╭─────୨୧─────╮

"Kéž bych ho mohl zase vidět. Alespoň jednou. Naposledy."

╰───────────╯

Sepjal jsem ruce za krkem, opřel se a odhodlal položit jaksi osobnější, citlivější otázku: „Mohu vědět, pakliže ti nebude vadit o tom mluvit, jak jsi umřel?,".

„Panejo. Nikdy se nikdo nezajímal. Ty... bys to chtěl vědět? Proč?" prokřupával články prstů, patrně z nervozity.

„Nenutím tě do toho, ale zajímalo by mě to. Protože... Kolik ti je? Tak šestnáct? Není běžné umírat v takovém věku,".

„Sedmnáct. A asi máš pravdu, Marone. Vídám to i tady. Takových jako já přichází pomálu. Stářím jsem rozhodně nezemřel...".

„Jak tedy? Byl jsi nemocný?".

Zavrtěl nesouhlasně hlavou: „Moje zdraví bylo naprosto v pořádku. Všechno se to seběhlo hrozně rychle, znenadání. Ale nelituju ničeho. Jsem vděčný, že to dopadlo, jak to dopadlo," slabě se usmíval, přestože se mu zrak leskl od slz.

„Zapříčinil to někdo další?" neuměl jsem rozšifrovat příběh za jeho slovy. Byl zavražděn? Zabil se sám? Pomáhá lidem jako on mluvení? Nebo bych měl přestat, nedloubat se ve starých ránách?

Pokýval: „Celá událost zahrnovala více aktérů, určitě. Byla to... autonehoda...".

„Ou. Řídit pravděpodobně zatím nemůžeš. Takže spolujezdec?". Chudák. Můj dotyk na jeho rameni ukazoval soustrast. Nedocházel mi však neustále jeho „vděčný", celkově smířeně, odevzdaně klidný přístup. Co za tím stálo?

„Kdepak. Účastnil jsem se srážky jako chodec, proto mě doktoři nezachránili. Na rozdíl od řidiče jsem nebyl schován v žádné čtyřkolé plechovce,". Chvíli jsem na něj zíral s neobjasnitelně, zvláštně nepříjemným, bodavým pocitem uvnitř. Jako bych měl s vyprávěním souvislost, propojení. Po odmlce navázal: „Bylo to v létě, nevím pořádně, jak dávno. Před dvaceti lety? Ztratil jsem tu přehled o čase... Ale vzpomínám na to, jako by to bylo včera. Teplý den, rozžhavená vozovka, majitelé aut po hlavní ulici svištěli s větrem o závod. Horký vzduch možná lehce uspával, otupoval smysly, redukoval jejich pozornost. Nevím. Tehdy jsem byl ve městě s mladším bratrem. Bylo mu devět, myslím. Kéž bych ho mohl zase vidět. Alespoň jednou. Naposledy," rozesmutnělý nostalgií povzdychl, „Každopádně... pořád míval rozvázané tkaničky. Takový jeho zlozvyk. A ten den. Ten osudný den mu kvůli tomu sklouzla jedna teniska na přechodu při přecházení silnice. Nejdřív jsem si toho nevšiml. Vyvlékl ruku z mojí a běžel se pro svojí botu vrátit. Než jsem si to uvědomil, mezitím už na semaforu přeblikla červená..." zatřásl se, „Zpoza zatáčky se vyřítilo velké, nablýskané auto a já věděl, že řidič nemá šanci si v té rychlosti mého bratra všimnout včas a zastavit! Na poslední chvíli jsem vběhl k němu, abych ho odstrčil z cesty do bezpečí... vyměnil jsem bratrův život za svůj... Jak jsem předpokládal... řidič nezastavil... a..." zakryl si ústa roztřesenýma rukama, „Pak jsem se octl tady... Ale... ale udělal jsem, co jsem musel!".

Hrklo ve mně. Ach, bože! Ach, bože, ach bože, ach bože! Rozvázané tkaničky, ta nehoda... Chytl jsem jednu jeho ruku, odtáhl od jeho úst a jemně ji stiskl. Pohlédl na mě. Nemyslitelné! Pro všechny svaté! Byl to vážně...? „Viktore?" pootevřené rty se mi chvěly.

Nejprve tázavě nakrčil obočí, poté rozšířil oči. Rozsvítilo se mu. Porozuměl. „Valentine?! Jsi to ty?".

„Jsem to já," Horlivě jsem kýval, zatímco slzné kanálky se činily, aby projevily mé nezměrné štěstí ze shledání. Žádná obyčejná shoda jmen! Rodina.

Ověřoval si neuvěřitelnou realitu studiem mojí tváře. Pak mě silně zmáčkl v objetí, slzy radosti mu taktéž kanuly z tváří. „Podívejme, jak můj malý bratříček vyrostl!" smál se.

Rozkošné. Pořád jsem byl pro něj jeho malý bráška. „Stýskalo se mi! Tak strašně moc!".