Vzpomínal na chvíli, kdy byl dítětem. Bylo mu třináct let, Kianě patnáct a Lila se narodila před pár dny. Na oslavu jejího narození do sídla Sévilova otce přijelo mnoho generálů a kapitánů, aby pronesli to, co u předchozích potomků. „Krásná po matce," přikyvovali všichni.

Sévil na svou sestru hleděl jako na to nejkrásnější, co kdy viděl. Kiana pro něho byla nejlepším přítelem a nejhorším nepřítelem, ale když viděl to malé a nevinné stvoření v bílých dečkách a dubové kolébce nebo v matčině náruči, viděl pouze něco, co musel bránit celým svým tělem.

Kiana stála vedle něho, dloubala ho do tváře a ptala se: „Proč takhle nekoukáš i na mě?"

Podíval se na ni, zamračil se a zeptal se: „Ty snad potřebuješ ochránit?"

Pokrčila rameny. „Třeba jednoho dne přijde chvíle, kdy budu potřebovat před někým ochránit."

Nechápal, co tím myslela a nechal to být. V tu chvíli ho zajímala jen a pouze Lila. Se svou sestrou však moc času trávit nemohl. Jeho otec ho nutil, aby byl vždy po jeho boku a představoval se kapitánům a generálům, kteří si v pozdním podzimu udělali čas na jeho rodinu.

Když ho otec představil generálu Sandesovi z Malého ostrova, nejmenšího území, které náleží Hlavnímu městu, ale má svého správce, Sévil v sobě probudil jistou vlastnost, kterou nedokázal pojmenovat.

Generál Sandes měl syna ve věku Kiany. Zusak dokonalě seděl na popis správného Tiberatha. Široká ramena, plavé vlasy, stříbrné oči s růžová pokožka. Už rok sloužil v armádě a ze své první výpravy si přinesl drobnou bílou jizvu, která mu protnula husté obočí nad levým okem na dvě půlky.

„Jednoho dne se vezmou," slyšel Sévil pronést svého otce. Zvedl k němu zrak, následně se podíval na generála Sandese a až poté na Zusaka, který měl ruce spojené před tělem a hleděl na Sévila.

„Kdo?" zeptal se Sévil tiše s pohledem na mladíka.

„Já a tvá sestra Kiana," odpověděl mu Zusak klidným hlasem.

Něco se v Sévilovi pohnulo. Žaludek se mu na chvíli překotil a dech zastavil. Představa, že by se Kiana měla provdat, se mu nelíbila. A už tehdy věděl, že Zusak nebyl mužem pro Kianu. A nebyl to pocit bratra, který měl chránit svou sestru, ale probouzející se žárlivost v jeho nitru. Nerozuměl tomu, co se dělo v jeho nitru, ale když později té noci, když seděl na kamenném zábradlí na terase ve druhém poschodí, kam mu matka nikdy nedovolovala chodit, sledoval Kianu a Zusaka, kteří se procházeli jako dvě černé siluety v zahradě, nenáviděl je. A hlavně Kianu. Kiana totiž byla tou, která získala Zusaka, aniž by se musela snažit nebo by ho snad musela chtít. Zusak na druhou stranu byl. Stačilo pouze to, že byl.

Kiana sice Sévilovi tvrdila, že si ho nechce vzít, ale její pohled říkal něco jiného. Sévilův pohled však říkal jen a pouze to, že Zusaka nenávidí. Ale zároveň záviděl Kianě.

V noci lehával v posteli, díval se do stropu a držel si břicho. Nenáviděl se za to, že nedokáže své sestře přát štěstí, ale zároveň ji záviděl, že něco takového má. Ten pocit popisoval pouze jako žárlivost vůči těma dvěma, ale zároveň i nenávist k nim.

A když o čtrnáct let později ležel na tvrdém lůžku, které bylo naplněné suchou trávou, noha, o kterou přišel, ho svědila a chladné počasí se mu rozlézalo po těle, opět cítil ten pocit. Byla to nenávist k Benjirovi, protože projevil city. Ke Contonovi, protože roztrhal jeho srdce. A nakonec nenáviděl sebe, protože se podvolil oběma.

Než potkal Contona, byl prostým vojákem. Přes rok trpěl pod celibátem, v zimě vnímal pouze přítomnost těch, které musel zaplatit. Vše mu přišlo chladné, odtažité, ale poté, co potkal Contona, vše bylo jiné.

A poté, co poznal z téhle stránky Benjira, cítil opět jenom chlad.

Hleděl na něho jak spí. Vlasy měl rozpuštěné, zacuchané a válely se všude. Mělce dýchal, spal s pootevřenými ústy a na pažích mu naskakovala husí kůže.

Opřel si čelo o Benjirovo rameno. Snažil se z něho cítit to lidské teplo, ale nedokázal to. Žil s jeho lidem už rok, vzdal se svého jména a původu, ale stále byl uvězněn svými city v Tiberathu u generála, který na něho už možná zapomněl, protože si myslel, že zahynul. Věděl, že nebyla šance, aby Contona znovu viděl, nebo alespoň Sinu, ale stále v to doufal. Nechtěl se vrátit do Tiberathu, protože v něm byl nenáviděn, ale chtěl ty lidi mít u sebe tam, kde byl stejně prostým člověkem jako všichni ostatní.

