,,Vyber si." řekli oba najednou.

Pak ale začal jeden: ,,Neposlouchej ho. Já jsem toho Zygona svázal a pak ostatní přiběhli a svázali mě taky."

,,Ne. Prosím, já jsem Doktor, Pán času a létám v TARDIS. Věř mi." Oponoval zase ten druhý.

Zamyslela jsem se. Chce to zkoušku, a to rychle, než sem přijdou ostatní. Špatné osvobození znamená mou smrt.

Bingo. Pravý Pán času je samotář, protože na mém rozhodnutí ohledně jeho nabídky s ním cestovat lpěl celkem dost. Nikdy nemluvil o dívkách před ním, i když musí žít už dlouho. Neříká jim, co k nim cítí, protože se bojí, že by je to ohrozilo, jak se jistě stalo.

Proto jsem vyslovila pravdu. ,,Doktore, já se nedokážu rozhodnout. Ať si, kdo jsi, já... tě miluji." Tak. Oddechla jsem si, že už to v sobě nemusím dusit od té noci v TARDIS, kdy jsem měla tu brutální noční můru. Tam mi došlo, že mu na mě záleží o trochu víc než kdybych byla normální tuctový člověk.

,,Já tebe taky. Nikdy nepřestanu." Jasně. A mám Zygona. Ten druhý, teď už vím, že pravý Doktor, se snažil zachovat si kamennou tvář, což se mu moc nedařilo. Měl co dělat, aby mu na tváři nevylítl ten nejširší úsměv, co mohl.

Teď musím klamat dál. ,,Děkuju ti. Já už myslela, že mi to nikdy neřekneš. Kde je ovládání od tvých pout?" koukala jsem na Zygona. Pravý Doktor se začal vzpouzet. ,,Rheo, děláš chybu. Ne. Prosím." Nedělám. Jsem si tím jistá, neboj se Doktore.

Zygon se usmál. ,,Když půjdeš do levého horního okraje klece, tak uvidíš ovládací panel. Měla bys na něj dosáhnout. Na něm je tlačítko na odemknutí mých pout. Má na sobě tenhle znak, co je nade mnou." Cuknul hlavou k obrazci, co připomínal trojzubec. Koukla jsem na pravého Doktora. Byl bílý jako stěna a opakoval pořád dokola: ,,Nedělej to. Ne." Nad jeho hlavou byla planetka. No jistě, jak jinak.

Zygoni si museli být jistí, že dostanou nás oba. Tak nechali volbu na mě, hloupé Doktorově společnici v kleci na klíč, který visel u dveří na druhé straně místnosti.

Pletli se. Zmáčkla jsem tlačítko s planetkou. ,,Ne!-" vykřikl pravý Doktor. Pak se mu ale otevřela pouta. On jen zíral. ,,Jak...?"

,,Později." řekla jsem. Nechci mu vykládat tady a teď o tom, že jsem si o něm myslela, že mi to neřekne.

Pak se vzpamatoval i Zygon. ,,Ty jedna malá mrcho!-"

Doktor ho umlčel ranou do hlavy. ,,Není to mrcha, ale je to moje společnice. Chytrá." Usmál se na mě a moji motýlci v břiše zatancovali step. Ne, teď ne, jsme v nebezpečí. No tak, Rheo, co ti je? Jsi snad blázen? Hned mě napadla odpověď: Jo. Do něj.

,,Klíč je támhle." ukázala jsem na protější zeď a on ho vzal a odemkl mi.

,,Jdeme do řídící místnosti. Pojď."

Nechápala jsem. ,,Proč?"

,,Odpálíme je na ,nejlepší a nejbohatší planetu na světě'." Naznačil ve vzduchu uvozovky u příslušných slov a šibalsky se mu zalesklo v očích. Vytáhl sonický šroubovák a s bzučivým zvukem odemkl dveře. ,,Honem, každou chvíli tu budou posily."

