Když jsem již ladně přistál a setřásl sokola ze zad, nastala chvilka ticha. Zdá se, že i naše dvojka dokázala znehybnit nebezpečného hada. Uspaná paní Kopřivová polehávala opodál, s klackem zaraženým mezi čelistmi, aby s nimi nemohla jakkoliv pohybovat a někoho hryznout. Gebauer také spal, byl domlácený více než Henri s Igorem dohromady. A Igor si zrovna navlékal hadry schované v Henriho voze.

Opodál přistál holub, schoval se za auto. Takže i náš šéf to přežil bez úhony. To je skvělé. To je...

Skvělé.

Musel jsem udělat pár nepotřebných kroků na místě, jak na mě znovu šla veškerá nevolnost, smíchaná s bolestí a ranami utrpěnými během boje – nakonec jsem to však nevydržel a hodil vznešenou Pegasí šavli přímo ke svým kopytům.

„Theo!" Henri okamžitě přiskočil na pomoc. Po krvavé nadílce plné kyseliny se mě snažil upokojit neustálým hlazením po mých tvářích, po krku, přestože znepokojeně bloudil očima k mým tržným ranám na zádech. Byl v nevýhodě, můj koňský periferní pohled toho dokázal zachytit mnohem více, i jeho starostlivý a bolestivý obličej, když mu zrak padl na tu trhanicu.

Rád bych se ho snažil rozveselit, ale neodvážil jsem se ho opět olízat, ne po této scéně.

„Pšt," jakoby vycítil nějaké mé přemýšlení a vymýšlení čehokoliv, zanechal má záda zády, aby opět hleděl přímo do mých očí. Jeho obličej nabyl serióznosti, jeho pohled byl pevný jak Karlův most. Držel mě za bradu, druhou dlaň měl zanořenou v srsti na mém čele.

„Bude to v pořádku," pravil tak sebejistě, že i kdyby lékař zhodnotil, že mi zbývá hodina života, Henri by dokázal donutit lékaře vyměnit jeho život za můj. Vážně bych ho olízl. Nesmím.

Ale Henri ano. A již mě políbil mezi oči, natož to místo pohladil dlaní a letmo se usmál.

„Dokázal jsi to."

No je super, ale co teď? A co jsem dokázal?

Každopádně jsem ho nechtěl zklamat, tak jsem líně zařehtal, a to byl vrchol mé veškeré aktivity. Mezitím Tonda vyběhl zpoza auta. A Lucie si s Igorem vyměňovali zmatené pohledy, jestli viděli to co ten druhý, jestli opravdu ten chladný agent políbil špinavého a zakrváceného koně. Omyl, Pegase.

„Pane Plevko, svěřím vám Theodora. Zavezete ho okamžitě na pohotovost, jen co se přemění zpět. Můžete to také rovnou využít a nechat se ošetřit. Vemte sebou i Gebauera, taky na tom není nejlépe, ale je potřeba mu provést výplach nosu a poté nanést silný parfém nebo jinou aromatickou látku do okolí nosu," instruoval a zároveň již pomáhal zvednout spící tělo a podepíral ho celou cestu k černému bavoráku, kam ho strčili na zadní sedadlo. Poté do rukou Igora padly vzácné klíčky ještě vzácnějšího auta. Následně se vedoucí šváb otočil na našeho šéfa.

„Pane Křepelko, budu potřebovat vaši pomoc. Je zapotřebí nechat pana Kuhna ošetřit, znáte dobrého veterináře? Je také velice důležité sehnat co nejrychleji pevné klece, nebo kovové bedny s otvorem, abychom do nich tyto dva umístili. Jde o to, aby z klece nemohli uniknout, a zároveň aby ustála a předešla případným pokusům o přeměnu zpátky v člověka."

„No, ano, znám veterináře, znám. Jednoho znám. Ošetřoval Igora, ten pán. Velice milý veterinář," opakoval neustále Antonín ve svých rozpacích z celé akce, po přetlumočení požadavku Lucií. Henri jeho koktání ignoroval a již dovnitř nacpal okřídleného Kuhna a paní Kopřivovou. Než ji položil na sedačku, chvíli ji držel tím odborným chvatem, jaký neustále předvádí Steve Irwin v Lovci krokodýlů.

