Víte, jak vypadá králík v době páření? Ne? Myslím, že Austin to ví. Dívala jsem se, jak stojí na konci cesty, nohou klepe do země, jako králík, když zahlédne výprodej mrkve a probodává mě vražedným pohledem. Ovšem i přesto, jak se tvářil jsem se neubránila úsměvu. Byla jsem tak ráda, že na konci cesty nečeká Lukas nebo jeho přítelkyně, kterou jsem přejmenovala na chodící továrnu.

  „Ahoj,” křikla jsem na něj a sundala si sluneční brýle, i když jsem si je měla raději nechat.

„Co to jako má znamenat?” zavrčel na mě a já nadzvedla obočí. Došla jsem až k němu a všimla si, že nevypadá jako králík v době páření, ale jako králík v době průběhu vztekliny.

„Co přesněji myslíš?” zeptala jsem se ho a stoupla si kousek od něj. Nevím jestli někdo někde řezal dřevo, ale mám pocit, že Austin vrčel, pokud to teda vážně nebyla nějaká motorová pila.

„Dva týdny nejsem ve škole a ty se skámošíš s mýma kamarádama, na které si před tebou stěžuju!” Viděla jsem, jak mu tváří projel úšklebek a nervózně točila brýlema v ruce. „A jen tak mimochodem, rozhodně nejsem naštvaný, jestli by sis něco takového myslela, to vůbec ne.” Zatvářil se rádoby klidně, což mě vyděsilo. Ani v hororovém filmu jsem si ho nepředstavovala vyrovnaného bez sebemenší známky retardace.

„Austine,” vydechla jsem, ale nějak jsem ztratila slova. Nevěděla jsem, co mám říct, aby mě to dostatečně obhájilo a zároveň, aby to pochopil.  Austin si stále podupoval nohou a já měla strach, že mě minimálně za chvíli pokouše.

„A to oblečení, od kdy nosíš tohle?! Vždyť jsi úplně nahá, odhalená cibule, to je hrozný, kdyby tohle viděli vegetariáni, přejdou raději na maso, to totiž nechodí nahé.” Souhlasně si sám přikyvoval a já se na něj zašklebila. Sledovala jsem, jak si vytahuje balíček žvýkaček z kapsy a jednu si bere, takže teď vypadal jako masožravý králík, když tak přežvykoval.

„Je to tílko! A nikdy jsem si nevšimla, že by ses zrovna ty, bavil s holkama, co chodí celé zahalené!” prskla jsem na něj přičemž jsem ho celého poprskala.

„Ale to sem vůbec nepatří,” odsekl mi, ale začal se usmívat. „Nemůžeš nosit třeba to, co jsi měla tehdy, když jsi hrála v divadle tu scénku? To bylo sexy, ale ne zase moc.”

„Hrála jsem astronauta a měla jsem na sobě skafandr,” připomněla jsem mu a svraštila obočí nad představou, že Austina vzrušují kosmonauti. A pokud je to vážně pravda, někdo by to mel zavolat Nase, jen pro případ, že by někdo znásilnil nějakého člena posádky rakety a Austin byl viděn poblíž. „A zamluvil jsi fakt, že všechny tvé holky chodí minimálně polonahé!”

„Chodí oblečené přiměřeně k tomu, kam chodíme,” prskl na mě a uhnul pohledem.

„Vážně? A kam chodíte, na nuda pláž?” zeptala jsem se s vítězným úsměvem a on se zašklebil, „nebo snad na gynekologickou prohlídku?”

„To není vtipné Onion,” odsekl a já se na něj zadívala. Snažil se přemáhat úsměv a já v něm konečně poznávala, to pako, které mi tak chybělo.

„Ale je Austínku, usměj se.” zazubila jsem se na něj a on se zašklebil. Dívala jsem se mu do očí a byla rozhodnuta neuhnout pohledem, dokud ho nedonutím zasmát se.

„No, dobře, vyhrálas,” našpulil pusu, takže vypadal jako kachna a já se začala smát, „už mě to stejně nebavilo.” 

,,Konečně." Na chvilku jsem se zastavila a prohlížela si ho. Byl vážně pěkný, ale ne tak jak si můžou na první pohled holky myslet. Vypadal docela roztomile, i když byl naštvaný a byl tak strašně průhledný. Stačilo se na něj podívat a nemuseli jste se ptát na co právě myslí.

,,Jak ses jinak měla?" Zaskočila mě ta změna tématu, a tak jsem chvíli jen tak stála a mlčela. Uvažovala jsem proč ho zajímá zrovna něco tak obyčejného a pak se rozhodla odpovědět.

,,Skvěle, konečně jsem nebyla jen ta nezajímavá holka." Nesouhlasně zavrtěl hlavou a pousmál se.

,,Nejsi nezajímavá holka, jsi Onion a to je úplně něco jiného." A pak mi došlo, proč se ptal.

,,A jak ses měl ty?" vyhrkla jsem a s potěšením zjistila, že už nevypadá jako stepující králíček, ale jako to pako, co ani po několika letech nemá sebemenší tušení, kama se jde do školy.  ,,Nerada to přiznávám, ale chyběly mi ty tvoje až nemožně stupidní kecy."

,,To mě taky," přitakal mi a vyplyvl žvýkačku, ,,bratrům jsem si stěžovat nemohl, myslím, že by mi s potěšením zaplatili pokoj v psychiatrické léčebně, aby se mě zbavily a narozdíl od tebe na něj mají peníze."

,,Já bych tě tam stejně neměla srdce poslat, jsi přece nemocný," podotkla jsem a on se usmál, ale jinak než obvykle. Tentokrát to byl upřímný úsměv, kdy si ani on sám neuvědomil, že se usmívá.

,,Vidíš, málem bych zapomněl, po tom množství prášků, co mi bratr dal, se raději člověk uzdraví" Chápavě jsem přikývla a byla ráda, přičemž jsem ani nevěděla, proč. ,,Ale udělal jsem pokrok."

,,Jaký?"

,,Víš, už od chvíle co mi bylo osmnáct jsem netoužil po ničem jiném než po vlastním bytě. Chtěl jsem pryč od rodičů, a tak jsem dostal auto." Začala jsem se smát a on taky, ,,jo, uznávám do bytu to mělo ještě daleko, ale byl to už takový ten pocit svobody."

,,Já jezdím na koloběžce a taky se cítím svobodná," podotkla jsem a on do mě dloubl.

,,Ale udělal jsem něco, co mi pomohlo osamostatnit se," udělal dramatickou pomlku a já netrpělivě čekala, „koupil jsem si číslo popisné a přilepil si ho na dveře pokojíku, takže teď vlastně bydlím v podnájmu," hrdě se napřímil a já mu zatleskala.

,,To je dozajista velmi dobrodružné," přiznala jsem a on nasadil falešně klidný výraz a vážně přikývl.

,,Ale mluvil jsem s mamkou a koupil jsem si kočku," pokračoval a já viděla střechu školy. Lukas už na nás čekal a já tentokrát věděla, že čeká na nás oba, ne jen na Austina, ,,pokud neumře, dovolí mi se vážně přestěhovat." A v té chvíli jsem se přestala smát.

,,Jako pryč?" Vyhrkla jsem a nevnímala Lukase, který na mě zamával a na něco se mě ptal.

Nemůže se přece odstěhovat. Nebo ano?