*Cadence*

V mysli mi zůstalo pouze jediné. Smrt mého nejbližšího a taky to, že neznám nic jiného, než pouhou temnotu. Pár vylepšených super vojáků mě vedlo z laboratoře se zbraněmi těsně za mými zády k mojí matce, která mě již očekávala.

Můj život začal zcela jinak. Nežila jsem tím, co bylo, ale co je nyní a co bude. Žádná minulost pro mně nebyla, protože jsem si jí vůbec nepamatovala. Vše bylo fuč a ani jsem nevěděla, co. Přišlo mi divné se probudit bez vzpomínek na to, co se stalo předtím, ale vyrovnala jsem se s tím.

Doktoři mi stále namlouvali jediné. Že Terrortox je moje minulost, přítomnosti i budoucnost. Nic jiného nebylo a nikdy nebude. Sklíčená jsem to celé odkývala na souhlas a po té si mě vojáci odváděli pryč.

Prošli jsme celkem dvěma chodbama a třema dveřma. Zapamatovala jsem si každý koutek, kterým jsme prošli. Na hlavě mě pálila řezná rána, kterou jsem někde nevědomě získala. Moje regenerace nefungovala. Nedocházelo mi proč, ale neřešila jsem to. Měla jsem i jiné schopnosti, co mě dokázaly chránit.

Za pár minut mě vojáci odvedli až do nějaké větší haly, kde takových bylo mnohem víc. Uprostřed obrovský stůl, na němž byla rozložená mapa stejné velikosti. Mapa znázorňovala celý svět. Kolem mapy na stole stálo několik lidí.

Jedna žena v bílé upnuté uniformě se znaky toxických odpadů na ramenou. To byla moje matka Freya. Vedle ní nějaký starší muž, co měl hojné strniště na bradě v šedivé barvě. Měl na sobě černý oblek a pravé straně hrudi ten stejný znak, co matka. Na druhé straně od Freyi stál taky nějaký muž, ale asi o pár let mladší, než ona. Na očích černé neprůsvitné brýle, červený šátek na hlavě co zakrýval pleš, na němž bylo pár černých lebek.

Jelikož byl pouze v tmavě šedém koženém tílku, bylo možné na jeho svalnatých pažích vidět různá tetování v podobě křížů, znaků smrti a podobně. Na zádech měl dvě pásky a na nich jeden velký samopal. Ten druhý měl u pasu pouze dvě menší zbraně.

Všichni tři se skláněli nad určitým bodem na mapě, který ukazovala moje matka jedním prstem, co se podobal pouhé kosti. Vlastně její obě ruce nebyly obaleny kůží. Byly kostnaté.

Když oba muži pokývali nad ukázaným bodem kdesi na mapě, vytáhla si ze zadních kapes dvě bílé rukavice a následně si je nasadila na obě kostnaté ruce.

Při pohledu na ně jsem měla po těle husí kůži. Nikdy jsem nic takového v životě neviděla a dost mě to děsilo. Ne, že by mě děsilo všechno, co uvidím, ale tohle bylo opravdu strašidelné.

Když ozbrojeným mužům za mými zády přišlo, že jsem tam stála dýl, než bylo zdrávo, jednoduše do mně jeden z nich strčil. Hned na to jsem začala klopýtat dopředu a snažila se vybalancovat na nohou, abych před ostatními nespadla na zem. Místo toho jsem se zarazila o stůl s mapou a málem si vyrazila dech při silném úderu do břicha.

Nevydala jsem ze sebe žádný zvuk, který by naznačoval bolest. Pouze těžce popadala ztracený dech a držela svoje oči někde v úhlu ničeho před sebou, i když tam byla mapa, kterou jsem nevnímala.

„Cadenzo, jak se to chováš! Okamžitě pojď sem a omluvíš se!" zaječela na mně podrážděná matka a moje oči vzhlédly bezradně k ní. Nechápala jsem, co se právě stalo. Co jsem nevědomě udělala a za co se na mně právě tolik zlobila.

Matčiny oči plály v jednom ohni a oba muži se dívali na mně. Ten s brýlemi se pobaveně ušklíbl a ten druhý vypadal též naštvaně, jako Freya. Nejraději bych vypadla a někam se zašila, ale nemohla jsem. Kontrovali mě na každým kroku a moje srdce neskutečně tlouklo.

Moje nohy se daly sami od sebe do pohybu a za pár sekund jsem se ocitla u skupinky tří lidí. Ani jsem nevěděla, jak rychle, ale stála jsem před svojí matkou a čekala, co se bude dít dál. Dívala jsem se na ní bezvýznamným pohledem a litovala všeho, co se dělo. Bylo mi divné chování všech a všechno další. Nebylo mi to nijak povědomé.

