"Promluvme si, Grangerová. Proč ti na něj tak záleží? Neznáš ho!"

"Vždyť nic neprovedl! A ty ho bezdůvodně mučíš! Cruciatus na vlastního bratra? Vždyť... vypadáte stejně, co kdybys to byl ty?!"

"Bezdůvodné to opravdu není a to on ví! Nejsme stejní, pochop to!!! Bylo by lepší, kdyby neexistoval!"

"Proboha, tě prosím, ukonči to!" nadále prosila a dokonce jí stekly slzy po tváři.

"Nepřeju si, abys ho bránila. Ochraňovala přede mnou. Byla proti mě! Nevíš o něm nic a už se za něj stavíš, co bys dělala v mém případě, no? Nechala bys ho, aby ještě přitvrdil, že?!"

"To bych přeci nikdy nedovolila, Draco. Draco, prosím! Bolí ho to!"

"Je dobře, že trpí!" řekl, ale po další minutě krutého mučení, přestal. A tentokrát si na matku nevzpomněl.

"Pojď ven, Grangerová, skloň se nad ním a polituj ho. Konejši ho od bolesti ve své náruči!" křikl znechuceně, mávnul hůlkou a zámek cvakl.

Byla prakticky volná. Neváhala a přesně podle Dracových slov tak učinila. Tekly jí slzy po tváři, kalily zrak. Jako by to prožívala s jeho bratrem. Jak dokáže být tak krutý?

"Co když uteču?" zmohla se a obrátila k němu zrak.

"Neutečeš." byl o tom přesvědčený. Nemohla utéct. Bez hůlky a na nepřátelském území? V Malfoy Manoru? Na to neměl nikdo, nikdo! Natož nějaká Grangerová! Všude číhá mnoho nebezpečí a bez jeho ochrany je tak zranitelná.

Díval se na ní, jak ho hladí po hlavě, jak její ruka spočívá na jeho hrudi. Kéž by to byla jeho hruď, kterou by zásobila svým teplem, obavou a čím ještě? Láskou? Nebuď naivní, ona tě nenávidí. Nikdy tě nebude milovat. Viděl jsi její oči? Pláčou. Ona pláče kvůli němu, ne kvůli tobě.

Blonďatého Malfoye popadl vztek a zároveň bolest. Celé nitro se mu svíralo. Tohle neměl dopustit. Neměl dopustit, aby se do ní zamiloval, ani aby jí pustil - k němu.

"Nenávidím tě!" vykřikla do ticha. Díky ozvěně se ta dvě slova opakovala stále dokola, že myslel, že zešílí.

"No vidíš, to já si myslel totéž."

"Hermiono, on to dělá, protože tě miluje." zašeptal Will ze země. Hermiona se mu až zděšeně zadívala do modrošedých očí. Téměř zapomněla, že jsou Willovi. Takové má přeci jenom jeden člověk na světě - a to Draco Malfoy. Nemohla uvěřit těm slovům. Byla to hloupost. Will mluvil z agónie, kterou mu způsobil. On ji nenávidí a nic jiného. Už od první chvíle, kdy se setkali, až do teď. Až do smrti. Byl to nesmysl a ona se tím nechtěla zaobírat, protože to v ní vyvolávalo něco nepopsatelného. Malfoy se jí vždy líbil, i když byl zlý, namyšlený a arogantní. Už jako dítě se do něj zakoukala a přes všechno zlé, si ho snad oblíbila. Občas se přistihla, že jí na něm záleží, ale hnedle se okřikla. Upozorňovala se, stále, ale opak byl pravdou. Začínala se do toho zamotávat tak, že se Draco stal hlavní hrdinou jejích snů. Milovala ho. Ale styděla se. Ona přeci nemůže milovat Malfoye. Ani kvůli původu, ani činům, co provedl. Je to hloupé, nereálné a šílené!

"Mlč! Jak můžeš mluvit o něčem, o čem nic nevíš?! To na mě je otec hrdý a chlubí se mnou. To jenom já jsem hrdost a chlouba rodiny, drahý bratře!" tentokrát stočil své slova na Willa.

"Draco, možná jsem odříznutý, ale to neznamená, že neumím číst v lidech. A k otci? Je mi jedno, jak hrdý na tebe je. Jen si pamatuj, že tě zničí a nebude to trvat tak dlouhou dobu."

"Jak se opovažuješ...?"