Jednu ruku položil Benjirovi na břicho, vnímal pod svými prsty veškeré svaly a ohyby na Benjirově těle, hledal rozptýlení a snažil se zahnat všechny ty myšlenky v jeho hlavě, které mu nedovolovaly spát a existovat.

„Jsi vzhůru?" zašeptal rozespalý hlas. Sévil si byl vědomo toho, že ho svými pohyby nejspíše probudí, ale nijak je nechtěl krotit. Nechtěl být sám.

„Nikdy si nezvyknu na ty tvrdé pelesti," zalhal Sévil, sklopil zrak a posléze i na pár sekund zavřel unavené oči.

„Dříve si snad míval na růžích ustláno?" zajímal se rozespalý Benjiro, který si jednou rukou masíroval kořen nosu a snažil se rozlepit oči.

„Dříve se jiní mohli přetrhnout o to, aby mi alespoň něco podobně pohodlného na spaní mohli připravit," namítl. Neřekl kdo, to dělal. Nepoužil to slovo – otroci – , protože v jeho zemi byli otroci ty, se kterými nyní žil.

„Minulý rok se zase jiní málem přetrhli, aby tě udrželi naživu," namítl na to Benjiro. „A skutečně to stálo mnoho práce, protože si většinu naší snahy sabotoval," rýpl si do něho.

„Sévil Malcius Derees to sabotoval," povzdechl si Sévil. Ta jména mu přišla po roce cizí, neznamá, připadal si, jako kdyby mluvil o cizinci se kterým se v životě nikdy nesetkal, pouze o něm matně slyšel v cizím rozhovoru.

„Víš, že jméno Derees se dalo přeložit jako vyhnanci?" pronesl Benjiro z nenadání.

Sévil netušil, proč to řekl. Pamatoval si o Dereesech pouze to, že žili u moře. A tam je také jeho otec vyvraždil. Až na muže a jeho těhotnou ženu, kteří uprchli a dali život svému synovi na místě, kde Sévil málem zemřel a kde ho právě onen syn společně s Benjirem a dalšími zachránil.

„Co udělali, že byli vyhnanci?" zeptal se však Sévil, i když cítil, že to neznačí nic dobrého.

„Netuším. Nikdo netuší. Jenom si mi tím jménem připomněl, že tvoje matka byla buď geniální ženou nebo vše bylo pouhým dílem náhody."

„Nechci znát význam toho jména," obořil se okamžitě Sévil. Odmítl to před rokem a stále nechtěl vědět, co to znamená.

„Nechci ti říct význam, ale jenom překlad," namítl Benjiro.

Sévil se přetočil na druhý bok. Řekl mu, že jeho jméno je prakticky urážkou, tedy překlady těch jmen musely být dost podobné. Zavřel oči, jednu ruku si podložil hlavu, zhluboka se nadechl, uvědomil si, že už žádným Malciusem a ani Dereesem není a vyzval Benjira, aby ten překlad řekl.

„Popel a hvězdy," řekl.

„To nezní urážlivě," zareagoval Sévil okamžitě s překvapením. Čekal mnohem horší slova a nedokázal si představit, že by tato slova měla znamenat něco zlého a urážlivého.

„Sévil se však dá přeložit i jako prach. Myslím," zamumlal si Benjiro víceméně pro sebe, natočil se na bok, opřel se o Sévilova záda tělem a dýchal mu jemně na zátylek. „Víš, co je tvořeno z prachu a hvězd?" zeptal se.

„Netuším," obořil se Sévil a dál mu tak i najevo, aby s tím přestal. Posadil se, zdravou nohu si přitáhl blíže k tělu a skrze drobnou škvíru ve zdi se díval do tmy venku. Rukou se dotkl přívěsku, který odmítal sundat. Dal mu ho Conton a měl z něho slyšet šepot v těch nejhorších chvílích jeho života. Avšak ani jednou za ten rok neslyšel ani hlásku. Contonova jména se překládala jako havran a všemocný. Dohromady dávala Smrt. Sévilova byla popel a hvězdy. Nebo také prach. Co je tvořeno z prachu a hvězd?

Moc dobře tušil, co je z toho tvořeno. Nepotřeboval, aby mu Benjiro řekl a vysvětlil význam jeho jména, protože ho sám pochopil. Věděl však, že to jméno není nadávkou, alespoň ne v pravém slova smyslu.

Loran nebyl pánem, ale tyranem. Krásným, ale přísným tyranem, který na vše a všechny hleděl s opovržením.

Sévil se lehce zasmál. Celé dětství poslouchal svou matku, jak zpívá píseň o Hrdinovi, který jde zabít Lorana. Celé dětství si představoval, jak Hrdina s jeho tváří porazí syna samotného Boha a spasí svět. A přitom jeho tvář měla být na těle poraženého Lorana.

„Mé jméno je Loran, že?" hlesl Sévil hlasem, který naznačoval, že se všeho vzdává.

„Ano," přitakal Benjiro tiše za jeho zády.