„Není to náhodou Posel temnoty?" uchechtl si starší chlap při pohledu na můj skleslý obličej. Neříkala jsem nic. Mlčela jsem jako hrob a nedovolila si nic, čím bych někoho urazila, nebo sama sebe.

Netrvalo dlouho a schytala jsem od matky silnou facku do obličeje, čímž se jí podařilo mi roztrhnout horní ret. Zadržela jsem svojí obranu, abych něco neudělala. Vážně bych toho mohla později litovat.

Chvíli jsem měla hlavu ke straně, ale potom jsem se s nádechy vzpamatovala a opět se otočila po třech lidech přede mnou.

„Bývala, než z ní Avengers vychovali spratka. To se však brzy změní potom, co odstraníme ředitele SHIELDu N. J. Furyho. To je důvod, proč jsem vás oba zavolala. Doprovodíte Cadenzu na její misi, kde bude mít za úkol uskutečnit zabití toho debilního vůdce SHIELDu i Avengers," vysvětlila jim, o co jí zřejmě celou dobu šlo. Byla jsem zmatená. Jaký Fury, jaký Avengers? To mi zřejmě chybělo z minulosti, o kterou jsem pravděpodobně přišla.

Oba muži se po sobě nechápavě podívali a ten s brýlemi se pobaveně ušklíbl.

„Takže...my máme doprovázet tuhle hromádku neštěstí až na jednu ze základen SHIELDu, kde stejně toho ředitele ani nezabije? Není to mrhání časem?" zeptal se nechápavým tónem, který v mojí matce vzbudil ještě větší podráždění.

„Přesně. Vždyť ta holka nezabije ani mouchu, natož jednookého piráta, kterýho nedostal pod kytky ani Winter Soldier," přidal se i ten starší a vypukla hlasitá konverzace o tom, že jsem zcela neschopná. Já do toho nezasahovala. Naprosto jsem s tím v duchu souhlasila, ale raději jsem se držela stranou.

Na pohled bylo na matce vidět, že to v ní začalo vřít a bude jen otázka času, kdy to pustí na povrch. Rozhodně jsem u toho nechtěla být, ale měla jsem smůlu. Ze všech stran mě hlídalo několik desítek super vojáků. Někteří si samozřejmě společně i povídali. Ať to byla ruština, němčina a další jazyky.

„Ticho!" zařvala Freya a bouchla oběma pěstma do stolu s mapou. Všechno v místnosti utichlo. Vojáci, doktoři, oba muži i já jsme se na ní udiveně dívali, jak se odtáhla od stolu s mapou a začala nabroušeně přecházet všude po místnosti.

Zuřila. Pouhé dohadování dvou chlápků jí dokázalo vytočit natolik, že by klidně rozmlátila celý komplex jen kvůli tomu, aby se uklidnila.

„Okamžitě seskupte početnou rotu, v jejíž čele bude kapitán Morris a nadporučík Stevens. Poletíte na letiště do New Yorku, kde vás čeká mise. Zabít ředitele SHIELDu a když to bude nutné, tak i Avengers. Za dvě hodiny se rota sejde v hangáru tři, odkud pohromadě vyletíte," vydala matka rozkaz všem, kterých se to v místnosti týkalo. Všichni na nic nečekali a místnost opustili, včetně těch dvou, co je následovali.

Já zůstala v místnosti s matkou sama a stále nechápavě zírala na ní, jak se konečně po chvíli chození zastavila. Rovnou si to namířila za mnou a já se zatřásla strachy, co se mnou udělá. Nakonec se zastavila, ale pár metrů přede mnou.

Trochu se mi ulevilo, že nepřekročila mojí osobní zónu, ale stále jsem se měla na pozoru. Matka pozvedla jednu ruku nahoru směrem na mně. Nechápavě jsem se po ní podívala a očekávala něco, co by mě mělo vyděsit ještě víc.

Nemýlila jsem se. Nataženou ruku setnula v pěst a já pocítila zvláštní pocit, jako když mě někdo držel v sevření. Nic však kolem mně nebylo a roztřásly se mi zděšením nohy.

Nataženou ruku přitáhla blíž k sobě, čímž zavinila to, že si mě přitáhla k sobě pomocí nějaké levitace. Chtěla jsem se ze sevření vyvléknout, ale byla jsem bez šance. Hned na to se mnou matka hodila o stěnu místnosti, když se prudce otočila a vystřelila rukou proti zdi.

Narazila jsem do stěny zády a málem přišla o dech. Byla jsem tak metr nad zemí a měla zatnuté zuby před výjeky bolestmi. Matka se spokojeně usmála a přišla až ke mně.

