následuje ho. Vyjdou do přízemí a když spatří dveře, zpoza kterých svítí slunce, neváhá ani na okamžik. Co nejrychleji k nim doběhne a jen co je otevře se přemění, aby mohla rychleji zmizet.
Že to byl špatný nápad si uvědomí po dvou krocích, když se jí zatmí před očima a nepomůže ani zatřást hlavou. Nohy uprostřed kroku vypoví službu. Tvrdě dopadne na beton a skutálí se ze schodů. Nestihla spočítat kolik jich je, protože ztratila vědomí.
Ani nemohla slyšet Kyla, který za ní volal, protože i když věděl, že je to zbytečné, co jiného měl zkusit? Ani neslyšela nadávky, se kterými se z domu vyřítil Daren, což v tu chvíli bylo její jediné štěstí, protože byl tak rozčilený, že by neměl problém ji pořádně zřídit sám, což za něj už udělaly schody.

***

Když se tichem obývacího pokoje rozeznělo pípání, které jim oznámilo, že je vzhůru a přesně jak čekal se pokouší utéct, neměl Kylovi věřit, že bude lepší, když tam půjde on.
Celý rozhovor, tedy aspoň to, co říkal on, poslouchal stejně jako Bonnie, která při tom svého bratra pozorně sledovala. Přestože se očividně snažil tvářit nezaujatě, čas od času mu ve tváři škublo, obzvlášť, když se Kyle smál.
Nedokázala přesně určit jaké emoce a pocity v něm ta žena vyvolává, ale dobré znamení bylo, že aspoň nějaké. Na tom se s Kylem shodli. Nedovolil jim jít se na ni podívat a tak by řekla, že částečně i kvůli tomu se jejich bratr nabídl, že půjde dolů. Oba ji chtěli poznat a ona si musela, bohužel, ještě počkat, než konečně pozná tu, která se měla stát družkou Nejvyššího.

Jakmile se ozvaly kroky, Bonnie poznala, že se jejímu bratrovi ulevilo. Poslouchala je celou cestu až na chodbu, kde se jejich pravidelný rytmus změní. V momentě, kdy si uvědomí co se děje, Daren už je ve dveřích na cestě z místnosti. Mělo mu dojít, že se při první příležitosti pokusí zase utéct.
Vyběhne před dům a spatří ji ležet pod schody. Hlasitě zanadává a jeho vlk vrčí a dere se na povrch. Nemůže si nevšimnout několika podlitin, jak narážela na kamenných hran schodů.
Zvedne ji a zamíří dovnitř. Kyla ignoruje a zamíří rovnou ke svému pokoji. Přestože je na ni neskutečně naštvaný a nejraději by ji na tu postel hodil, nedokáže to. Něco v něm mu v tom brání.
Položí ji doprostřed a přikryje až po krk. Chvíli se na ni dívá, než si odfrkne a zamíří do místnosti, kde ví, že alespoň na okamžik zapomene na tohle všechno.
Dře několik hodin, než začne opět vnímat svět kolem sebe. Teprve teď si uvědomí, že se probrala a chodí po pokoji. Je to zvláštní, čekal by, že když je hluchá, bude dělat hluk, protože to neuslyší, ale ona našlapuje i v lidské podobě tiše jako vlk. Jeho pozornost se během vteřiny obrátí od jeho myšlenek k dění v domě. Zbystří, když uslyší Bonnie, jak jde po schodech.

„Ahoj," podívá se na dívku, sedící u okna, která se k ní otočí, jakmile ji zahlédne v odrazu skla, „přinesla jsem ti něco k jídlu," Browny obezřetně pozoruje ženu, jak pokládá tác na stůl, pak o krok ustoupí a obě se navzájem měří. Přestože ve tváři vypadá mladě, řekla by, že budou přibližně stejného věku.
Vlasy i oči Darenovy družky mají stejnou, tmavě hnědou barvu, a ona začíná tušit, proč se jmenuje Browny. Dlouhé neposedné kadeře jí padají na záda a Bonnie musí potlačit nutkání vzít hřeben a učesat ji. I přes to je krásná. A i když si nikdy nedokázala představit ženu, která by dokázala jejího bratra zkrotit, o téhle si to začíná myslet. Už její postoj napovídal, že se nebojí a nehodlá se vzdát.

