„Kde to sem?" zakřičela jsem na celou ošetřovnu, pak jsem so to ale uvědomila a styděla se
Když přišla ošetřovatelka dala mi nějaký lektvar a propustila mě.
Zkusím jít za Remem.
Pokud teda nebude s klukama, před nima předpokládám bude předstírat že mě nenávidí.
Když jsem došla do Nebelvírské společenské místnosti všichni na mě nenávistně koukali, ale jak jsem říkala milionkrát, nijak mě to nerozhodilo. Ne po těch letech.
Očima jsem prohledala společenku, a pak jsem zahlédla Poberty jak sedí v křeslech.
Chtěla jsem dát Removusovi najevo že bychom si mohli zajít třeba do knihovny, nebo tak něco, tak jsem si přisedla k blízkému křeslu u Pobertů, samozřejmě že jsem věděla,že to od Pottera a od Blacka schytám, co mi ale zbývalo.
Když jsem si sedla na křeslo a dělala že si chci napsat úkol, kluci si mě všimli.
Já jsem nenápadné mrkla na Rema a čekala jesli nějak bude reagovat.
A reagoval.

„Kluci, já se jdu projít, jo?" řekl Remus hlasitě klukům.
Já jsem ještě chvilku chtěla počkat, aby to nebylo tak nápadné.
Když už jsem se po chvíli zvedala že už půjdu, Potter a Black si nenechali ujít tak skvělou příležitost k šikaně.

„Kampak se chystáš?" řekl arogantně Potter

„To tě nemusí zajímat!" řekla jsem a při tom jsem si zandávala učebnici do tašky

„A proč nám to nechceš říct? Jdeš na smrtijedský sraz?" ptal se s falešným úsměvem Sirius

„Ne! JDU-SE-JEN-PROJÍT-NA-POZEMKY!" řekla jsem důrazně
Pak už jsem konečně odešla.
„Ahoj Reme." pozdravila jsem ho
„Ahoj Jess." oplatil mi pozdrav
„Kde si se tak zdržela?" zeptal se trochu podezřívavě
„Ti tvoji dva kamarádíčci mě zdrželi." ušklíbla jsem se na Rema

On chvilku váhal jestli se usmát nebo ne, nakonec jsme se ale oba začali smát.

„Proč se vlastně někdo jako TY bavíš s někým jako jsou ONI?" zeptala jsem se

„Oni jsou dobří přátelé, věř mi, kdyby jsi je znala dobře a oni tě nešikanovali,pochopila by jsi to." řekl Remus
Po chvilce povídání jsem si uvědomila že máme lektvary.

„Reme! Lektvary!" řekla jsem vyděšeně a společně s Remem rychle doběhla do učebny lektvarů
Lektvary mi nevadily, profesor Křklan byl z těch učitelů co se mě nebojí a to bylo fajn.
Měla jsem ho ráda.
Vzhledem k tomu, že na lektvary sedávám sama, byla moje lavice prázdná, za to Remus si neměl kam sednout.
Byli jsme za to ale oba rádi, byla to skvělá příležitost pro to, abychom se vymluvili proč se mnou Rem seděl.

„Odpoledne asi už budeš muset být s klukama že?" zeptala jsem se smutně Rema

„No, víš, asi jo, klukům by už to přišlo divný, oni nejsou blbí." řekl Remus a omluvně se na mě podíval

„Jo, jasně, chápu to, ale to s tim že nejsou blbí bych netvrdila." řekla jsem a nahodila úsměv
Ten úsměv byl falešný, hluboko ve mě mi bylo líto že s Remem nemůžu být častěji.

„Tak konec hodiny." uslyšela jsem učitele a vydala se do společenky

--pohled Siriuse--

Zajímalo by mě, proč Remus bral tak klidně že musí sedět s tou ubohou smrtijedkou.
Rem se nikdy moc neúčastnil našich šikanovacích akcí , vždy s námi ale byl za jedno, vždy nám odkýval že je to jen odporná smrtijedka.

Pro mě to poslední dobou ale přestávala být snrtijedka.
Začal jsem v ní vidět něco víc.
Jo, jasně, byl jsem na ni hnusnej ale něco mi říkalo,že může bejt fajn.

Tuhle myšlenku jsem ale rychle zahnal.
S Jamesem jsme šli k Removi , zeptat se ho jaký to bylo s ní sedět, jestli mu třeba neúblížila.

„Reme? Si v pohodě?" zeptal se ho nejprve opatrně James

„Jo jasně, víte kluci, ona nemusí být-" nedořekl Remus větu protože já s Jamesem jsme ho propalovali naštvaným pohledem
Je jasné že chtěl říct ,že nemusí být tak špatná!

S klukama jsem se pak vydal do společenky.

--pohled Jessici--

Ve společenské místnosti bylo nádherné ticho, přesto že bylo odpoledne, všichni žáci byli zřejmě venku a nebo měli ještě vyučování.
Já jsem si uží ala ten pocit ticha a četla si mou oblíbenou knížku.
Když v tom do společenky vtrhli Poberti.
Já jsem se na ně otočila a jelikož jsem věděla co bude následovat chtěla jsem co nejrychleji zmizet, Black mě ale zastavil.

„Kampak jdeš?" zeptal se

„To tu s náma nechceš posedět?" doplnil ho Potter
Já jsem jen zakroutila hlavou a odešla do pokoje.
Celé odpopedne jsem si četla.
Musela jsem ale pořád myslet na jedno.
Sirius, co jsem to cítila za pocit když jsem ho dnes uviděla ve společence? Něco jako kdybych měla milion motýlků v břiše.
Že by se mi líbil?
Nenene! Tuhle myšlenku jsem musela rychle zahnat, vždyť je to kluk co mě šestým rokem šikanuje a nevypadá, že by hodlal přestat.

K večeru už jsem usoudila že mám hlad a že zajdu na večeři.
Večeře proběhla tak, že jsem slýchávala nadávky.

Po večeři jsem se rozhodla, že si ve společence ještě budu chvíli číst a dodělávat si nějaké úkoly.

Když jsem si už asi půl hodiny četla dolehla na mě únava.
Rozhodla jsem se jít spát.
Někdo mě ale chytl za loket.
Ja jsem se otočila a byl to Black, překvapilo mě že byl ale sám.

„Switenová? Si smrtijedka nebo ne?" zeptal se celkem v klidu..až mě to překvapilo.

„Ne." odpověděla jsem upřímně a koukala se přitom do jeho bouřkových očí

„Časy jsou zlé, aby sis uchránila život-" nedopověděl to Sirius, já ho přerušila

„Nejsem smrtijedka a ani nehodlám být! Samozřejmě že vím, že kdybych se k němu přidala je větší pravděpodobnost mého života, ale ne!
Na světě je spousta zlých věcí ale já věřím že jsou i dobré." řekla jsem a Sirius na mě lítostivě koukal

„Žij v přítomnosti princezno." bylo poslední co řekl a odešel do své ložice

Já jsem tam ještě nějakou chvíli stála a pak se taky vydala spát.
Co to asi mělo znamenat? Řekl mi princezno.

Tak jó, je tady nová kapitolka a já doufám že jste si jí při čtení užili jako já při psaní.
Moc doufám že se vám líbila.
Chci vás poprosit o názor v komentářích.😀