„Už si tolik nevěříš, tak jako před pár hodinami, co? To tě brzy, má drahá přejde, protože ty nezklameš. Není tvá vina, že tě tvůj ubohý otec a ta jeho čůza vedli po nesprávné cestě. Ty přece nejsi tak slabá, aby jsi odolávala jejich vedení. Že ne?" pronesla sladkým hláskem a dostala mě blíž k zemi, protože klesla i se svojí rukou.

Očekávala ode mně odpověď, ale já neodpovídala. Měla jsem strach a svíralo se mi neviditelnou silou hrdlo. Nemohla jsem ze sebe dostat nic, o což zřejmě mojí matce šlo. Chtěla mě potrápit naschvál a potom seřvat, že jsem nemožná dcera.

„Takže ty mluvit nebudeš? Takhle se ke mně chovat nebudeš!" zavrčela a její milí obličej se změnil v mrchu. Prudce se otočila ke mně zády a zároveň máchla i rukou víc k zemi před sebou. Neviditelná energie mě odhodila přesně na místo, kam namířila rukou a rovnou mě i ze sevření osvobodila.

Ležela jsem na zemi zády a popadala zděšeně dech. Zrychlil se mi tep a pokoušela se co nejrychleji vzpamatovat. Chtěla jsem se ochránit, ale strach mi nedovolil použít svojí zvukovou vlnu proti matce. Byla jsem totálně bezbranná.

„Očekávám od tebe odpověď. Dokaž mi, že se v tobě nepletu!" postavila se přede mně a upírala na mně svůj ledový zrak. Jakmile jsem se dala trochu do kupy, přetočila jsem se na čtyři a pokoušela se udržet alespoň na nich. Její neviditelná energie mi sebrala tolik síly, že i dýchání pro mně byla výzva.

Nechápala jsem, proč byla naštvaná. Co jsem udělala a jak bych to mohla napravit. Nic jsem si nepamatovala. Pouze mi zůstalo pár poznatků, nic víc. Nezůstaly mi v hlavě žádné vzpomínky, co by mi řekly víc o prožité minulosti. Prostě nic...

„Já...nevím. Nic si nepamatuji...proč mám zabít toho dotyčného?" vysoukala jsem ze sebe s obtížema, čímž jsem si zasloužila ještě větší pozornost od svého rodiče. Freya se usmála a dřepla si ke mně. Zároveň si však dávala pozor, aby si neumazala svojí bílou parádu.

„Cadenzo, víš...," s tím mi svými prsty podepřela mojí bradu a to natočila si ji víc na sebe. „Před půl rokem tě unesli Avengers a ten ředitel N.J. Fury byl v jejich čele. Chtěli tě zabít, ale nakonec tě ušetřili a zavřeli tě na doživotí do vězení. Jednali s tebou jako s kusem hadru, ale teď jsme tě konečně zachránili a chcem, aby sis pomstu užila raději ty. Bude to tak lepší a to pro všechny," při posledním slovu se usmála ještě víc a potom mě pustila, s čímž jsem se sesunula ještě víc k zemi, než předtím.

Vykuleně jsem se dívala, jak ode mně povýšeně odcházela a nechávala mě ležet samotnou na zemi. Brala jsem to jako normální věc. Zřejmě takhle se mnou jednala pořád a mně to nevadilo.

Zároveň jsem si byla jistá, že provést pomstu by taky nebylo odvěcí. Sice jsem si nepamatovala, že jsem byla někde zavřená, ale věřila jsem jí to. Avengers byli zřejmě hodně krutý a tomu bylo třeba zamezit. Moje matka se starala pouze o to, aby všechno, jak by mělo být. Byla jsem prostě rozhodnutá už předem. Půjdu do toho.

„Udělám to...," skousla jsem spodní ret, jakmile jsem řekla druhé slovo velmi krátké věty, kterou jsem pronesla. Hned na to se Freya na mně překvapeně otočila a civěla na mně, jakoby v životě nic jiného neviděla. Po té změnila překvapení ve spokojený úšklebek a založila si ruce na hrudi.

Ať žije telekineze!! :DD

Neee kecám. Je sice super, ale na potrápení pár lidí postačí, ne? Přece jen Freya potřebovala trochu doladit a to celkově. Je docela děsivý mít mamku, co má kostnatý ručičky, že? I Bucky je na tom ještě líp xD

Jinak teď právě dochází k fázi, kde se Cadence bude muset poprat se svým vlastním já a ostatní to buď budou muset přijmout a nebo jinak. Prostě to někam vždycky dojde a pak se to nějak semele :D V mým případě to platí u psaní, protože mám vždy něco naplánované dopředu a potom to dopadne úplně jinak :D