Šla jsem po příjezdové cestě když jsem se zarazila v polovině cesty. Bylo to jako když před vás učitel položí písemku a vy si v té chvíli uvědomíte, že vlastně máte psát test, ale zapomněli jste na něj. A tak se vám chce brečet mezitím co vám utíká čas na písemku a zřejmě taky dobrá známka z onoho předmětu. Vzpomněla jsem si, že mi ráno Austin psal, že dneska do školy nepůjde, ovšem na konci cesty někdo stál. Nedivila bych se kdyby to byl Austin, protože ten je rozhodný jako počasí, takže by nebylo nic divného, kdyby si rozmyslel, že se mu vlastně do té školy chce a prostě šel. Ovšem člověk, který na mě čekal rozhodně nebyl Austin. Byl o hodně vyšší a jeho vlasy připomínaly srst zlatého retrívra.

,,Tamhle jde!" Vykřikl dotyčný a já si všimla dívky, která chlapce držela za ruku a v druhé svírala stejně zamilovaně cigaretu, ,,No konečně, Clarriso!"A teď to bylo jisté, není to Austin, který spadl hlavou do peroxidu, jelikož ten by mě ani na smrtelné posteli neoslovil mým vlastním jménem.

,,Ahoj," vykoktala jsem a snažila se vypadat jako Austin- uvnitř retard, ale navenek drsný badboy, který si nekupuje rohlíky, ale strouhanku a pak tvrdí, že si z ní ty rohlíky doma upeče.

,,Čekali jsme na tebe!" vykřikl ten kluk a vrhl se po mně jako bych byla pivo ve slevě a já se jen snažila přijít na důvod, proč na mě ten chlapec čeká.

,,Mohli bychom už jít?" zavrčela ta holka a já se na ní podívala. Nejen, že kdyby jste ji postavili na vyvýšené místo, spletli byste si ji s továrním komínem- do takové míry kouřila- ale i ve tváři byla děsivější než Samara.

,,Buď trošku milejší," napenul ji ten chlapec a stoupl si vedle ní. Viděla jsem, jak popadla jeho ruku a vyrazila, přičemž si něco sama pro sebe mumlala. Ne že by snad nemluvila dost zřetelně, ale nějak jsem se v té záplavě sprostých slov nevyznala v pointě toho, co nám chtěla sdělit. ,,A jen ta mimochodem, jmenuju se Lukas, Austin mi psal, že nejde do školy a že ho budeš čekat. A tak mě napadlo, že na tebe počkáme my.  Nevím jestli si mě pamatuješ, Austin nám tě minulý pátek přestavil, ale třepala ses tak, že bych se nedivil, kdyby jsi mě viděla rozmazaně. A tohle je Anna Marie." Ukázal na dívku a ta se na mě podívala, přičemž vycenila zuby jako pes na cedulce "tady hlídám já".

,,Jo, jasně," vydechla jsem a uvažovala, jak Austina co nejméně pracně zabít, až ho potkám.

,,Říkal nám, že se jmenuješ Onion," podotkl Lukas a já se zašklebila.

,,To bude zřejmě tím, že si moje normální jméno nepamatuje," vystvětlila jsem a Lukas se začal smát, když ho Anna Marie dloubla do žeber a přísně se na něj podívala. Chvilku jsem ji pozorovala a všimla si, že má na sobě boty na takovém podpatku, že by se dali využít v horolezectví- člověk by je mohl zapíchnout do kamene a měl by jistotu, že nespadne.

,,Z toho si nic nedělej, Ann říká klučíčí madračka, myslím, že Onion je ještě hezké," řekl a mně neunikl jeho zmučený výraz, který adresoval svojí blonďaté přítelkyni.

,,Proč ji říká klučíčí madračka?" zeptala jsem se, protože mě to zajímalo a taky se mi líbil nenávistný výraz Anny Marie.

,,Protože podle něj ji má nebo měl každý kluk v posteli." Viděla jsem jak zrudl a já ho chápala, není lehké chodit s holkou, která by mohla vykládat o peřinách každého jednoho kluka na škole.

