╭─────୨୧─────╮

"Jak naivní. Já jsem tak naivní..."

╰───────────╯

Vyklopil jsem Kourovi všechno. VŠECHNO. To, před čím jsem se snažil utíkat, na co bych nejradši zapomněl, co jsem si nechtěl připustit jako pravdivé, co jsem zpackal. Od chvíle prvního „podání pomocné ruky" od Adama až po děsivé důsledky, které to přineslo do současných dní. A když už jsem byl u té upřímnosti, neochotně jsem pro pochopení souvislostí převyprávěl i své auto-modifikační experimenty, podstoupené pro dobro vědy, spravedlnosti i mého bratra. Zmínění se nevyhnulo ani mé malé nemorální nahlédnutí do Kourovy dokumentace ohledně PWIT. Třebaže tato událost se stala „před Adamem", proto by její vynechání neovlivnilo posloupnost a spojitosti v rámci zbytku. Nechtěl jsem před ním mít už žádné tajnosti. Nezvládal jsem to. Žralo mě to zaživa a on si pravdu zasloužil.

„Kouro...?" oslovil jsem jej, jakmile se mi podařilo vymotat z zákrutů komplikovaného objasňovaní, ale po dobu v řádech desítek vteřin nepřicházela odezva. Cítil jsem jako bych měl žebra skřípnutá v obrovském louskáčku na ořechy. Takový bolestivý tlak způsobovala nejistota, vyvolaná Kourovým mrtvým hleděním do nikam.

„Abychom zrekapitulovali podstatné body..." povzdychl, „Naprosto hloupě sis zahrával se svým DNA, které sis zmutoval, abys ukradl přístroje, které předtím někdo ukradl tobě. Ano?".

„Ano..." přisvědčil jsem.

„Pomocí toho přístroje vyvoláš ze záhrobí tvého dlouho mrtvého bratra, kterého jsi náhodou potkal na svém duševním výletě. Rozumím správně?" pokračoval ve stručném výtahu z mé sebekritické přednášky.

„Když to řekneš takhle, zní to divně, ale ano...".

„A já si myslel, že tě znám!" výrazově se pohyboval na rozhraní snah o chápavost a chuti prásknout dveřmi, „Jak naivní. Já jsem tak naivní... Ty jsi mi ale případ..." mumlal drmolivě s patrnou zatrpklostí vlastních vět, zatímco popošel k oknu, „Je ještě něco, o čem bych měl vědět?" spolu s otázkou se otočil zpět na mě. Bylo to spíš ironicky pobízivé, nemyslím, že doopravdy očekával víc. Avšak přece jen tam trochu víc pořád bylo. Dlaní jsem si přetřel od brady po zátylek předek hlavy, čímž se dodala přirozená plynulost mé přeměně pohlaví, jako bych si natáhl masku. „Co to...!?" škubl sebou vzad polekaně, když se před ním zjevila má ženská verze, „Páni... Že já se vůbec ještě u tebe něčemu divím. Radši už se nebudu ptát, abych toho nelitoval. Nech mě to vstřebat..." řekl sotva slyšitelně. Pak postál chvíli na místě, snad si dával na čas nebo rozmýšlel, k čemu se vlastně má, a vyšel z ložnice.

Dveřmi, jež nedovřel, vlétl ke mně Viktor. Natáčel hlavičku, sedíc na koberci. Těma svýma perlově bílýma očkama mi to vyčítal. „Co chceš, potvoro úplatná? Nehraj si na nevinného. Kouro mi řekl, jak jsi s ním za kousek žvance poslušně kolaboroval, když jsem tady nebyl. Jsi nevěrník, abys věděl," vrátil jsem se do mužského těla, nakrčil na ptáka opovržlivě nos, ale přehrával jsem. Šlo mi jen o to, odpoutat se od serióznosti situace.Viktor přelétl na koleno mé natažené nohy, jehož tvar mohl obejmout pařátky. „Nemám na tebe náladu..." dělal jsem drahoty, než si Viktorův neposkvrněně nevinný kukuč vyprosil pohlazení po peříčkách na bříšku. „Myslíš, že se Kouro zlobí?" dotázal jsem se zvířete.

„Možná. Přijde na to," odpověděl místo něj vrátivší se Kouro. „Ze všeho, co jsi dneska vypustil z pusy, mě nejvíc zamrzelo, že jsi mi nevěřil dost na to, aby ses svěřil dřív. Musím se nad sebou zamyslet, abych u sebe docílil větší důvěryhodnosti,".

„Tak to není. Já...".

Vztaženou dlaní s napnutými prsty mi naznačil, ať mlčím: „Teď ti zas něco řeknu já,".