,,Onion, čekám tu na tebe minimálně půl hodiny!“ Šla jsem teprve cestou od domu, když jsem ho zahlédla sedět v trávě. Rychle jsem se ohlédla a doufala, že se můj otec nedívá, jak odcházím. Nevím jestli jsem to už zmiňovala, ale dle mého otce neexistuje méně vhodný přítel pro vaší dceru než Austin Harder.

„Austine, pojď,“ zašeptala jsem a popadla ho za ruku, což byl dost zvláštní pocit. Asi nějak takhle si musela připadat Laura, když se s Austinem procházela po škole, zřejmě v domnění, že je Austin nějaká obzvlášť drahá kabelka.

„Kam tak ženeš?“vykřil Austin, když jsem ho téměř tahala po zemi a už nemohla popadnout dech. Vážně by měl zhubnout.

„Nemohl jsi tu na mě čekat půl hodiny,“ vydechla jsem a svalila se do trávy, „vycházela jsem přesně jako vždycky. Jsi si jistý, že ještě umíš poznávat hodiny?“

„Možná jsem dneska vyšel trochu dřív,“ řekl po chvíli, co se díval před sebe a já otevřela oči. Dívala jsem se na něj a snažila se ani nemrkat. Prý se takhle dají číst myšlenky, no já z pohledu Austina vyčetla jen něco, co vypadalo jako 'proč na mě sakra tak čumí?'

„Co se stalo?“ vyhrkla jsem a Austin si sedl vedle mě. Dal si ruce za hlavu a lehl si kousek ode mě, takže jsem teď teoreticky všem mohla tvrdit, že jsem s ním spala, že? Teda ne že bych se něco takového chystala rozhlašovat, to vůbec ne. (Možná pár lidem)

„Proč by se mělo něco stát?“ zeptal se a otočil se na bok, tak aby mi viděl do tváře. Kdybych byla mrcha, mohla bych teď říct, že jsme vystřídali víc sexuálních poloh, ale samozřejmě to neudělám.

„Chceš říct, že si obvykle přivstaneš? Austine, to by ti nevěřila ani tvoje babička,“ prskla jsem na něj a vzpomněla si na tu malou a roztomilou dámu, která nosívá jeho starším bratrům cukroví a Austinovi balíček kondomů. Zřejmě se bojí, že bude mít Austina v rodině víckrát. I když tomu by zjevně zabránila jenom kastrace a tu Austin podstoupit nehodlá.

„No dobře, minulý pátek mi bylo zle, myslím, že ta nemoc přešla do dalšího stádia,“ začal pomalu a mluvil stejně jako doktoři, když někomu oznamují smrt blízkého, „a tak jsem si řekl, že bych si měl udělat pořádek v životě.“ A teď jsem zůstala ležet s otevřenou pusou. Čekala jsem, kdy se začne smát nebo vytáhne lísteček s odkazem na stránku, ze které tuhle větu sebral.

„Ano?“ vydechla jsem a Austin se podíval na mraky.

„Uvažoval jsem z kama začnu, a rozhodl se, že si uklidím pokoj,“ prohlásil rozhodně a já nevěděla, jestli se mám začít smát.

„Neříkal tvůj otec, že ti pořídil uklízečku, protože měl strach, že se tvůj pokoj reinkarnuje v odpadní skládku?“

„Jo říkal a taky je to pravda, protože jsem často spával jako princezna na hrášku, ovšem já spal na plechovkách od energi drinku, teda pokud jsem byl v  takovém stavu, že jsem trefil postel,“ řekl a já si až ted všimla, že má modré oči, kdybych byla kluk mohli byste mě obvinit, že se mu dívám jen do výstřihu, ale nikdy jsem si nevšimla, že má modré oči „jednou jsem dokonce spal na stole. Musel jsem se přikrýt lampičkou a míso medvídka jsem měl tužku. Musím říct, že není nic příjemného se tulit s kusem klacku.“

„Alespoň víme, že nejsi bobr,“ plácla jsem první blbost, co mě napadla a Austin se pousmál.

„Ale to není důležité,“ řekl a opět změnila polohu, „uklízel jsem si tedy v pokoji a našel fotku s Tomem, to je můj nejstarší bratr, ten děsně inteligentní, co teď dělá doktora a nechce mi sehnat ty léky, z kterých bych mohl vařit drogy.“

„Co to bylo za fotku?“ zeptala jsem se ho a dívala jak se usmívá. Tu druhou část věty jsem raději přehlížela.

„Byli jsme malí, mně bylo asi pět a jemu deset. Držel v ruce nejaký pohár s nápisem největší šprt a ostatní jeho vyznamenání se na fotku nevešly. Ale uvědomil jsem si něco důležitého-“

„Co to bylo?“ zeptala jsem se a sedla si. Věděla jsem, že jsem mu skočila do řeči, ale potřebovala jsem vědět, naco přišel.

„Vždycky jsem byl hezčí než on,“ řekl hrdě a já se začala smát.