,,Kde vlastně Austin je?" zeptala jsem se, abych změnila  téma a ignorovala Annu, která byla zrovna v polovině výčtu nadávek na Austinovu adresu- kdyby se slovní zásobě hodnotila podle znalosti sprostých slov, byla by Anna Marie minimálně nadprůměrně sečtilá.

,,Je nemocný, ale tentokrát doopravdy, ne tím jeho vymyšleným nesmyslem. V pátek se chtěl projet na poníkovi, protože tvrdil, že mu nikdo z jeho přátel nerozumí a jenom se před nima přetvařuje a před poníkem se přetvařovat nemusí, protože to zvíře podle mě okamžitě vycítilo, že je Austin idiot. Už to, že si spletl poníka s oslem a vyjel si teda na projížďku na oslovi, bylo dost šílené, ovšem horší bylo, že ho ten osel nějak shodil a on se málem utopil v kaluži vody a následkem toho prochladl. Prostě standartní den Austina Hardera. Horší bylo, že to zjistil jeho nejstarší bratříček, ten co je doktor a Austin ho neustále přemlouvá, aby  s ním obchodoval s drogama, a rozhodl se, že si Austina vezme k sobě domů, aby na něj dohlédl, protože pan a paní Harderovi odjeli na dovolenou."

,,Jaj, takže je teď s bratrem?" zeptala jsem se a Lukas se začal smát.

,,Ne, teď je zavřený v pokoji a nedivím se. Celou dobu říká, že je jeho bratr nějaký bledý, když si oblékne lékařský plášť a prosí ho, aby si dal do nosu mrkev, prej mu potom bude připomínat sněhuláka a ne doktora, jelikož doktorů se on bojí." Lukas se odmlčel a podíval se na mě. „To by mu možná ještě prošlo, ale když chtěl, aby mu jeho bratr říkal "jsem Olaf a mám rád vřelá obětí" vyrazil ho z obyváku a řekl, že budu v pokoji dokud se nezačne chovat normálně," dořekl a já se začala smát.

,,Mají mezi sebou hezký vztah," usoudila jsem a Lukas přikývl.

,,Myslím, že od té chvíle, kdy Austin začal tvrdit, že umírá, jsou na sebe mnohem hodnější. Dřív spolu skoro vůbec nemluvili," poznamenal Lukas a Anna Marie nemluvila, zjevně proto, že ji dalo dost práce, zapálit si další cigaretu. ,, I když před chvílí mi Austin psal, jestli je rozdíl mezi závětí a zavináčem, že prej si musí sepsat, komu odevzdá svůj majetek."

,,To zní hezky," podotkla jsem a odolala pokušení napsat mamince Austina, že se jeden z jejích synů nedožije dalšího dne.

,,Ale myslím, že se tam má dobře. Dokonce mu dali najíst, ptal se mě  jestli jsou ovesné vločky ze sněhu nebo z něčeho jiného a jak má napíchnout rajče na vidličku, aby to to  rajče nebolelo- jeho bratr je totiž vegetarián- což ti asi došlo," přikývla jsem a Lukas se pousmál, ,,jo a ještě se ptal, jestli když utrhne rajče, bude mrtvé hned nebo má počkat až vychladne,"

,,Co jsi mu odpověděl?"

,,Ať si dá kečup a bude mít jistotu," odpověděl se spokojeným úsměcem, když už jsme byli u školy, což jsem poznala podle toho, že Anna Marie znechuceně típla cigaretu a další si už nezapálila.

,,Co ti na to řekl?"

,,Jestli je kečup to červené nebo to bílé s nápisem tatarská omáčka ," vyhrkl Lukas a já se pousmála. Podíval se na mě a hlavou kývl směrem ke skupince lidí. „Jdeš?"

„Jdu." A tak jsem se znovu ocitla ve společnosti Austinových kamarádů, ovšem tentokrát bez Austina.