„Nelze s jistotou říci, v jakém stavu se nachází. Ale musíme si dát pozor, aby se neprobudila. Nemáte někdo plastovou krabičku? Nebo kufřík?"

„Kufřík mám, mám kufřík v kufru!"

Tonda ihned otevřel zázemí našeho auta a vysypal z kufru všechno nářadí a pomůcky, které jsme měli nachystané v případě nečekaných událostí.

„Perfektní," vzal Henri rovnou do ruky šroubovák a udělal do poklopu několik dírek. Nato do kufru uzavřel hada a předal jej Lucii, aby ho měla na starost. Tonda jen splašeně koukal na dění okolo něj. A také nedokázal vstřebat ty plachty na mých zádech.

Teď se konečně Henri mohl věnovat opět mně.

„Omlouvám se ti. Za všechno. Udělal jsem... něco hrozného. Theo. Nikdy si to neodpustím."

To jako takto sprostě využívá, že nemohu mluvit a nic namítat, aby se sám mohl ponořit do svého trucu? No hele, ještě mám kopyta a hřívu dlouhou jak vlasy metalisty!

Začal jsem tedy divoce pohazovat hlavou a nesouhlasně řehtat, zvedat nohy stylem, který naznačoval pěknou ránu po hlavě. Henri se jen smutně ušklíbl.

„Až se budeš přeměňovat zpět, dělej to pomalu a opatrně. Pomůžu ti s čištěním ran, aby se ti do nich nedostaly chlupy. Také to musíš dělat pomalu kvůli tvým vnitřním zraněním. Náhlá změna velikosti orgánu může mít neblahý vliv na tvůj konečný stav. Já... sám si myslím, to není dobrý nápad. Lidské tělo toho neunese tolik jako tvé zvířecí. Budeš ve velkých bolestech, nedokážu si ani představit, v jakých. Ale jsi příliš velký, aby se o tebe takhle akutně postaral cizí veterinář. Nemusí udělat důkladnou prohlídku tvého těla, nebude monitorovat tvé životní funkce. Proto bude lepší se léčit v nemocnici. Ale jak říkám, přeměna nebude příjemná. Ani to, co bude následovat po ní. Snad pan Plevka pojede dostatečně rychle. Prosím, zvládni tohle. Přeměň se, kompletně. A pak budeš mít odpočinku, kolik jen bude třeba."

Pokýval jsem hlavou, že mu rozumím. I že jsem připraven čelit bolesti, která bude následovat. Podobně jako tehdy, když jsem poprvé roztáhl křídla a pak vyčerpáním spadl k zemi. Nyní to však bude násobně horší. Ale zvládnut to. Tohle je jen třešnička na dortu.

Začal jsem křídly. Ta byla nejjednodušší. Teprve poté jsem začal postupovat se svým tělem, zatímco Henri byl nachystaný vybírat chlupy z ran, aby je nezanítily. Celá naše skupinka s napětím pozorovala, jak Henri pečlivě odtrhává odpadající srst, zatímco se to zvířecí tělo zmenšuje, stejně jako jeho hlava, původně koňská, nyní lidská a plná potlačované bolesti na hranici snesitelnosti. Bylo to fakt šílené. Mezi zuby nebyla skulinka ani pro průchod vody, jak pevně jsem je svíral u sebe. Škubal jsem rukama, jak mě píchalo na zádech, jak mi pulzovalo břicho. Hořelo mi, jako kdybych vypil litry vroucí vody nebo rozpáleného oleje. Vracely se mi nevolnosti, krev se mi opět dostávala do hrdla a já ji nedokázal zabránit. Henri v šoku nechal záda a přiskočil mi rukou utřít ústa. Košili kamsi odhodil, když se pokoušel zbavit těch feromonů, takže nic po ruce zrovna neměl.

„Pšt, pomaleji," napomenul mě, zatímco mě hladil po vlasech.

Já však dál nemohl. Potřeboval jsem, aby alespoň trochu ustála ta bolest břicha, ale nedělo se tomu tak. Byla to nezastavitelná drtička, která nelítostivě mačkala všechny mé orgány k sobě a nedala mi ani sekundu na volný nádech. Do toho mi začalo bzučet v uších, celé vosí hnízdo mi u nich poletovalo, a před očima se mi zatemňovalo.