"Draco, prosím!" skočila mu do věty stále ustrašená Hermiona, když spatřila, jak se jeho ruka s hůlkou pomalu napřahovala.

"Drž hubu, mudlovská šmejdko!!"

"Mudlovská šmejdko? Ty jí nazýváš tak příšerným pojmenováním? Zrovna ji?" Will to nechápal. To označení byla hanba. Snad nejhorší nadávka, kterou můžete dát potomku mudlů. Ohavné. Hrozně ho překvapilo, že si to vůbec dovolil, když mu na ní záleží. Jak hluboce klesl. Jak moc podobný Luciusovi je. Jaké monstrum se z něho stává. A tohle měl být jeho bratr? Dvojče? Krom podoby tedy neměli rozhodně nic společného.

Hermionu Will neznal, ale co mohl soudit, byla hodná a obětavá, což poznal na vlastní kůži. Skoro se až styděl, že tohle musela zažít a především, že jí to způsobili Malfoyové. Přeci jenom, ač svou rodinu nenáviděl, nosil to jejich jméno. Styděl se a chtěl by to odčinit.

"Ty se do toho nepleť!!" zařval Draco. Jeho dřív bledá pleť byla tmavě růžová - vzteky.

"A do čeho se plést můžu? Do toho, že ses stal smrtijedem?"

"Čím, že jsi se stal?" zalapala Hermiona po dechu.

"Co si, sakra, myslíš, že děláš?!" zaútočil na Willa, Hermionu dokonale ignoroval.

"Viděl jsem tvé znamení, včera, když jsi ke mě zavítal a uvalil na mě kletbu Cruciatus. Koukalo ti z pod rukávu. A každý by pochopil, co tetování lebky s otevřenými ústy, z nichž leze kroutící se had, znamená! Přeci jenom, nejsi jediný v rodině, že?"

"Jak jsi mohl?" pípla Hermiona s čerstvými slzami v očích. Smrtijedi tvoří Voldemortův nejužší kruh. Pomáhají Voldemortovi ovládnout kouzelnický svět. Smrtijedi bojují proti Ministerstvu kouzel a proti Fénixově řádu. Proti Hermioniným přátelům! Své protivníky zastrašují především kletbami, které se neodpouštějí, což jsou kletby Imperius, CruciatusaAvada kedavra, kterou smrtijedi vyvražďují celé kouzelnické rodiny a odpůrce. Jak to mohl dovolit? To, že jeho podlý otec je jedním z nich, přeci neznamená, že on musel taky! Hermiona bezmyšlenkovitě vstala, nemusela chodit nikam daleko, protože Malfoy, ten odporný idiot stál hned vedle a prostě mu vrazila facku.

"Tak ta sedla." neodpustil si Will a Hermioně, i přes všechno rozčilení, zacukalo v koutkách úst.

Malfoy zareagoval okamžitě. "Cruciatus!"

Hermiona se přestala usmívat. Tohle nečekala. Ale nečekala ani, že ta kletba mine ji a přistane na Willovi. Opět.

"Cos to udělala?" položil otázku, ale odpověď znal - cítil. Překvapila ho. Na plné čáře. Nechtěně sjel pohledem na její ústa, ze kterých očekával nějakou výtku, a přitom, v hlouby duše si přál něco jiného. Věděl, až moc dobře, že s tím nebude souhlasit. Kdo by s tím také souhlasil, že? Ona byla ta hodná, co se rozhoduje správně a on ten zlý, co dělá jen samé chyby. Přesto, ten podivín, co je shodou okolností jeho vlastní bratr, prozradil něco, co nechtěl, aby se ona někdy dozvěděla. Před ní to chtěl udržet v tajnosti, i když by to asi tak dobře nešlo, jak si představoval. Aspoň několik dnů, ještě. Krucifix!

Hermiona si všimla, při pohledu do jeho očí, že sleduje její pusu. Copak? To ji chce potrestat, jen jak něco vysloví? Slyšela za sebou hekat Willa v bolestech, ale nedokázala nic udělat. Nemohla přemýšlet. Nešlo jí to! Podívala se mu do modrošedých očí a hledala. Cokoliv, co by značilo, že se Will spletl. Že Draco Malfoy prostě není žádný smrtijed!

Nic. Nic se nedělo. Nic neříkal. Žádná vysvětlení ani obrana.