„Čekala jsem něco dojemnějšího,“ vydechla jsem upřímně a zvedla se. Podíval se na mě a dřív než jsem se stačila otočit, byl přede mnou.

„Na moji rodině není nic dojemného. Teda až na to, že nemusíme malovat pokoje, všechno místo zaberou diplomy Thomase a Taye.“ Vydali jsme se do školy a já jen stěží doháněla Austina. Je těžké udržet krok s někým, kdo má fyzičku jako on.

„A co Ehmet?“ připomněla jsme mu jeho třetího bratra a Austin se pousmál.

„Toho Thomas i Tay nechávají nepokoji. Víš přece jak vypadá ne? Minule, když se Tay fotil s Ehmetem před nějakým pohořím, spletli si Taye s ukazatelem směru,“ řekl s úsměvem a já si vzpomněla ne Ehmeta. Byl asi nejvíc ze všech bratrů podobný na Austina.

„To se dalo čekat, narozdíl od Taye traví Ehmet většinu času v posilovně, pamatuju si,jak nám pomáhal stěhovat nábytek, mamka byla nadšená,“ přiznala jsem a Austin konečně trochu zpomalil.

„Tvůj taťka ne?“ viděla jsem jeho udivený výraz a dělala, že mi něco zaskočilo, jen abych nemusela hned odpovídat.

„No, kdyby Ehmet stěhoval tu pohovku bez babičky, byl by zřejmě raději, ale nemohl si moc stěžovat, protože ho vždycky překřičela moje mamka. I když to asi nebylo tím, že nám Ehmet vystěhoval všechen nábytek dřív, než si otec stihl postěžovat na špatná záda, ale tím, že si někde zapomněl tričko, a tak stěhoval bez něj. A to taky nebyla náhoda, měla bych říct mamce ať to triko vrátí.“

Pochybuju, že moje poslední slova slyšel, protože se začal smát a spokojeně se usmíval.

,,Alespoň máš fajn rodinu," vydechl a dál se usmíval, nad představou mé matinky schovávající tričko mladému klukovi. Dokonce máme z té chvíli dost fotek, i když je většina rozmazaná, což bude zřejmě tím, jak maminka slintala nad tou podívanou.

,,Ty snad ne?" Prohodila jsem k němu a v té chvíli se smát přestal.

,,To myslíš vážně?" Vydechl a díval se na mě, jako bych prohlásila, že se prezident USA jmenuje Panelák Obama, ,,Fajn rodinu? Víš jaké je to být jediný méně inteligentní v rodině géniů? Tatínek ředitel firmy, maminka právnička a jedna z nejvlivnějších žen. Jeden z bratrů nejžádanější doktor v zemi a druhý psycholog, který by dokázal vyšetřit i zrcadlo a říct mu,že trpí depresí, protože nám ukazuje škaredé věci." Austin se tvářil jakoby do něčeho chtěl praštit a já se raději trochu odtáhla. V každém případě jsem nechtěla být to něco do čeho chce vrazit.

,,To jsem nevěděla," řekla jsem a snažila se najít něco velkého a bílého, čím bych mohla zamávat na znamení míru. Ovšem u sebe jsem měla jen rudý svetr, kterým bych mohla jedině vzrušit býka ve Španělaku a to jsem rozhodně nechtěla. A další věc, kterou bych mohla použít byla vlajka České republiky visící na škole, ovšem nechci vypadat jako někdo komu po X letech konečně došlo, že druhá světová skončila a šel to oslavit.

,,Vždycky jsem chtěl jít na uměleckou, dokonce mě tam vzali. Miluju kreslení, ale rodičům se to nelíbilo. Prý mi půjčí make-up, abych si mohl malovat a dali mě na gympl." A teď mi bylo konečně jasné, kdo kreslil ty sprosté kresby po zdech školy, některé byly dokonce tak propracované, že se dali brát jako pomůcky k sexuální výchově, načemž škola znovu ušetřila.

,,Vážně ti dali make-up?" zeptala jsem se a připadala si čím dál hůř. Nikdy bych neřekla, že dokonalý Austin Harder není všude tak oblíbený.

,,Jo, mamka vždycky chtěla dceru a uznej, že bych byl pěkná holka," řekl a trochu se pousmál, což mu dodalo na ubohosti. Byl jako malé štěně ležící v proutěném košíčku s nápisem UBLÍŽILI MI, VEM SI MĚ DOMU, ,,ale už mě to nebaví. Umím už všechny typy líčení,dokonce umím konturovat. Ale asi chápeš, že mi to na nic není, do školy se líčit nemůžu a teplý zatím nejsem, takže na kosmetičku taky nepůjdu." A pak se otočil, vytáhl si z batohu klíčky od šatny a zastavil se kousek ode dveří.

„Půjdeš dneska se mnou?" A v té chvíli jsem zemřela štěstím. Umírala jsem při představě, že s ním půjdu do škola a- a v tom jsem zahlédla pohledy holek, které na něj čekaly.

„Ehm, ještě musím do obchodu," vykoktala jsem a on přikývl. Usmál se na holky za sklem a odešel.