„Theo, ještě nemůžeš, ještě kousek!" propleskl mě šváb, jakmile si všiml, o co mi jde. Jeho hlas byl ztlumený, byl překrytý tím bzučením, ale přesto jsem ho slyšel jako slabé vlákno pavučinky poletující ve vánku.

„Ještě kousek," zopakoval, čímž mě alespoň trochu probudil, a já tedy z posledních sil pokračoval ve své proměně v člověka, abych neskončil jako kočičák. Napůl zvíře, napůl člověk, kdesi v lesích, navždy zapomenut.

Jakmile ze mě opadl poslední chuchvalec srsti a uši již měly oblý tvar, Henri si s úlevou oddychl a opět mě pohladil po vlasech.

A já usnul.

Řeknu vám, pod narkózou se spí opravdu dobře. Nic vás nebolí, pořádně vás nic netlačí, byl jsem jako mimino, a i kdybych neotevřel oči celý týden, asi by mi to bylo jedno. Ale nakonec, všechno jednou skončí, a i mně vyprchal účinek léků a spánek se začal dostávat do vrchních sfér. Už se do něj probojovávalo pípání přístrojů, ruch pobíhajících sester za dveřmi, a klid na pokoji byl ta tam.

Oči se mi otevřít zase úplně nechtělo. Dal bych si klidně další kolo spánku, toužil jsem po něm, ale můj mozek už nechtěl lenošit a co více, začínaly se ozývat zranění utržená v boji.

Ležel jsem na zádech, ale snažil se překulit na bok, abych ještě více netlačil na obdržené škrábance přikryté gázou. Netoužil jsem ho tom, aby se ten krycí materiál dostal hlouběji do ran, zaschnul a já pak mohl křičet na celou budovu při jeho odstraňování. To opravdu ne. Šíji jsem měl strnulou, nohy jako kámen, natažená pravá ruka byla jak bez svalů. A mé břicho bylo, jako kdyby do něj někdo sekl mečem, rozpáral mi ho na cáry, a pak to vše narval zase zpět a zašil.

Už tak se mi polykalo bolestivě kvůli vyschlému hrdlu. A s tímto faktem bolest pokračovala i dole, při každé várce polknutých slin.

No dobrá. Asi bych si mohl přivolat sestřičku, ať mi dá vodu a nějaké silné opiáty, třeba.

Otevřel jsem oči. Snažil se. Byly slepené, opravdu tvrdě slepené, až jsem ten souboj pomalu vzdával. Nechci je otevřít za každou cenu a vytrhat si při tom maso z víček. Ale tak, zase nebudu máslo. Potřebuju ty opiáty, musím pro to něco udělat!

A tak jsem se mrvil a mrvil a konečně získal jednu rozmazanou škvírku, kterou jsem spatřil oslňující světlo letního slunka. To bylo povzbuzující. Pak mi došlo, že mám vlastně k dispozici i ruce. Jakmile jsem zapojil i jednu z nich, tu, na které jsem si neležel, odbourávání té překážky v mém výhledu šlo ihned snadněji. Ještě párkrát mrknout, abych se zbavil zamlžujícího filmu, a tadá!

Nejprve mi pohled spadl na uvolněné prsty natažené ruky. Vždy jsem byl trochu opálenější, ale nyní svojí bledostí splývaly s postelovým povlečením. K tomu jsem byl napíchnutý na výživu, přímo do žíly na předloktí. Paži mi skrývala typická nemocniční unisex košile, jinak jsem byl nahý jak Igor s Gebauerem den předtím. Bylo to den předtím? Prostě, ten den.

Z okna se na mě usmívalo tyrkysové nebe, po němž občas prolítnul ptáček, zatřepotal křídly a letěl dál. Asi jsem byl ve vyšším poschodí, jelikož z mého úhlu jsem nedokázal spatřit žádné náznaky stromů, vysokých domů či mrakodrapů. Alespoň mě nebude nic rušit, žádné troubení aut, žádné pokřiky lidí – pokud nepočítám ty z vedlejších pokojů.

Je tu klid.

Přestože mé tělo bylo jak zaživa opékané na roštu, jak namarinované prase na uhlících; to modré nebe a slunečné počasí přinášelo jakýsi vnitřní poklid, mír, bezstarostnost a pozitivní naladění.