"Imperio!" vyměnil kletbu za kletbu. Will, který byl pod její vládou se přestal zmítat křečemi, vstal a odcházel. Někam na druhou stranu sklepení - do svého celoživotního hnusného pokoje.

A oni dva - osaměli. Udělal to schválně. Nechtěl, aby byl svědkem něčeho anebo zase něco nevhodného řekl. Dokázal mu zavařit už dost, hajzl!

Nastalo ticho, a to, jako by Hermionu popohnalo k činu. Popadla mu levou ruku a jeho černý rukáv dokonalého saka s košilí, z těch nejlepších a nejdražších látek, prostě vyhrnula. Na jeho bledém předloktí se vyjímalo černé tetování. To nejhorší, co mohlo existovat. Takže to byla pravda.

Draco ji nechal. Nebránil se. Věděl, že by to nemělo cenu. Stejnak by měla podezření, kdyby zapíral. A teď je to tady. Už ví, čím se stal. A pokud ho nesnášela, tak nyní ho bude nenávidět k smrti! Nikdy mu to neodpustí. Nikdy!

Přejela mu prstem lehce po dostatečně velkém okraji - netoužila se toho znamení ani náhodou jen letmo dotknout, kolem celého tetování. Kdyby opomněla na tu zrůdnost na jeho předloktí, tak to bylo vlastně poprvé, co se ho dotýkala. Ona ho vzala za ruku, vyhrnula oblečení a jezdila mu prstem po kůži. A on? On jí nepochopitelně nechal. Nechal jí to udělat a ani se nesnažil tomu zabránit. Jí - šmejdce! Nestačila se divit.

Potom však hodně rychle zareagoval. Chytl jí až hrubě za loket a trochu si jí přitáhl. Díval se na ní ze shora a tím svým přirozeně ledovým pohledem. Lehce nakrčil nos jako kdyby měl před sebou něco odpudivého a nechutného.

"Krvácíš." řekl celkem klidně, na to jak před pár minutami křičel. A pak se k ní sklonil a hodně rychle se vrhl na její rty, ze kterých zároveň slíbnul nepatrnou kapičku krve. Věděl, jak k ní přišla. Kvůli němu, když na ní seslal kouzlo Mdlob, když svým tělem a sílou kouzla rozdrtila kámen na padrť, a když jí úlomek ostrého kamínku zasáhnul a řízl lehce do horního rtu, až z něho vyšla kapka její rudé a hlavně mudlovské krve. Kupodivu chutnala... tak, jak nečekal. Počítal s nepopiratelnou odlišností, růzností, odporností. Krev Grangerové, mudlovská krev, chutnala stejně jako ta jeho. Bez rozdílu. Červená, železitá, specifická. Jak ho to poznání rozhodilo.

Myslela, že jí ublíží, že jí něco ošklivého udělá. Prakticky věděla, že se něco stane. Ať už jeho rukou nebo jeho hůlkou. Ale tohle? Nic, naprosto nic na tomhle světě neexistovalo, co by jí víc překvapilo, vykolejilo, odzbrojilo, vyděsilo i potěšilo naráz.

Draco Malfoy. Polibek. Smrtijed Malfoy. - Nic jiného jí totiž v hlavě nevířilo.

Byl to on, kdo ho přerušil, protože ona by to nedokázala. Tohle si vždy marně přála a představovala. Proboha, vždyť se jí to vyplnilo!

"Proč..." začala.

"Mlč!" přikázal. Chtěl, aby nic neříkala, protože, jak by vyslovila víc jak tři slova, vše by pokazila. Pokazila by chvíli, kterou si užíval. Konečně to dokázal udělat, byl na sebe pyšný. Ale přeci jenom, pravý důvod, aby mlčela byl ten, že by si uvědomil jejich původ, jejich postavení, jejich vztah a především tu chybu, co právě učinil! A to nechtěl. Nechtěl to považovat za pochybení, ale neměl by na vybranou.     

Co má teď dělat? Odejít? Kdyby to udělal, ona by se pokusila utéct, i když sama ví, že šance je mizerná. Teď ji má, ale v minutě už ji mít nemusí. Tak co tedy? Dát ji znovu pod zámek a pak odejít do svého pokoje a rozjímat? Sám by se na sebe zlobil, že ji po tak krásném okamžiku musí zamykat. A jak by ho viděla ona? A co ho to vůbec zajímá? Nenávidí ho!!! Nenávidí Draca Malfoye a pokud se nemýlí, tak to je právě on.