Draco se na ní díval, a i když byl naštvaný, to něco, co měla jenom ona ho dokázalo svým způsobem odzbrojit a uklidnit. Poddat se.

"Počkej tady, hned jsem zpátky. Opovaž se třeba jenom vystrčit nos, nezapomínej, že tohle je Malfoy Manor, tady tě za pochybení zabijou, tohle nejsou Bradavice, kde za nesplnění večerky dostaneš školní úlohu navíc. Myslím to vážně!"

"Chápu, ale kam jdeš?"

"Prostě mi to slib!"

"Řekni mi, kam jdeš?!"

"Proboha, Grangerová, ty seš někdy jako osina v zadku! Jdu dolů, za Willem!" řekl to. Řekl to nahlas, takže to už musí být pravda. Musel si sám sobě přiznat, že s tím nápadem koketoval, jenže byl moc hrdý na to, aby za ním šel a už vůbec ho o něco žádal, i když to nebylo pro něho samotného. To byly dva důvody. A rozhodně ne poslední. Nechtěl ho vidět, slyšet a už vůbec být ten, co ho vyvede na světlo. S tím jsou spojeny následky, a to otcův hněv. Porušil by léta stanovené pravidlo. Porušil by ho a to bylo zlé. Nemohl to udělat. Nesměl.

Určitě by to zvládnul sám. Nepotřebuje takového... !!! Jenže on by dokázal upoutat takovou pozornost, že by nikoho nezajímalo, že se plíží po domě s jedním členem zlatého tria. Nikdo by si nevšimnul, že jí, Hermioně Grangerové, mudlovské šmejdce, pomáhá utéct. Nikdo by ho nepovažoval za zrádce!

Pane bože! Co by měl udělat, aby se tomu všemu vyhnul? Za co se mu mstí?

"Proč za ním jdeš? Chceš na něj znovu seslat kletbu Crucio, co Malfoyi? Nech toho chudáka na pokoji, už si v téhle pekelné rodině užil svoje!"

"Co se toho hajzla, pořád tak zastáváš?!" bouchly v něm saze a to k tomu nepřispěla nijak velká jiskra.

"Přestaň..."

"Přestat? Neznáš ho a pořád a stále se ho zastáváš! Viděla jsi ho dvakrát a to mizerně, nic o něm nevíš! Je to Malfoy a ty, nenávidíš!, tak ho přestaň bránit!"

"Uklidni se! Stačilo mi to, co jsem slyšela a viděla! Ten kluk je chudák a je mi ho líto! A že to je Malfoy? No a?"

"Já jsem Malfoy a nenávidíš mě! On je nechutně stejný! On má moji tvář! To on - je moje duplicita! Jsi zaujatá na podřadné kopie? Je to stejné jako s Weasleym. Kolikátý je a všichni jsou stejní. Rezatí a prašiví!"

"Drž hubu!" rozkřikla se. Až v okamžiku, kdy ty dvě slova vypustila z úst, si uvědomila, že tahle se nikdy předtím nechovala. Téměř nikomu je dřív neřekla. Strnula zděšením, ale vztek přetrvával. Byl vrchol, aby se ostře pouštěl do svého nebohého bratra, ale aby urážel i Rona a jeho rodinu, tak to bylo moc.

Díval se na ni a připadal si jako kdyby na něj vylili ledovou vodu. Nikdy takovéhle slovní spojení z jejích úst neslyšel. Ale to neznamená, že neměl pravdu. Ve všem. Byl v právu a to jednoznačně. A kdyby byl pořádná svině, tak by jí teď poslal k šípku, ať si zachraňuje svůj vlastní zadek, jak chce.

"Prostě mi to vadí. Nesmírně moc mi to vadí, když hájíš nebo se jenom zmíníš o těch dvou."

"To tys je vytáhnul."

"Já vím, ale nemohl jsem si pomoct. Nemůžu jejich existenci vystát!"

"Když se tě zeptám proč, odpovíš mi?"

"Ne!" o té odpovědi ani nepřemýšlel. Nebyl tak padlý na hlavu, aby Grangerové přiznal, že obyčejně žárlí. Nenáviděl, když si vybavil toho zrzka v její společnosti, jak se skvěle baví, na celé kolo. Toužil něco zničit, při myšlence jejích něžných slov, která směřují k jeho bratrovi. Proboha, ví o něm tři fakta. Je to Malfoy, jeho dvojče a je krom vlasů identický. To je odporné a ubohé. Hrůza!    