Trochu jsem zabručel, jak jsem se pokusil upravit si pozici spaní, abych uvolnil těm proleženým částem těla.

Jenže, kdo by to čekal, že za mojí nataženou rukou se bude choulit černý flek, zabořený do polštáře, s dlouhými tykadly šermujícími ve vzduchu!

FUJ!

Už jsem chtěl vyskočit na nohy, křičet jak potrefený, ale ani jedno, ani druhé mi má aktuální tělesná kondice nedovolovala.

Ještě můžu brečet!

Už jsem se chystal, že nechám volný průchod slzám, že s hysterickým záchvatem přivolám sestřičku, ať ten hmyz dostane z mého pokoje!

Jenže pak mi to docvaklo. Žádné slzy a křik není třeba.

Otevřel jsem ústa, a přestože jsem nemohl mluvit, naznačil jsem alespoň ústy.

„Henri?"

Šváb zmizel z mé postele. Do pár sekund u ní již postával nahý chlápek, s plnovousem černým jak noc, s očima plnýma ohnivých odstínů a především dominantního karamelu, sladkým jako jeho tělo a jako jeho ústa. Vlasy měl úplně pocuchané, prameny přepadávaly přes jeho čelo, usazovaly se ve starostlivé přímce mezi jeho obočím.

Sklonil se nad moji postel, aby mě mohl pohladit po vlasech.

Opět jsem chtěl promluvit, ale nedokázal jsem vydat žádnou rozumnou hlásku, jen sípavý zvuk vyfukující pneumatiky. Henri mi okamžitě přiložil prst na rty, čímž mě umlčel. Poté si přisunul k posteli židličku, než se na ni usadil a rozhodl se zodpovědět mi veškeré otázky, jež jsem měl na jazyku.

„Návštěvy ještě nejsou povoleny," byla první odpověď. Jak koukám, jsou však způsoby, jak tento zákaz obejít. Můj dlouho nepoužívaný obličej se rozhodl otestovat mimické svaly, aby se Henrimu zasmál, přestože mě z toho rozbolelo celé pohmožděné tělo.

Když se můj obličej již neusmíval, ale svíjel v bolestech, natáhl se rukou na moji tvář, aby mi přejel láskyplně po líci. Toho jsem využil. Slabou končetinou jsem ho uchytil, abych si jej nastavil ke rtům a políbil jeho prsty.

„Musíš odpočívat a nenamáhat se. Spal jsi celý den. Hlavně si musíš dát pozor na stehy."

Tentokrát mi obočí cuklo k sobě. Henri okamžitě vydedukoval, co mě zajímá.

„Museli ti sešít záda a hýždě. Kuhn tě opravdu nešetřil, zpřetrhal ti na několika místech svalstvo. A já... Našli také ruptury na žaludku, byl jsi okamžitě operován, naštěstí se podařilo předejít komplikacím, ale..."

Pokoušel jsem se ho uchlácholit mojí rukou a kroucením hlavy. Vždyť to nebyla jeho chyba. To ty zasraný chemikálie, co ta baba stříkla! Tak ať mlčí a hotovo!

Zabořil obličej do mé dlaně. Chvíli tak zůstal, nic neříkal, jen nasával vůni dezinfekce, vypraného prádla a slabý koňský pach mých dlaní. Aby toho nebylo málo, ještě silněji si ji k sobě přitiskl, ať se otírá o jeho pokožku, o jeho vousy. Ať ho už nikdy neopustí.

„Budeš tu minimálně týden. Možná dva. Jde především o to vnitřní zranění, aby se nezhoršilo a nedostal bys infekci."

Kývl jsem hlavou. Takže já mám teď necelé dva týdny dovolené. Budu neustále ležet, jídlo dostávat třikrát denně a zdarma, vyhřívat se ve slunečních paprscích, přestože přes sklo. Téměř jako v Chorvatsku. Jen s tím mořem si musím vystačit v koupelně.

Pak jsem byl zvědavý na další osoby.

Henri uvolnil moji dlaň, kterou držel jako rukojmí, a opatrně ji položil zpět na postel. Nepustil ji však úplně, propletl jí prsty a neustále přejížděl palcem po mém hřbetu.

