*Ahojte. Dlaší kapitolka vychází se zpožděním. Vážně se za to omlouvám, tuhle vydávám hned po tom, co dorážím domů (škola je teď pro mě zabijácká, ale blíži se víkend a už je skoro pátek ;D). Jinak moc díky za všechny lajky a pomalu, ale jistě se blíží tato povídka ke 2k přečtení!!! Nikdy bych si to nepomyslela. Vážně díky, jste nej!!*

Stála jsem zády opřená o Gierra, který v další nanosekundě nadskočil zděšením. ,,Já se tak lekl! Příště mi nějak dej vědět!" Tvářil se šokovaně a prejížděl mě očima. Ošila jsem se a přejel mi mráz po zádech. Opravdu nemám ráda, když se pozornost většiny lidí v mém okolí věnuje mě. Připadám si jako v těch snech, kdy stojíte nazí na pódiu a máte mít proslov, ačkoliv jsem díkybohu zatím tenhle sen neměla.

,,Nemohl by ses dívat jiným směrem než na mě?" Cítila jsem, jak rudnu studem a jak automaticky uhýbám očima jinam. Stejně mi to moc nepomůže, slyším jeho pohled i když se mé oči upírají jiným směrem. Připadá mi to jako nevýhoda. Rychle se otočil o devadesát stupňů doleva a místo mě teď skenoval místo našeho ,přistání'. Nevím, jak to nazvat, ale ,místo přistání' mi sedí spíš k cestám v TARDIS. Ach jo, slovní hríčky.

Následovala jsem jeho příkladu a zaposlouchala jsem se do okolí. Všude byly nějaké sloupy, které podepíraly bílé budovy se vchody schovanými uprostřed. Na každé budově byl nápis na mramorové tabulce označující název ulice a další, větší pro název domu. Zaměřila jsem sluch na nápisy. Byly psány jakýmisi klikyháky, ale já je prostě četla jednodiše jako latinku, to asi patří ke schopnosti časopánů rozpoznat jazyky vesmíru. Různé lázně, sněmovní budovy a společenská shromažďiště. Názvy mi něco připomínaly. Těkala jsem po heslovitých textech. Není via latinsky ulice? Lázně a vily pro bohatší se objevovaly i za dob Řeků a Římanů. Bylo to tu opravdu podobné.

,,Kde to jsme?" Slyšela jsem, že Gierrův výraz se vůbec nepodobá překvapení, spíš zvědavosti. Vyšel směrem k podloubí. Jeho bystré modré oči přejížděly okolí a zastavovaly se v temných koutech a nenápadných místech za sloupy. Pravděpodobně si to tu skenuje svým instinktem kapsáře a pouličního zlodéjíčka.

,,No, podle Doktora na planetě Lonelle. Nic jiného nevím. A máš docela výhodu. Nevím, jak to nazvat. Možná kapsářský instinkt. Nechci tě tak urazit," dodala jsem ještě rychle, protože moje slova mi tak vyzněla.

,,Cože?" Začal obcházet sloupoví a domy. Skoumal všechny detaily na reliéfech a byl unešen.

Já šla v jeho stopách a procházela se v podloubí podél ulice. Zahnuli jsme. ,,No, když jsi se díval po okolí, tvůj pohled se na chvilku zastavil v pohybu při pohledu na tmavá zákoutí a uličky, no prostě na místech, kde se dá schovat."

Jen pokrčil rameny a přejel ukazováčkem po reliéfu, který nápadně připomínal bájnou Medůzu. Vážně je tu podoba s řeckořímským starověkým světem, který kdysi existoval na Zemi.

Dlážděné ulice se skvěly čistotou a podél nich tekla stoka, která byla na svůj účel moc čistá. Spárami mezi dlažebními kostkami se na málo místech probojovávaly zelené rostliny. K jedné u nás jsem se sklonila. Vypadala jako nachový bodlák, ale hebká na dotek. Když jsem odtáhla ruku, začala zpívat.

