9. Listopadu 2038, 21:27

Plátěné tenisky prudce dopadaly na asfaltový povrch silnice a cákaly kolem sebe špinavou vodu z kaluží. Tenká mikina mě jen stěží dokázala uchránit před bičujícím deštěm, který se mi ostře zapichoval do těla s každým dalším krokem. Nic z toho mě ovšem nedonutilo byť jen zpomalit zběsilý běh, který už nějakou dobu pokoušel hranice mých sil.

Ulice byly v tuhle večerní hodinu liduprázdné a nikdo se mi tak nepletl do cesty. Jako velká voda jsem se vřítila na Detroitskou policejní stanici, div jsem neprošla zavřenými skleněnými dveřmi.

"Hanku!" zakřičela jsem přes celé patro kanceláří. Bylo to jediné, co jsem ze sebe dokázala vypravit, jelikož moje plíce se mnou odmítaly spolupracovat a připadalo mi, že mám v boku zaraženou minimálně třiceticentimetrovou čepel.

"Zatraceně Hanku!" zařvala jsem znovu jako smyslů zbavená, čímž jsem na sebe upoutala pozornost těch pár lidí, kteří v místnosti byli. Mezi nimi i samotného kapitána Fowlera, který postával u své kanceláře s Richardem Perkinsonem z FBI. Ten očividně nebyl ve své kůži, jelikož si u nosu držel zakrvácený kapesník a pod okem se mu začínala vybarvovat podlitina.

"Co se sakra děje, Vivian?" ozval se Hankův hlas za Fowlerovými zády. Poručík byl očividně značně podrážděný a podle zakrvácených kloubů pravé ruky bych si troufla odhadnout, že to on způsobil, že se Perkinsonovo oko bude brzy podobat omalovánce.

Všechno tohle mě ovšem nechávalo chladnou. Měla jsem daleko větší starosti, které jsem ze sebe potřebovala dostat. Pár kroky jsem překonala vzdálenost, která nás dva dělila a chytila Hanka oběma rukama pevně za kabát.

"Hanku, Margot zmizela," vyjekla jsem okamžitě. Zřejmě jsem právě vypadala jako šílenec – na kost promočená, zplihlé vlasy se mi lepily do obličeje a v očích jsem měla nepříčetný výraz.

"Cože?"

"Poslala jsem Melody pryč. Nechtěla jsem, aby ji rozebrali. Markus se jí na té ulici dotkl, takže šla určitě za nimi. Měla jsem ji hlídat, já vím. Usnula jsem. Byla jsem tak strašně unavená. Hanku, přísahám, že jsem zamhouřila oči jen na chvíli. Jak se to mohlo stát?!" Překotně jsem ze sebe sypala informaci za informací, aniž bych jim dala nějaký řád. Sama sebe jsem slyšela hystericky zvedat hlas a nedokázala to vůbec ovládat.

"Vivian!" přerušil mě Hank a položil mi obě ruce na ramena, aby mi zabránil lomcovat s ním ze strany na stranu. "Zpomal a řekni mi, co přesně se stalo. Co je s Margot?"

"Musela vyrazit za Melody. Zmizel i její batůžek. Jak jsem to mohla dopustit, Hanku? Jsem příšerná matka! Musím ji najít." Ruce se mi zběsile třásly a hlas se mi nevyrovnaně klepal. Nikdy v životě jsem necítila takovou bezmoc a paniku. Moje holčička byla tam někde venku, pravděpodobně mezi bandou deviantních androidů a já netušila, kde ji hledat.

"Jericho," šeptl Hank tiše, spíš sám pro sebe.

"Přesně to říkala Melody. Říkala, že najde Jericho, a že bude v pořádku," horlivě jsem přikyvovala. "Hanku, kde je Jericho? Kde mám hledat svoji holčičku?!" Zoufale jsem vzlykla a slzy začínaly pomalu opouštět má víčka. Nikdy jsem se necítila zoufaleji a zároveň bezmocněji.

"Musíme jít," vyhrkl Hank k mému překvapení, "SWAT tým se právě chystá Jericho napadnout. Connor je našel. Nemáme moc času."