Její pohled sklouzne na podnos plný jídla, přesně jak Daren nařídil a Bonnie neujde, jak hladově polkne.
„No tak, musíš něco sníst," pokusí se ji povzbudit, ale ona se otočí zpět k oknu. Bonnie si je vědoma toho, že tady nemá co dělat. Odnést jídlo měla Merry, ale ona to už nemohla vydržet. Pootočí hlavu ke dveřím, za kterými stojí Daren. Slyšela ho, jak jde po schodech i jak naštvaně funí a vrčí. Pokud chtěla, aby jí tahle akce prošla bez přednášky, musela ji přemluvit, aby něco snědla.
Když se ani nepohne, Browny se k ní opět otočí, jakoby se chtěla zeptat, co tam ještě dělá?
„Vážně nemáš hlad? Vždyť jsi několik dní nic nejedla," zkusí to ještě jednou a použije svůj nejmilejší úsměv, ale ona jen zatřese hlavou. V tu chvíli se ale ozve její břicho. Hnědovláska zhlédne a když se na ni ještě víc usměje, cítí jak jí rudnou tváře.
„Tak já to tady nechám, kdyby sis to rozmyslela," pokrčí naoko s nezájmem rameny, „ale měla bys něco sníst, nemůžeš mu vzdorovat hladová," mrkne na ni. Za dveřmi uslyší, jak její bratr zavrčí, ale to není to, co ji zajímá. Dívce nepatrně zacukají koutky a tak přikývne a ví, že má vyhráno. Otočí se a vyjde z pokoje.

„Co tady děláš, Bonnie?" zeptá se jí šeptem Daren, jen co za sebou zavře dveře. Ona jen pokrčí rameny a tváří se spokojeně.
„Přinesla jsem jí jídlo," odpoví jakoby to bylo jasné. Jeho oči se zúží do dvou linek a v krku mu bublá vztek.
„To měla udělat Merry."
„Měla, jenomže ta by ji nepřesvědčila, aby něco snědla," založí si ruce na prsou.
„Pokud jsem dobře slyšel, ani tobě se to nepovedlo," jenže to ji vůbec nerozhodí. Místo toho na něj mlčky hledí. Když už se nadechuje, aby své sestře připomněl, kdo tady dává rozkazy, ozve se tiché cinknutí, jak něco zvedá z podnosu a pak tiché kroky zpět k oknu.
„Co jsi říkal? Asi jsem to díky přeslechla," usměje se na něj vítězoslavně, mezi tím co on nevěřícně civí na dveře a poslouchá, jak Browny upíjí z hrnku.

***

Nejprve se nad horou jídla zhrozila, ale čím déle tam leželo, tím větší měla hlad. Ještě hodnou chvíli se dívala na dveře, za kterými zmizela. Určitě to byla jejich sestra. Ty rysy se nedaly zapřít a kdo jiný by se snažil a povzbuzoval ji v jejím vzdoru? Pokud je v domě a slyšel to, určitě si za svá slova vyslechne přednášku. Ale je to její volba a ať chtěla nebo ne, připadala jí milá, stejně jako Kyle. Jen nechápala, jak můžou být sourozenci zrovna s ním, když on je jejich pravý opak.
Nakonec zatřese hlavou a přejde k podnosu. Chvíli se dívá, co všechno tam je a nakonec se pro začátek rozhodne pro kávu, která nádherně voní. Posadí se s hrníčkem zpět k oknu a sleduje koruny stromů pohybující se ve větru.

