„Revia, Caro, Xenn, Dayne, Seammunz, Stianne, Lynnea, Minorett a...," zasekl se, když prstem ukazoval na posledního člověka, který stál v řadě.

Robustní muž s plnovousem, který měl tmavší pleť než ostatní a rozpláclý nos se nedůvěřivě zamračil, otevřel pusu, ale Benjiro ho zastavil zvednutím ruky a slovy: „Khe ennum nur mane." Řekne tvé jméno, jak Sévil vytušil. Už pár věcí chápal. Khe bylo mířeno na něho, nur zase na člověka, kterému to bylo pronášeno. Další dvě slova mohl pouze hádat.

Sévil pevně sevřel zuby. Hleděl na řadu Slimů před sebou, dlaní si zakrýval oči před zapadajícím sluncem, které viděl po mnoha dnech, zhluboka dýchal čerstvý vzduch, polykal sliny, které se mu sbíhaly z vůně pečeného masa za sebou a přitom se přemáhal, aby Benjirovi nedal do zubů.

„Edwatrich," vydechl nakonec Sévil, když si na to hloupé jméno vzpomenul. Krátce se podíval k Benjirovi, jehož pohled říkal, ať Sévil pokračuje, následně se otočil zpět k Slimům, spolkl veškerou svou pýchu a pronesl slova, která ho Benjiro naučil. „Nur de les," zasyčel. Děkuji vám všem.

Byla to podmínka, kterou mu Benjiro dal, když mu pomohl vylézt z chýše a posadil ho na kmen stromu, který u ohniště sloužil jako lavice. Sévil měl poděkovat všem, kteří se o něho starali po celé dva týdny, kdy byl i nebyl při smyslech. Kromě lidem, které už znal, musel také poděkovat lovcům, kteří ho v lese našli společně s Benjirem a náčelníkovi kmene – Xennovi –, který ho přijal mezi ně.

Všichni Slimové se sborově uklonili a pronesli: „Tháne, Sévil Malcius."

Poté se rozešli po svých povinnostech a zůstal pouze Benjiro, sedící Sévil a postarší Slim Xenn, který rychle promlouval k vytáhlému a otravnému Slimovi, který nutil Sévila do věcí, ke kterým by se nikdy neponížil.

Ač Sévil nikdy nebyl příliš zaujatý tím, jak vlastně lidé vypadají a podobají se, všiml si podobnosti mezi Benjirem a Xennem. A také mu neuniklo, jak se původně Benjiro představil – jako Xennův syn. Jeho otec byl náčelník, který také nesl stejně barevný kus látky, který si omotal kolem trupu jako nátělník. Prese Tean. Stále netušil, co to znamená.

Xenn odešel po necelé minutě a nechal tam dva mladé muže samotné, zatímco hlavní dění se odehrávalo za Sévilovými zády.

„A teď se moje noha začne léčit?" odsekl Sévil stroze k Benjirovi, který přešel k němu a posadil se po jeho boku.

„Ne," zakroutil hlavou. „Tohle nebylo vyzpovídání ze svých hříchů, ale slušnost," dodal.

„Co po mně sakra chceš?" nechápal Sévil.

„Pověry říkají, že každý dojde konce, který mu přísluší. Hříšník zemře v bolestech, slušný člověk se dožije dlouhého života. Ty seš hříšník a právě umíráš. Pokud se nevyzpovídáš ze svých hříchů a nezačneš jich litovat, budeš umírat a ani Caro ti nepomůže," vysvětlil mu Benjiro. Sévil těm slovům věřil ale asi tolik, jako věřil legendám o Ysethim a Loranovi.

„Nemám hříchy, o kterých bych ti mohl říct," pokrčil Sévil rameny a otočil se přes rameno. Pomalu se začal otáčet, zraněnou nohu držel ve vzduchu, otáčel se čelem k ohništi, aby viděl na jídlo a přitom ignoroval Slima za sebou.

„Jak myslíš. Kdokoli tě však z kmene vyslechne. Nemusí to nutně být někdo, kdo ti rozumí," pronesl Benjiro, načež zmizel v klábosícím davu.

Sévil nikdy neviděl slimský kmen z takové perspektivy – z jejich. Znal je pouze jako křičící slabochy, kteří škemrají o svůj život a snadno umírají. A když neumírají, obsluhují ho, klaní se mu a hrbí se pod šedým oblečením, které otrokům náleželo.

Teď je viděl jinak. Všímal si jejich zvyklostí a snažil se určit, kde je. Byla to velká mýtina mezi jehličnatými lesy a z jedné strany se tyčila černošedá skála, za kterou zapadalo slunce. Musel být už v horách, kam jeho pluk nikdy nedošel. Snažil se, aby si to místo zapamatoval na později. Plánoval o tom místě říct v Tiberathu, až se vrátí a nechá pověsit své muže a Saxleyho.

Když si prohlédl okolí, zaměřil se na lidi a neunikla mu jedna věc – nebyl to jeden kmen.

Slimové v různých koutech světa se lišili. Ti, kteří žili na jihu, měli rozpláclé široké nosy, tmavší pokožku a silná ramena. Stejně jako Edwatrich, jeden z lovců. Slimové z lesů měli zase dlouhé postavy se světlými vlasy, jakomu tomu bylo u Benjira a jeho otce. Viděl však i Slimy kočovníky z planin, jejich postavy byly drobnější a vlasy ohnivé.

Tohle je směska všech, řekl si tiše pro sebe. Jako kdyby byli složeni ze zbytků, kteří utekli před Tiberathy. Bylo to dost možné, jak Sévil hádal.