„Gebauer je na tom podobně. Měl také nějaká vnitřní poškození, zlomená žebra, ale ne tak závažná jako ty. Ještě se neprobudil, měl by ležet někde opodál na lůžku. Na naše vyžádání mu provedli výplach nosu, ale kdyby něco, stále tu budu poblíž dávat na něj pozor, alespoň dokud se neprobudí."

A já myslel, že tu jsi kvůli mně? Vyčítavě jsem se na něj podíval, ale nedostal od něj žádnou reakci.

„Pan Plevka dohlíží na uvězněné. Pan Kuhn měl závažné zranění hlavy, veterinář dělal, co mohl, ale ještě nevíme, v jakém stavu se probudí. Je dočasně v pevné kleci, sám jsem dohlížel na jejím zvolení. Kdyby se chtěl proměnit, nedokáže ji rozervat a uniknout. A kdyby se pokusil napadnout veterináře, pan Plevka bude přítomen, aby tomu zabránil. Podobně paní Kopřivová. Ta měla jen lehká zranění. Když jsme se s paní Horní snažili o její znehybnění, neustále dokázala vyklouznout z rukou díky jejím šupinám, hbitosti i změně velikosti. Musel jsem vyřadit její jed znehybněním její čelisti dřevěnou tyčí, a pak stlačit příslušné body, abychom ji uspali. Jelikož jsme neměli po ruce vhodnou nádobu, do níž ji uložit, nahradili jsme provizorní kufřík pana Křepelky odolnějším kovovým. Ten by však měl stačit."

A co s nimi dál? Ptaly se mé oči.

„Až se pan Kuhn více zotaví, vezmu je s panem Gebauerem do Německa, do DAMMu, do vězení pro metamorfní kriminálníky."

Oh, to je mi novinka, oni tam mají speciální vězení? Zdá se, že mé překvapení bylo čitelné jak titulka článku novin, a Henri se jen pobaveně usmál.

„Vzhledem k tomu, že DAMM zahrnuje i oddělení zločinů, tak se musí nějak zajistit, aby ti usvědčení zločinci měli kde zpytovat své svědomí. Samotné vězení však není jak běžná lidská. Základem je omezit schopnost přeměny metamorfů a postavit co nejvíce odolné zdi jejich zvířecím podobám. Mnoho kójí je postaveno ze zdí ocelových, chybí ventilační systém uvnitř kójí. Musí být odolné vůči nárazům parohů a dalším. Pokud je podoba metamorfů poněkud šikovná, například hmyzí nebo hlodavců, musí se pravidelně kontrolovat všechny spoje a skulinky v kóji, aby jedinec neunikl na svobodu. Ventilace je zajištěna prouděním vzduchu skrze sytém sítěk proti hmyzu a hustých ocelových sítí, které mají oka menší než milimetr. Při dodávání jídla je vstupní komora vždy nejprve vystříkána uspávacím přípravkem, aby se zločinec nepokusil uniknout skrz. Také je vše monitorováno kamerami. A pokud se najde opravdu neposlušný jedinec, tak je jeho svoboda omezena do takové míry, že je uchováván v malé ocelové bedně, menší než je kufřík s paní Kopřivovou, a je staráno o něj jako o běžný hmyz."

Takový osud, to bych nechtěl.

„Kuhn a paní Kopřivová budou obviněni z mezinárodních zločinů. Po domluvě s panem Křepelkou jsme uznali za vhodné, aby byli transportováni k nám, kde jsme na tyto zločince vybaveni. Uvažoval jsem i o transportu tvého spolubydlícího, avšak... Ještě stále se neprobudil."

A... tvá matka? Asi jsem opravdu průhledný jak sklenička s vodkou, nebo mě prozradil ten starostlivý výraz, každopádně Henri opět zareagoval přesně na to, na co jsem se pomyslně ptal.

„Při mé návštěvě si stále stála za tím stejným. Za stejným cílem, jako DOG. Avšak s paní Kopřivovou zatčenou, nemá jinou figurkou, kterou by mohla rychle nahradit její pozici. Navíc, paní Horní s panem Okrajkem se nyní budou zabývat tím, co jsme předem namysleli. Návštěva politiků a vysvětlení situace, odmluvení od podpory paní Kopřivové a jejího týmu, zároveň vrácení důkazů, které její tým proti nim držel. Mělo by se vše vrátit do starých kolejí. Skrytí metamorfové budou opět evidováni a ti zapletení do celého případu budou nuceni odstoupit z funkce a odejít ze strany. K doplnění jejich příbuzných a dalších potenciálních metamorfů nám pomůže paní Simanova."

