Mám tu pro vás novou knížku kterou chystám a doufám že jí vydám co nejdříve, teda pokud by jste chtěli.

Karina Potterová, krásná a mladá dívka která byla pro svého otčíma jen přítěží a tak se jednoho dne rozhodl její otec že by tuto krásu mohl i snadno zpeněžit.

Protože všechny peníze co měl prohrál a tak mu už nic jiného nezbývalo, než prodat svou nevlastní dceru která poslední dobou rostla jen a jen do krásy. 

A malá ukázka textu:

Zima neodcházela.

Trvala už několik týdnů a její konec byl v nedohlednu. Cesty pokryly vysoké závěje sněhu a i když se je snažil rozehnat divoký studený vítr přes den se snášely z oblohy vločky tak husté že skoro nebylo vidět na krok.

Bílá tma ovládla celou krajinu zahalila ji do neproniknutelného pláště a lidé uvěznění ve svých obydlích mohli jen hádat jaké hrůzy se tam venku dějí.

Ti kdo si neudělali zásoby neměli šanci si je doplnit, trpěli hlady a někteří vážně onemocněli a umírali. Zima nedělala rozdíly–brala si děti i starce.

Jako by verbovala duše pro blížící se nebeský boj zimy a jara.

Dnem i nocí se nesly modlitby, nářky i prosby, žádné však Bůh nevyslyšel.

Karina Potterová se rozechvěla zimou a s obavou pohlédla ke krbu. Zásoba dřeva se povážlivě tenčila, ve sklepení už ho nebylo nazbyt. Měli s ním lépe hospodařit teď už je příliš pozdě začít šetřit.

Zabalila se do teplého kožešinového kabátu a posunula si křeslo blíž k ohni. Hřála si nad ním ruce a cítila, jak jí žár prostupuje do celého těla.

Věděla že z této chvíle musí načerpat co nejvíce sil.

Až jim zásoba dřeva dojde pak budou odkázáni jen na oblečení a přikrývky a doufala že se to té doby počasí snad umoudří.

Už před pár dny otčím navrhl že v nejhorších časech začnou pálit knihy a nábytek. Jen při té myšlence se otřásla rozčilením. Vzácné výtisky po jejích předcích, starožitné almary i truhly, toho se mu zachtělo pálit místo toho aby se postaral o zásoby včas.

Děkovala Bohu, že tu teď není s ní a že se zahřívá whisky ve svém pokoji a nerozrušuje ji.

Všechno se tak změnilo... Ani si nepamatovala kdy byla naposledy šťastná. Snad před čtyřmi roky, než zemřela její maminka.

Ano, tehdy jí štěstěna přestala projevovat přízeň a tehdy se na ni vrhly jen starosti a boj o přežití.

S otčímem, Jamesem Wilmontem nebylo jednoduché vycházet. Nikdy si příliš neporozuměli a po smrti matky jejich nepřátelství nabralo na síle, hlavně ze strany otčíma. Neustále jí vyčítal že musí živit její hladový krk a to jak je nevděčná a je mu jen zbytečnou přítěží.

Poslední rok jeho výbuchy vzteku trochu ochably, když zjistil že Karina roste do krásy a tu by přece jen mohl i nějak zpeněžit.

Karina se ani nechtěla domýšlet jaké plány spřádá v tichu svého pokoje. I nyní dotěrný šepot vypudila z mysli. Přála si jediné, ať už ta prokletá zima skončí.

Vyrušilo ji zavrzání dveří.

Polekala se a prudce se otočila, s úlevou zjistila že dovnitř vchází sluha Edward jediný člověk který s nimi zůstal po tom co otčím přestal služebnictvo vyplácet.

„Mohu pro vás něco udělat, slečno Karino?," oslovil ji a trochu se pousmál aby rozveselil její smutné hnědé oči.

Zavrtěla hlavou a poděkovala. Měla toho starce ráda sa on jí znal odmalička, sloužil tu už za života jejího pravého otce.

,,Ach kdyby byl ještě naživu...," povzdechla si.

,,Ne!," okřikla se okamžitě, ,, Už žádná kdyby," řekla si sama pro sebe.

„Ne, děkuji ti Edwarde," usmála se a pobídla ho aby se posadil k ní. Zdálo se že je prochladlý až na kost a jeho kůže byla téměř průsvitná.

„Děkuji slečno, ale u krbu není mé místo," odmítl a už už se chystal odejít, když jej Karina zarazila.

„V krutých časech přece není nutné dodržovat žádná pravidla," řekla a zdálo se že Edward váhá. Přesto se nakonec jen uklonil a zmizel ve studené chodbě.

Karina si vzdychla.

Už dlouho si neměla s kým popovídat. Její komorná byla jen o rok mladší a ona si z ní učinila svojí důvěrnici, ale když ji otčím nevyplatil čtyři měsíce musela jít hledat štěstí jinam. Přece jen její rodina byla početná, pocházela z devíti sourozenců a jako nejstarší z nich musela přispívat na domácnost.

A starý kaplan... Ztrácel paměť.

Rozhovory s ním byly spíše náročné a nepřinášely jí žádnou útěchu.

Pomyslela na Philipa otčímova levobočka, kterého se milostivě ujal když mu zemřela matka a neměl žádné příbuzné k nimž by se uchýlil. 

Tak snad se vám bude líbit :)