Snažil se pochopit jejich zvyklosti. Všímal si statných mužů lovců, jak se věnují přípravě masa, které ulovili, zatímco ženy vařily polévku, pekly chléb a krájely zeleninu. Děcka se honila po celé mýtině, pokřikovala na sebe a dívky vyly věnečky z lučního kvítí. Benjiro stál mimo skupinu se svým otcem, ruce měl založené na hrudi a o něčem debatovali.

Nejvíce na tom však Sévila zaujal jeden výjev, který by v Tiberathu způsobil velké pozdvižení.

Byla to Rivea a lovkyně Lynnea, která patřila mezi kočovné Slimy. Lynnea seděla na zemi, brousila krátký vrhací nůž, zatímco Rivea seděla ve dřepu proti ní. Vypadali jako přítelkyně, které se vidí po dlouhé době a debatují spolu. Tedy až do té doby, než Lynnea políbila Riveu na rty.

Sévil přimhouřil oči, zatnul zuby a sledoval ten výjev.

„Co to sakra?" nechápal.

Chtěl se zvednout, ale až pozdě si uvědomil, že jedna jeho noha neslouží svému účelu. Už takřka stál, když položil svůj kotník na zem, ale ten neunesl bolestí jeho váhu. Složil se na zem jako pytel brambor, okolí okamžitě utichlo a než se nadál, už ho dva muži drželi a snažili se ho zvednout.

Nejdříve protestoval, snažil se jim vysmeknout, ale drželi ho příliš silně. Posadili ho zpět na kmen, jeden z nich se ho na něco zeptal, ale Sévil mu nerozuměl a odehnal ho od sebe, aby viděl. Rivea s Lynneou však už stály na nohou a dívali se, co se děje. Jakmile jim došlo, že je krátká pohroma zažehnána, vydaly se svým směrem pryč.

„Co se stalo?" zajímal se Benjiro, který se vrátil od otce a vypadal zmatený.

„Prostě jsem upadl," odsekl Sévil a ukázal na svou nohu.

Benjiro si k němu klekl, opatrně do ruky vzal Sévilovu nohu, přiblížil k ní hlavu a odtáhl jeden zelený list. „Nic nekrvácí, bude to v pořádku," řekl krátce, než ji opatrně položil na zem.

Posadil se vedle něho na lavici, zapřel si lokty o kolena a přitom se snažil dívat směrem, kam hleděl Sévil. Ten však těkal pohledem sem a tam, takže ho Benjiro nestíhal.

„Viděl si někdy něco takového?" zajímal se Benjiro milým hlasem.

„Viděl jsem Slimy mrtvé, v poutech, na kolenou, ale nikdy ne takhle," odsekl Sévil.

Hned na to se podíval k Benjirovi, zajímala ho jeho reakce, ale Slimova tvář byla klidná. „Také jsem takové viděl," přitakal místo toho s povzdechem a stiskl si pravé koleno. „Tohle je však lepší pohled, nemyslíš?"

Sévil nad tím pokrčil rameny. „Primitivní žití není moc příjemné na pohled," namítl. Hlavně mu chyběla jeho měkká postel. Celodenní polehávání na tvrdém seně mu nebylo příjemné.

„Jsi voják, nemýlím se? Většinu roku si musel žít jako my," oponoval okamžitě Benjiro.

Sévil neodpovídal.

Místo toho se zeptal na to, co ho skutečně zajímalo. „Revia a ta druhá... Lynnea," zamumlal.

„Co je s nimi?"

„Ony...," nechápal, jak by to měl podat. Neznal pro to žádné slovo.

„Sulievenne," dokončil to Benjiro bez větších ostychů.

„Cože?"

Benjiro nad tím mávl rukou. Vstal, rozhlédl se po davu, a když našel, koho hledal, zakřičel: „Revia! Nur an Lynnea skise tháne!"

Revia přikývla, mávla rukou na Lynneu, aby šla s ní a společně vykročili ke Slimovi a vojákovi.

Benjiro se mezitím posadil zpět na kmen, nadechl se a řekl: „Dalo by se to přeložit jako manželství. U vás je možné pouze mezi mužem a ženou, u nás i mezi muži nebo ženami. Lynnea je Reviy sulieve. A ona zase její," vysvětlil krátce.

Počkal, než k nim obě dívky, kterým nemohlo být ani dvacet pět došly a vyzval je, aby zvedly zápěstí.

Obě tak uskutečnily. Revia zvedla levou, Lynnea pravou. Ukázaly Sévilovi dva poloviční černé obrazce, které v dlani měly vytetované a přitom se lehce usmívaly.

„Nemáme žádné šperky nebo majetek, který bychom si mohli darovat. Tak máme tyto symboly. Každý Sulive má jednu půlku a dohromady dávají jeden celek. Revia s Lynneou mají borovou šišku. Je na nich, co se vyberou." Hned na to jim pokynul, že mohou odejít.

„To tady dovolujete tyhle věci?" nechápal Sévil, i když určitá část v něm byla ráda, že něco takového existuje.

Jenom na několik vteřin měl v hlavě představu, že podobné myšlení je i v Tiberathu. Nelhal by a nemusel by skrývat, že něco cítil. Možná. I své city k Sině skrýval ze studu a možná by tomu tak bylo i s Contonem. Avšak samotná představa ho hřála u srdce.

„Měli bychom je snad trestat?" nechápal Benjiro.

Na to Sévil nijak neodpověděl.

„Hádám, že tohle je další věc, ve kterém se tvé myšlení liší do toho našeho," povzdechl si Benjiro, než opět odešel.

„Kéž by," povzdechl si Sévil, když byl opět sám.