Chtěl jsem něco namítnout, vyhrknout, ale Henri mě raz dva umlčel důležitým pohledem a pokračoval.

„Byla to ona, kdo pomohl paní Horní s tvým nalezením. Bylo to nehorázné štěstí, Theo. Nehorázné. Když jsem se vrátil do bytu a tys tam nebyl, zbyly jen kusy rohoviny na podlaze, já..." Henri se zhluboka nadechl, aby potlačil ty emoce, které v tu danou chvíli pocítil, které ho ovládly a zabránily mu normálně dýchat, „mohl jsem se zbláznit tím strachem. Opět."

Sklonil hlavu, aby skryl, jak se jeho pevná a kamenná maska rozpadá na malé kousky.

„Museli jsme se zrovna minout, potah gauče byl pořád teplý. Přepokládal jsem, podle deky, že byl u tebe přítomný nějaký metamorf, pravděpodobně Gebauer. Ale to mě vůbec neuklidnilo. Nebyl jsem si jistý, jestli jsi bojoval s ním, nebo s někým jiným, kdo přišel k tvým dveřím. Jestli tvá rohovina byla pouze z důvodu ochrany, ale jakmile jsi poznal osobu za dveřmi, nechal jsi ji opadnout, nebo jsi si opravdu s někým vyměnil pěsti. Ale další kusy na chodbě vedoucí ven mně jasně říkaly, že jsi v nebezpečí.

Ihned jsem zavolal paní Horní, která za mnou vyslala pana Plevku. Já v autě, on venku, trasoval a hledal každý zbytek, který jsi za sebou nechal. Chytré Theo, opravdu velice chytré, a bez toho bychom tě nenašli. Ve městě to bylo komplikované, pan Plevka si musel k tomu dávat pozor na projíždějící auta, ačkoliv jsem se ho snažil stínit jakkoliv. Ale po výjezdu z Prahy to bylo snazší. To jsme pak jen zastavovali na křižovatkách, aby pan Plevka rozhodl, jakou odbočkou jste se to vydali.

Paní Horní zatím kontaktovala paní Simanovu. Zdá se, že po slovní přestřelce se jí nakonec podařilo přemluvit ji, aby pomohla s tvým nálezem. Také se jí podařilo nějakým zvláštním způsobem přemluvit i pana Křepelku, a tak se oba dostali na stejné místo jako my."

Naslouchal jsem tomu neuvěřitelnému příběhu, který se zdál jako vycucaný z prstu nějakého béčkového filmu. Opravdu to rozum nebral. Prostě ne. Navíc představa pobíhajícího Igora, vlka k tomu, uprostřed hlavního tahu, to je prostě na zavření do útulku. Ne, nejprve postřelení uspávací šipkou, pak útulek. Lucie musela stihnout kontaktovat policii, aby psa nechala psem, že se jedná o pátrání osoby, aby nezmobilizovala odchytové jednotky. Jinak si to nedovedu představit.

Ale měl bych být šťastný. Podařilo se mi dosáhnout toho, co jsem chtěl. Nakonec nejsem takový idiot, ne?

„Ještě v noci jsem opět navštívil moji matku. Když se dozvěděla ty noviny..." odmlčel se, přestože jsem živě viděl ve své mysli, jak rozzlobená musela být, jaká slova padala z jejích úst, a to na jeho účet, můj účet, účet nás všech. Taková žena si však nezaslouží nazývat se matkou. Obzvlášť, když celý jejich vztah je dán pouze pojmem Lebensborn.

Zesílil jsem stisk jeho dlaně.

„Jelikož se pokusila o útěk, byla uzavřena do provizorního kufříku. Její asistentka byla pak nucena vstoupit ve své zvířecí podobě do klece u veterináře. Nyní má pan Křepelka za úkol nechat vyrobit ocelové bedny na transport do Německa."

Ale... není to jako vracet vrabčí mládě do hnízda?

Henri vyčetl mé obavy z tváře.