Jakmile o pár minut později stojí nad slotem, v břiše jí opět zakručí a tak se posadí, zasune nohy pod sebe, aby si je zahřála a pustí se do jídla. Je to neskutečně dobré, už si ani nepamatuje, kdy něco tak dobrého jedla.
Ze soustředění ji vytrhne až vlčice, která se nahrbí a vycení zuby. Nechápe, jak mohla tak polevit v ostražitosti, že si vůbec nevšimla, že do pokoje někdo vešel a teď stojí pár metrů za ní. Pomalu odloží příbor a napřímí se.
Zhluboka se nadechne, přivře oči a potlačí třes, když jí po zádech přeběhne mráz. Ví moc dobře, komu ten pach patří. Cítila ho od první chvíle, co se dole probrala. Tady byl o dost silnější, takže nepochybovala, že je v jeho pokoji, tady je téměř nesnesitelný a to stojí několik metrů od ní.
Pomalu vstane a musí si dodat odvahu, aby se otočila. Měla pravdu, stál tři metry od ní a s přivřenýma očima ji propaloval. Z jeho kamenného výrazu nešlo vyčíst naprosto nic. Chladné oči těkaly od hlavy až k patě a zastavovaly se na místech, kde byly pod nemocniční košilí vidět modřiny od pádu ze schodů.
Jakmile svou prohlídku skončí, zadívá se do očí až jí na setinu sekundy uvázne dech v hrdle pod tíhou toho pohledu. Pozná, že je podrážděný, vzteklý a ani trochu se mu nelíbí nic z toho, co udělala, ale ona se ho nebojí, přesto jak moc se o to on celou dobu snaží.

Pozvedne odhodlaně bradu, aby pochopil, že to nemá takový účinek jak čekal. Přimhouří oči, vycení zuby a všimne si, jak se mu hrdlo zachvělo, když zavrčí a stiskne ruce v pěst.
Nemůže říct, že by nevypadal nebezpečně, právě naopak. Vypadá jako napůl šílený vztekem, ale jeho lidská část stále převládá nad tou zvířecí. A i když by z něho vážně měla mít strach, a i daleko lepší bojovníci by se pod jeho pohledem třásli, ona to nedokázala. Z nějakého důvodu se ho nebála. Ani tehdy, ani teď.
Vlčice se dere na povrch a Browny stojí spousty sil ji potlačit, protože si je moc dobře vědoma, že je ještě víc horkokrevná než ona a bez váhání by na něj skočila, aby mu ukázala, že z něho rozhodně strach nemá. Přestože to byl její druh, ani jedna nedokázala překousnout, že je pronásledoval, unesl a zamkl v tomhle pekle na zemi.

Vycení  zuby, což je poslední kapka k tomu, aby se mu oči změnily na vlčí. Ta změna ji na sekundu vyvede z koncentrace a jen ta malá chvilka stačí vlčici, aby přebrala vládu a i její oči se změní.
Oba stojí jak nehybné sochy, cenící na sebe zuby, ale každému pozorovateli by bylo na první pohled jasné, kdo zvítězí a který je blázen, že se vůbec takovému obru odváží postavit.
Párkrát zamrká, když se vlčice nečekaně stáhne a když si uvědomí důvod, v rychlosti se otočí. Vběhne do koupelny a zabouchne za sebou dveře.
Darren má chvíli ze své výhry v jejich němém souboji radost, jenže pak uslyší jak se dáví a radost ho najednou přejde.
Neměli jsme jí posílat tolik jídla. Odfrkne si vlk. Vůbec ho nenapadlo, že když tak dlouho nejedla, takové množství nebude nejlepší volba. Automaticky měl potřebu jí ho dát co nejvíc, protože na ní bylo vidět, že to potřebuje.

Dlouho seděla u záchodu a čekala, jestli už vydávila všechno, nebo v ní ještě něco zůstalo. A taky se jí nechtělo zpět, protože se cítila trapně a nevěděla, jak by se teď měla chovat.
Nakonec ale vyjít musíme. Řekne vlčice a ona musí, i když nerada, souhlasit. Opláchne si obličej a nejistě otevře dveře zpět do pokoje. Uleví se jí, když zjistí, že je prázdný. Chybí i tác s jídlem.
Aspoň že tak. Představa dalšího jídla jí znovu zvedá žaludek a aspoň se toho smradlavého vlka na další chvíli zbavila.

Na posteli najde poskládané oblečení spolu se vzkazem: Převlékni se. Přijdu pro tebe k večeři.
Ani se nemusí namáhat aby zjistila, že oblečení, které si má vzít je jeho. Je jím cítit až s odporem ohrne nos. Hodí ho na stůl a na papír k němu napíše vzkaz. Nemá v úmyslu chodit v jeho oblečení. Ani náhodou.
Přemění se a vyskočí na postel, kde si lehne tak, aby viděla na dveře a byla připravená na další kolo až přijde.