╭─────୨୧─────╮

"Záhadný mimozemský parazitoid mi do dutiny břišní nakladl svá vajíčka a ta se teď líhnou a prožírají si cestu na světlo!"

╰───────────╯

„Šmarja! Jak se ti to stalo? Neříkej...že jsem ti to udělal já?! Nebo někdo jiný? Tohle nemůže být práce člověka," ohledával mě s rostoucí panikou, že nevidí modřinám konec, „Jedeme do nemocnice! Hned!".

„Kouro, ne!" vypravil jsem ze sebe v jednom z rychle frekventovaných krátkých výdechů, jimiž jsem se snažil o záchranu svého slábnoucího dechu. Nemocnice nikdy. Jestli mě tam přijmou, jakmile mě ošetří, zatknou mě a už Koura neuvidím. Neuvidím Koura, nezachráním svého bratra, už nic. Dostanu asi tak sto padesátkrát doživotí, a to jen proto, že v naší zemi zakázali trest smrti.

Odhrnul kousek obvazů na mně a nedivil bych se, kdyby se mu po zahlédnutí mokvavých ran na zádech zvedl žaludek. „Já se neptám, já ti to oznamuju. Víš kdy se samovolně tvoří modřiny? Při nemocích jater nebo při leukémii!". Urgentnost jeho vět, když mou zohyzděnou kůži znovu oblékal, jako by se mi zarývala do lebky. Srozumitelné, zřetelné, evidentní, příkré. „Marone, lásko, mluv se mnou. Vydržíš ještě? Jak je ti?" rovnal mi hlavu nehybně sklesle visící na krku.

Záhadný mimozemský parazitoid mi do dutiny břišní nakladl svá vajíčka a ta se teď líhnou a prožírají si cestu na světlo! Nějak tak bych to popsal pocitově. Nejapné příměry by ovšem nikomu na náladě nepřidaly. „Kouro, prosím... Já vím, že potřebuju pomoc. J-já chci... chci pomoc. Ale... přestaň mě... Kouro... přestaň mě zachraňovat z propastí, do... kte-kterých jsem sám skočil...".

„Koukni na mě. Šup. Zůstaň se mnou," popleskal mi na tvář, zatímco se bez přestání nakláněl do mého výhledu za účelem udržení přehledu o stavu mého vědomí, či nevědomí, „Marone. Slyšíš? Jdeme, dej mi ruku. Bude to dobrý,". Jako malé kotě mě popadl, vyzvedl vzhůru, podepíral.

Kam se poděli Sun, David a Mia? Kde je Mia? Neřekl jsem jí ahoj na rozloučenou...

Kouro mě v podstatě násilnou cestou dotáhl do přízemních společných garáží, pásem připoutal na sedadlo spolujezdce ve svém velkém černém SUV a on sám nažhavil motor a uchopil volant. Myslel to vážně? Do nemocnice? Teď? Na rebelie jsem nebyl ve formě. Pás se zdál utáhnutější, škrtil, řezal, pnul, mačkal mě do sedačky. Jako brouka na nástěnce sběratele pod špendlíkem.

Nejeli jsme přes centrum, opravy kruhového objezdu tam tvořily kolony. Kouro, zkušený řidič, najel na městský okruh a já, byť jsem zkoušky na řidičák nikdy nesložil, mu jen na prstech počítal dopravní přestupky. Zapomněl blinkr, předjel na plné čáře, nedal přednost, překročil povolenou rychlost... Zpomalil ho jen ucpaný tunel, kde se auta ze tří pruhů zipovala kvůli zúžení. Dupl na brzdu akorát před cedulí avizující příští odbočku k místnímu nemocničnímu zařízení. Zíral jsem na tu modrou plechovou zrůdu s šipečkou a oním strašlivým velkým bílým tiskacím písmenem „H" odvozeným od „Hospital". 5 minut daleko, jde do tuhého. On tam fakt jede?! „Otoč to!".

„Marone...".

„Otoč to! Hned! Já tam nechci!" hystericky jsem udeřil červené „Press" na přezce pásu a div nevylomil kličku dveří. Gravitační síly mi mile připomněly svou moc, když jsem dopadl na všechny čtyři na vodicí čáru silnice. Odplazil jsem se z oslňující záře předních světel aut pod svodidly, jež byla příliš vysoká, abych je ve svém stavu přelézal.

„Sakra, Marone! Vrať se!" křikl Kouro, ale to už jsem klopýtal tunelem v protisměru po chodníčku pro údržbu. Asi 150 metrů zpátky tam byl zeleně značený únikový východ vábící mě k sobě. „Kurňa..." zaparkoval Kouro půlkou auta na šikmo do krajnice a vyběhl mě následovat, „Stůj!".

Klapot jeho podrážek mě i bez ohlížení varoval, že mě můj milovaný doháněl. Hrál k tomu sbor troubících občanů důvodně našvaných překážením Kourova SUV v už předtím dost komplikované dopravě. Z posledních sil jsem ze sebe vymáčkl sprint, jehož akceleraci přivedly účinky séra na novou úroveň. Cítil jsem to. Svaly zabraly, kroky se prodloužily, páteř více ohýbala. Připadalo mi, že odpor vzduchu pro mě neplatí, že úplně... „letím".