Tichý zpěv tesklivého života. Ta malá byla smutná. Na její odpověď se ozvala naproti další, žlutá a zpívali v souhře spolu. Noty linoucí se vzduchem začaly být veselejší. Mé srdce zatoužilo po přítomnosti Dkotora. Ty květiny mi navodily smutnou, až melancholickou náladu. Jsou jako příběh o Romeovi a Julii, teskný a nádherný.

Čím víc jsem nechávala můj sluch prozkoumávat tajemná zákoutí nebo i reliéfy na stěnách v okolí, mé vědomí si tuto scénu ztotožňovalo s řeckořímským městem. Celé bílé, všechno důmyslné a podobné. Prostě to byla dokonalá napodobenina. Nebo předloha? Zakroutila jsem nad tou představou hlavou.

No, okolí jsme prohledali. Je čas na to, zavolat zpátky. Bude se o nás dva bát. Zmáčkla jsem to nekvětší tlačítko na komunikátoru. ,,Jsi tam?"

,,Jasně." Zachraptělo to v malém kulovém předmětu v mé ruce. Gierre se zasmál.

,,Proč se směješ?" Zaposlouchala jsem se do jeho výrazu.

,,Mluvíš s tou kovovou věcí a ona ti odpovídá." Pro něj byl komunikátor jedna velká neznámá a snažil se nedivit, i když ta kovová běc zahřívaná mou teplou dlaní a také svým provozem pro něj byla velká proměnná.

Chtěla jsem mu to vysvětlit. ,,No, on mi odpovídá Doktor, takže-"

Nevěřícně se na mě podíval, jakoby zjistil, že TARDIS je větší zevnitř. ,,Nesmysl. Vždyť se tam nevejde."

Vyfoukla jsem vzduch z plic a doufala, ze s ním odejde i moje frustrace. ,,Ted to neřeš a radši mi popiš, co se ti stalo při skoku v časoprostorové linii, jaké byli tvoje pocity a emoce..." Nechala jsem větu vyznít nedokončeně, aby Gierre pochopil, že má pokračovat. Chci vědět, proč ho instinkt donutil skočit zrovna sem.

,,Nečekal jsem, ze to bude tak jednoduché. Prostě jsem měl takové nutkání skočit do neznáma, a tak jsem na to jen pomyslel a přistál jsem tady." Podrbal se na zátylku ve svých blond vlasech zkrácených pravděpodobně něčím jako nůž a pak si zarazil ruce hluboko do kapes kalhot, které jsem mu darovala v TARDIS. Překřížil si nohy za stoje a opřel se o budovu. Zavál vítr a rozvrkočil mu jeho slánové číro a mé přijemně pohladil na kůži.

,,Vypadá tu tu jako v Aténách." poznamenal. Měl znalosti na dost vysoklé úrovni na kapsáře. Jistě, asi se o to zajímal a naposlouchával si to všude možně. Já bych dělala to samé pro moji nejoblíbenější činnost. Co mě baví nejvíc? No, cestování s Doktorem. Určitě. Pousmála jsem se nad tímto závěrem mého chvilkového zamyšlení.

,,Odkud si myslíš, že měli Římané a Řekové nápady? Nejdenou tato rasa zavítala do oblasti Středozemního moře." zapraskal v komunikátoru Doktorův hlas.

,,To jako fakt?" Můj hlas se smísil s Gierrovým, zazubili jsme se a pak mi to v mozku něco secvaklo.

Měl jsem nutkání skočit v čase. ,,Jak moc?" Prudce jsem změnila směr pohledu na něj.

,,Co jak moc?" odpověděl mi nazpět pozorující to bílé město.

,,Jak moc si chtěl skočit v čase, Gierre?" Zadívala jsem se mu hluboko do očí a snažila se vyčíst a uslyšet odtud jeho myšlenky a úmysly.