To mě donutilo nasadit vražedné tempo, kterému nestačil ani Doktor. Vau. Zastavila jsem se na rozcestí několika chodeb. ,,Kudy teď?" přejel prstem po zdi. ,,Druhá vpravo." a šli jsme dál. Nikdy mě nepřestane udivovat. Moc dlouho jsme nešli, jen k odbočce, za kterou byl náš cíl. Ale ten byl hlídaný strážemi. Doktor se jen usmál, vytáhl papírek a šel klidně dal. On se snad zcvoknul?!

Prostě došel k těm dvěma Zygonům a ukázal jim papír. Jeden ho zkontroloval, něco zašeptal a pustil Doktora dál. To jsem fakt nečekala. Já stála za rohem a modlila se, aby to byla milá a hezká a hlavné opuštěná choba.

Nevím, jak dlouho jsem tam byla. Pak mi někdo sáhl na rameno. ,,OK. Za dvě minuty to startuje. Utíkáme."

,,Víc nenápadně mě viděsit nemůžeš?! Málem jsem vylítla z kúže. A jaktože tě pustili jen tak dovnitř?" ptala jsem se za běhu.

,,Psychopapír." Potutelně se zazubil. Doběhli jsme až k východu bez úhony.

Doktor vytáhl sonický šroubivak, otevřel dveře a prosonikoval zdi. Ty vzplály. ,,Zygoni se bojí ohně. A nemají nouzový východ." Musela jsem se usmát. Pak se ozvalo hučení motorů.

,,Honem pryč! Loď startuje!" překřikoval jí Doktor.

Když byla loď na obzoru jen malá tečka, neubránila jsem se úsměvu. ,,Dokázali jsme to." vysechla jsem úlevně.

,,Ještě je třeba jít spravit městské hodiny, které jsou támhle." Ukázal na obzor. No super.

,,Tak jdem." Vykročila jsem pravou nohou. Doufám, že mi to přinese štěstí.

Cestou jsme mlčeli. Chvíli to bylo příjemné. Skoro u města to ale bylo trapné. Ale já nechtěla rozhovor začít, protože vím, kam povede: Jaks rozeznala mě a Zygona? Já mu to chci říct až v klidu v TARDIS. Jednou bych mu to musela říct. Alespoň si vyberu čas a místo.

Došli jsme do města. Billoňané si pořád mleli to svoje ,,Čas. Je pryč." a my bězeli k hodinám. Tam jsem málem umřela námahou. Srdce mi bilo jako zvon, až si vytvořilo ozvěnu. Déja vu.

Po vyběhnutí milionu schodů Doktor rozrazil místnost ukrývvající srdce hodin. Začal se v tom šťourat.

,,Proč sis vybrala v té lodi mě, a ne Zygona?"

,,Později." odpověděle jsem vyhýbavě.

,,Už je později." ozvalo se ze soukolí, kam Doktor zalezl.

,,Není." Přecházela jsem po místnosti sem a tam.

,,Ale je." ozvalo se těsně za mnou. Jeho dech mi způsobil přeběhnutí mrazu po zádech. Asi to opravil. A taky že jo. Hodiny začaly tikat.

Scházeli jsme dolů po schodech. ,,Později ještě nebylo."

Povzdechl si. ,,Ale podle tvojí teorie taky nikdy nebude."

Potutelně jsem se ušklíbla. ,,Já vím." To už jsme vyšli z města a zamířili si to polní cestou k modré policejní budce nahoře na kopci.

Najednou mě chytil za ramena a otočil mě tak, abchom se sobě dívali do očí. ,,Jak?" zopakoval pomalu. Byl netrpělivý.

,,Ty bys mi nikdy neřekl to, co já tam v té kleci."

Zajiskřilo mu v očich. ,,A jsi si tím tak jistá?"

*Ahojte. Další kapitola je tu. Konečně akce. Co odpoví Doktor Rhee? Uvidíte příště.*

GERONIMO!!!