Otočil se a znovu sevřel kliku, už s účelem jí stlačit a ty dveře otevřít.

"Počkej!" vyhrkla Hermiona vyděšeně. Věděla, že je odhodlaný odejít. Nechtěla zůstat sama. Neměla jistotu, že se vrátí. Neměla jistotu, že ji nepodrazí. Neměla jistotu. A dostala strach. Po předešlé vznětlivé roztržce ani stopy.

"Ne. Nemáme čas." odvětil, aniž by se otočil zpátky a zmizel za dveřmi.

-

Will by nikdy nečekal návštěvu, navíc takovou. Když se v jeho dveřích objevilo jeho dvojče, fascinovalo ho to. Jako dítě měl Draca rád, byl to jeho bráška, jenže postupem času - toho člověka, co tu stál, neznal. Nebyl pro něj bratr, společná krev. Byl pro něj jen bolestivé nic.

"Tolikrát za několik let. Neuvěřitelné. Čím jsem si to zasloužil?"

"Drž hubu a poslouchej!"

"Stále stejně milý. Kde je ta chudinka Hermiona? Zabil jsi jí? Nebo naservíroval Luciusovi?" prostě ho to zajímalo. Ta holka se ho zastala, aniž by ho znala. Postavila se někomu, jako byl Draco Malfoy a bylo jí to jedno. Dala mu facku! Ta holka měla neuvěřitelnou odvahu, kterou jí hluboko uvnitř záviděl.      

Dracovi se sem šlo hodně špatně. Musel odložit svoji hrdost a to jen tak nešlo. Vždyť on za ním jde s prosíkem! Naprosto neuvěřitelné! Potupné! Jenže to, co mu teď ten hajzl řekl přešlo veškeré hranice!

Ani ho nenapadlo použít hůlku, i když by to bylo to nejjednodušší řešení, co znal. Prostě se neudržel a vrhnul se na něj. Vrazil mu pěstí. Willovi. Poprvé na někoho vztáhl ruku.

Will to samozřejmě nečekal. Pravý opak - spíše hůlku a nekonečná kouzla. Ale tohle? Draco se nezdál. Jistě, neznal ho. Jenže, co měl tu čest, vždy na něj použil kouzlo. Nikdy fyzickou sílu.

"Teď mě poslouchej, ty hnusnej hajzle! Nikdy bych za tebou nepřišel, nikdy! Dělám to jenom kvůli ní, chápeš?! Kvůli ní jsem sešel sem a nyní se bavím s podřadnou krysou! Neskutečně riskuju, nejen svůj, ale především její život, ale je mi to jedno."

"Ty jí opravdu miluješ." skočil mu do řeči Will.

"Nepřerušuj mě a jednoduše drž hubu, jasný? Takže jsem tu proto, abych jí zachránil a jestli seš co proto a aspoň si jí trochu vděčnej, že se tě zastala, tak mi s tím pomůžeš. Budeš mým nástrojem pro její záchranu, ať to stojí co chce!"

"Draco, co máš v plánu? Proč to děláš? Odkdy děláš správné věci? Odkdy někomu chceš pomoci?"

"Proboha, samý zbytečný otázky! Nemusí tě z toho zajímat vůbec nic, ale řeknu ti jedno. Dělám to pro ni, protože jsem jí to slíbil. Tečka! Teď chci slyšet, jestli jsi natolik odvážný, abys mi pomohl."

"Mám pomáhat smrtijedovi? Nebo snad Malfoyovi?"

"Bože, vždyť seš sám Malfoy!"

"To jméno nenávidím!"

"Ježiši, neděláš to pro mě, děláš to pro ni!!" zařval Draco. Už to nevydržel. V kapse křečovitě svíral hůlku a zapřísahával se, aby se ovládl.

"Pomůžu ti, ale jenom kvůli Hermioně, jenom kvůli ní. A teď mi řekni, co máš v plánu!" dožadoval se Will.

Draco se musel usmát. Prostě musel. Neskutečně se mu ulevilo. Pomůže mu. Dokáže rozptýlit svou přítomností a nikoho nebude zajímat, co dělá on.

Začínal věřit a dokonce se i těšit, že spáchá něco tak nekalého a velkého přímo na Malfoy Manoru. Přímo pod nosem svého otce.