„Jakmile přijedeme, nechám zatknout i viceprezidenta Godegüra. Alespoň do předběžné vazby. Už jen tento čin znejistí všechny, kteří v tom mají také prsty, a donutí je konat unáhleně pro záchranu vlastní kůže. Nebudu moci si dovolit váhat, pravděpodobně se vazba bude plnit rychle, a jen zpětně se bude potvrzovat styk s touto organizací či nevina. Nakonec plánuji i uveřejnit informace týkající se DOGu, aby každý zaměstnanec viděl, jaká nelegální činnost byla našimi křídly chráněna, aby se z toho stala jen naše černá historie. Bude se muset provést reforma školy v Elsoffu. Nechci ji úplně rušit, jelikož přeci pro metamorfy bude hezké mít místo, kde mohou být sami sebou, ale rodinné konexe už nebudou nadále důležitým bodem pro vstup do DAMMu."

Jak jsem tak naslouchal, zdálo se to jako velká akce. Zřejmě velké množství metamorfů budou mít Henriho v hledáčku, budou na něj mířit zezadu odstřelovačem, aby jim nešlapal do zelí. Ale na druhou stranu, Gebauer dokázal shromáždit spoustu informací, které by se dali použít. A tak jsem zatlačil na své hlasivky, abych mu dal alespoň nějaké povědomí o tom, že není sám.

„Gebauer... Ví toho více," opravdu jsem skřípal jak dveře od branky, „pomůže ti s identifikací."

„To předpokládám. Jinak by se opět nevynořil," přikývl a již mě více nenechal se namáhat.

„V DAMMu nastane velká očistka, rozsáhlá reorganizace. Gebauer ani Andreas to sami nezvládnou... Budu muset odjet a pomoct jim. A ještě nevím, na jak dlouho."

To mi bylo jasné. Cukl jsem koutky v pochopení.

„Vaším úkolem, nebo především paní Simanové, bude poté také hledání donášeče Protektorů. Jejich hrozba rozhodně nepominula, ačkoliv zemřel jeden z jejich agentů a druhý, ten postřelený, kdo ví kde se nachází. Nezapomeň si stříkat neustále parfém."

„Budu," zašustily mé hlasivky. Zdá se, že to švába alespoň na okamžik upokojilo.

Hleděl na mě a volnou rukou mě opět laskal po tváři. Jeho něžný pohled byl nasycen lítostí, kterou cítil za své podlehnutí umělým feromonům. Zároveň byl však ke mně přikován, přikován tak pevným poutem, že mu nedokázal vzdorovat, ať chtěl jakkoliv. Ať toužil utéci a zahrabat se hanbou a vinou, nedokázal to. Musel sedět po mém boku, hlídat, jak na tom jsem, kochat se mojí usměvavou tváří, plnou radosti z jeho přítomnosti.

„Není to tvá chyba," zašeptal jsem, natož opět přiložil náš smotek prstů k rtům a ty na ně dlouze přitiskl. „Naopak jsi proti tomu dokázal bojovat."

„I tak!"

„Ne," přerušil jsem ho ze všech mých zbytků sil. „Dopadlo to tím nejlepším způsobem. Ať by se stalo cokoliv, nic by to neměnilo na faktu, že tě miluji."

Zazubil jsem se na něj, snad ho i trochu povzbudil. Avšak on nadále zůstal celý vážný, jak ztělesnění všech antických tragédií. Nedokázal se ani pohnout, ani mrknout, jen prohlubovat tu brázdu mezi jeho obočím.

„I já tebe," nakonec pravil, čímž mi zastavil dech a rozbušil srdce, že ani přístroje nestíhaly snímat, co se s ním děje. Naklonil se nade mě, aby mě krátce políbil na zaschlé a popraskané rty.

Déle ani nemohl. Divokost monitorujících zařízení přivolala ihned množství sestřiček, které se nahrnuly do mého pokoje jak přívalová vlna deště. Jakou záhadou pak bylo, když se mé srdce ihned uklidnilo a ony nedokázaly najít příčinu toho abnormálního vychýlení. Nakonec to svalily na stáří zařízení a provedly kontrolní prohlídku. Nikdo si nevšiml černého fleku, který vyběhl z místnosti na nemocniční chodbu.