Došli jsme k velkému trezoru. Kovové dveře otevřel Klaus nějakým podivným nepozemským a nepopsatelným mechanismem. Naskytl se nám pohled na kóje o velikosti menšího bytu. Když jsem se rozkoukala po okolí, které tvořily světle modré dveře v dlouhé bílé chodbě s různými odbočkami, Doktor se nahnul ke Klausovi. ,,Nerozrostlo se to tu za posledních, řekněme pět set let?"

,,Ano. Těch, co potírají zlo ubylo." Sice začal hovorně a družně, ale na špatné téma. V tu chvíli se Doktorova nálada změnila na jaksi otupenou a striktní. Klaus narazil na ránu, hnisavou a mokvající. Na časovou válku, ze které vyšel jako jediný Doktor. A nebyl ani vítěz, ani poražený. Prostě zachránil všechny ostatní.

Rychle, změň téma. ,,Jasně. Ale na počtu nezáleží. Stačí jeden silný muž. Kam dopravíme ten strom Döre?"

Doktor ke mě přešel blíž a Klaus pochopil, že natrefil na nebezpečnou půdu. ,,Do uličky H88." prohlásil bezbarvě a vydal se směrem k dané kóji.

My jsme ho následovali v dostatečné vzdálenosti, aby nás neslyšel. Klaus si stejně pískal. Chtěl nám poskytnout soukromí, ale nemohl zmizet, protože my bychom se v tom bludišti ztratili.

Čekala jsem, až začne on. ,,Rheo, vážně si to myslíš?" Podíval se mi do očí a přitom mi hleděl i do duše.

Neváhala jsem. ,,Ano. Ani milion Pánů času by nezvládlo to, co dokážeš ty." Pousmála jsem se. ,,No dobře, milion asi ne. Ale tisícovka určitě." On mě chytnul za ruku a dal jsme šli s propletenými prsty. Jeho ruka mě hřála a dávala mi pocit bezpečí, volnosti a svobody. Prostě domova.

,,Já si to nemyslím." Zmáčkl mi ruku. V tom gestu se skrývala bolest a vina. Proč?

,,Ale ano. Ty jsi prostě nepoučitelný. Zachránils drtivou většinu života ve vesmíru před Daleky. Ty jsi hrdina!" už jsem křičela. ,,Nebyla jiná možnost!"

,,Jak to víš? Vždyť nevíš, jak to tam bylo." Zahli jsme za roh a na jeho tvář padl stín.

Stiskla jsem mu ruku nazpátek. ,,Ale vím. Tys mi to řekl."

Prohrábl si frustrovaně jeho krásné hnědé vlasy. ,,Ale co když jsem to vyprávění zkreslil? Nebo hůř, co když jsem ti nevědomky lhal?"

,,Ne. Nelžeš mi. Já ti věřím." Myslela jsem to naprosto pravdivě. Komu jinému věřit než tomu, co mě má rád, možná i miluje? To, že bych mu svěřila vlastní život, to je jedna z pravd, o které nelze pochybovat.

,,Nevíš komu věřit." řekl neutrálně. Došli jsme k depozitáři.

Klaus se hlučně pohyboval na místě, aby nám dal vědět, že jsme u cíle. Pak zas otevřel dveře nějakým neidentifikovatelným mechanismem. Strom zaplul dovnitř i se stíny.

Ale mě byla jeho přítomnos v tu chvíli ukradená. Teď jsem byla momentálně vytočená. ,,Ale vím. Sakra, za pár dní mi bude osmnáct a budu dospělá. Dokážu snad rozhodnout, kdo mi říká pravdu. Jeden z nich jsi ty, blázen, co mě zachránil před jistou smrtí. Já ti věřím. A doufám, že je to i naopak." Prosím, ať mi věří.

Najednou se jeho obličej úplně změnil. ,,Spočítej stíny." Cože? Teď?! No to snad ne.

Toliko k mému pokusu ověřit si, ze mi důvěřuje.

,,To si děláš legraci! Teď se s tebou snažím vést vážný rozhovor a ty-"

,,Počítej!" vykřilkl s pohledem upřeným na podlahu. ,,A řekni mi, že to není pravda."

Co má za problém? Zakoulela jsem očima. ,,Tak fajn..." Klaus, jedna.

Doktor, jedna. Oddychla jsem si.

Strom jeden nalevo a druhý napravo.

Já taky dva. No ještě že tak.

Dva?!

*Ahojte. Další problém ma obzoru. Nikdo se zatím nedokázal ubránit Vashta Nerada. Zvládnou to Doktor a Rhea?*

GERONIMO!!!