"Pane bože," zalapala jsem po dechu a hlavou se mi okamžitě prohnaly katastrofické scénáře. Srdce se mi zběsile rozbušilo a adrenalin se prohnal celým tělem. Okamžitě jsem se otočila a chystala se odejít, když mě Perkins chytil za zápěstí a prudce škubl, až jsem málem ztratila rovnováhu.

"Nikam nepůjdete. To by bylo maření policejní práce! Nehledě na to, že jste se vzepřela zákonu a neodevzdala svého androida, slečno! To bude mít ještě následky!" Z očí mu doslova sršely blesky a jeho stisk byl dost bolestivý.

"Polibte mi, Perkinsi," zavrčela jsem nekompromisně a volnou rukou se napřáhla k ráně. "Nikdo mi nebude bránit v tom, abych našla svoji dceru, je vám to jasné?!"

Agent FBI zřejmě neměl moc dobrý den, protože dnes už podruhé dostal pěstí do obličeje. Stisk na mém zápěstí téměř okamžitě povolil, když Perkins zavrávoral. Před pádem na zem ho zachránila jenom skleněná stěna Fowlerovy kanceláře. Bylo mi jasné, že něco takového se neobejde bez budoucích následků, ale momentálně mi to bylo jedno. Teď záleželo jenom na Margot.

"To je moje holka!" zasmál se Hank s očividnou hrdostí v očích. "Honem, děvče. Vyrazíme."

Na nic dalšího už jsem nečekala a rozběhla se po poručíkově boku pryč z místnosti. Okamžitě jsme zasedly do Hankova auta a rozjeli se na místo určení. Anderson se mě po cestě pokusil seznámit s momentální situací a informacemi o Jerichu, ale já ho nedokázala vnímat.

Jediné, co jsem pochytila bylo, že se Connorovi podařilo získat lokaci Jericha a že ji samozřejmě oznámil svým nadřízeným. Byla jsem trochu zklamaná z jeho přístupu, ale musela jsem ho pochopit. Byl tak zkrátka naprogramován a ještě si sám neuvědomoval, že to může být i jinak. Nicméně i tahle informace se zdržovala jen kdesi na kraji mé mysli, protože většinu pohlcovala starost o mou holčičku.

"To snad ne," zašeptal z ničeho nic Hank. To mě vytrhlo ze zoufalé letargie a donutilo mě otočit zrak tam, kam se díval on.

Nikdy v životě už nevymažu ten pohled z hlavy. Auto se zastavilo před infernem. Obrovská rezavá loď v Detroitském přístavišti byla v jednom ohni. Černý dým se valil všude kolem a policejní jednotky byly shromážděny na molu. Všichni jenom sledovali to ohnivé peklo, které zachvátilo potápějící se Jericho.

Jako v mlze jsem přistihla sama sebe, jak otevírám dveře od auta a rozbíhám se k plamenům. Několik lidí se mě pokoušelo zastavit, ale žádnému z nich se to nepodařilo. Srazila jsem k zemi dokonce dva příslušníky SWATu jenom proto, abych se dostala blíž.

Vzpomínám si, že jsem křičela jako smyslů zbavená a vztekle bojovala s každým, kdo se mě pokoušel držet. Chtěla jsem na tu loď. Nezajímalo mě, že hoří ani že se potápí. Chtěla jsem se pokusit najít Margot i za cenu vlastního života.

"Ivy! Zatraceně Ivy!" 

Známý hlas mi zarezonoval v hlavě a pomalu mě donutil přestat bojovat jako lvici. Silné paže, které mě zezadu uchopily do ocelového sevření, mi nedovolily vrhnout se po hlavě do sebevražedné mise.

Nohy jako kdyby mě najednou přestaly poslouchat a povolily v kolenou. Se zoufalým vzlykotem jsem znovu zakvílela jako raněné zvíře a přitom pevně zaryla nehty do rukou, které mě ještě stále držely v konejšivé náručí.

"Co se stalo, Ivy?" zašeptaly jeho rty jenom kousek od mého ucha. Tolik starosti a něhy jsem v jeho hlase neslyšela dobrých sedm let a přesto jsem to právě teď nedokázala vůbec ocenit.

"Gavine," vzlykla jsem znovu a chytila se ještě křečovitěji jeho předloktí, "byla tam Margot. Byla tam naše holčička."