,,No..." vyndal ruce z kapes a spojil je za zády. ,,Bylo to strašně náhlé a pomyslel jsem na to jakoby mimoděk. A pak se mi zatočila hlava," naznačil závrať krouživým pohybem ukazováčku ve vzduchu, ,,všechno se rozmazalo a pak jsem se ocitl tu." Přestal dělat ukazováčkem kolečka ve vzduchu. ,,Paks za mnou přistála ty."

Přiložila jsem konunikátor k ústům. ,,Doktore, Gierre měl pocit, ze sem má skočit. Víš, co to znamená?" oznámila jsem té malé věcičce v mé ruce.

,,Ach ano!" ozvalo se něco podobného tlesknutí do rukou, ale elektrický šum to zkreslil. ,,Ale ne!" Jeho hlas zvážněl.

Gierre hvízdl, aby naše pozornost přeběhla zpátky. ,,Co je? Co jsem udělal špatně?"

,,Zatím nic, ale něco se stane, nebo už děje..." Skepticismus z Doktorova hlasu přímo čišel. Zakrýval tím své obavy. O nás? Proč? ,,Ani se nehněte, letím za váma. Nehýbat!" Slyšeli jsme v pozadí cvakat páčky a táhlý zvuk motorů TARDIS.

Pak komunikátor pípl a ztichl. ,,Co teď?" Zeptal se znuděně Gierre.

Já pokrčila rameny a sedla si na sluncem vyhřátou dlažbu. ,,No, počkáme tu. Co jiného?"

,,To je nuda." Vytáhl ruce z kapes a rozešel se po ulici. ,,Jdu to prozkoumat. Nevypadá to tu nebezpečně." A vyšel do pravidelné sítě ulic.

Přestala jsem zkoumat flóru místní planety, jak poroůstá pravidelné bílé kvádrovité kočičí hlavy chodníku a zvedla jsem pohled k němu. ,,Zbláznil ses?! Nevíš, co tu je!" Vyběhla jsem za ním a on si jen vesele pískal a volným krokem šel veprostřed ulice. Jeho kroky v polorozpadlých botách se odrážely od kamenné cesty. Až se vrátíme do TARDIS, musím mu dát lepší oblečení. Ale na to teď netřeba myslet. Za chvíli ho ještě něco, co tu jezdí po zdejších silnicích, srazí. ,,Alespoň dávej pozor na... !" houkla jsem na něj z okraje cesty do naprostého ticha. Nebylo to moc efektivní, jelikož moje znalosti o tom, co se tu pohybuje po těchto cestách, byly poněkud nulové, jak naznačilo mé postupné ztišení věty v posledních slovech.

Pak mě to uhodilo. Nikde nikdo. Nebylo tu vidět ani známky života. Kromě toho zeleného rostlinstva prorůstajícího dlážděním. ,,Gierre, stůj!"

Odfrkl si. ,,A co tu hodláš dělat? Podíváním se po okolí nikomu neublížíš. A stejně tu není živá duše."

,,Právě proto. Nikdo jiný se tu v okolí nenachází." Máchla jsem rukou do naprosto tichého okolí. ,,Podívej se tu. Jsme tu jen ty a já."

A to je ono. Jsme tu jen my dva...

,,Někdo to tu musel postavit. Kde jsou ti... ostatní?" vyslovil mé myšlnky nahlas.

,,Správně. Kde?" Cítila jsem, jak se mi nad mým hustym obočím udělala vráska, která řikala, že moc moudrá z toho asi nejsem.

Jen jsme se na sebe dívali. ,,Myslíš si, že tu něco ještě je?"

Nevěděla jsem, jestli nedoufat, nebo se za to modlit.

,,Nemám ani tušení." Moje odpověď byla stejná jako moje myšlenky. Nevím, jestli se tu nacházíme sami, nebo je tu ještě někdo z místních obyvatel. Co když ale ten dotyčný není místní?

Co když se schovává, ať je cokoliv?

Co když je jich víc?

*Ahojte. Příště budou čelit nepříteli. Jakému? Nápověda: ,,Pšt. Zapomeneš na mě, jen, co se otočíš." První, kdo napíše do komentů správnou odpověď, má věnování.*

GERONIMO!!!