✧ Noah Bloom ✧

Na Runeho pohřbu si Noah přišel, jako by tam ani nepatřil, jelikož nebrečel. Nešel se na Runeho podívat, když otevřeli rakev. Proč? Bál se, že to, jak by ho tam viděl leže, by se mu vyvrtalo do mysli, a tak by si Runeho pamatoval. Nechtěl to. Chtěl si pamatovat Runeho jako usměvávého chlapce, kterého miluje, ne jako navždy spící tělo.

   Seděl s Runeho rodinou v první řadě, přímo před obří fotkou Runeho v rámu ozdobeném kyticemi. Co ho bolelo ještě víc bylo že tu fotku fotil on. Aurora o požádala, jestli nemá nějakou fotku z poslední doby, kde je Rune šťastný. Noah jich měl požehnaně. Ale procházet všechny ty fotky den po tom, co ho ztratil, bolelo jak čert.

   Seděl tiše v lavici a žmoulal v ruce papír. Nevěděl, jestli zvládne jít před všechny ty lidi, aby něco o Runem řekl. Runeho rodiče si přáli, aby právě on a Aurora něco řekli. Nemohl přece odmítnout a zklamat Runeho rodinu.

   Půlce pohřbu vlastně ani nerozuměl. Velká část byla v norštině, jelikož Runeho rodina byla celá z Norska a většina přiletěla na pohřeb. Aurora seděla vedle něj a snažila se mu čas od času v rychlosti přeložit, co se právě dělo.

   Pak ale byla už řada na Auroře, aby šla mluvit. Runeho rodina to udělala takticky - Aurora měla svou řeč v norštině, především pro rodinu. Pak měl mluvit Noah pro všechny ostatní.

   Aurořině řeči tedy nerozuměl, ale věděl, co říká. Ještě den předtím u ji Aurora přeříkávala, aby veděl, o čem mluví a třeba to pak ve své řeči neopakoval. Noahovi bylo ale jedno, kdyby se opakoval. Ani nevěděl, jestli se bude držet toho, co si napsal.

   Když Aurora skončila, se slzami v očích se zpátky posadila. Noah zhluboka vydechl. Byl jeho čas.

   Pomalu došel ke stolku s mikrofonem. V kostele bylo mučivé ticho a přišlo mu to jako věčnost, než si před sebou narovnal papír s jeho poznámkami. Rozhlédl se kolem. Viděl tolik známých tváří, téměř celý orchestr, Runeho kamarády a dokonce i Brenta.

   Odkašlal si. A začal.

   "Drahá rodino, přátelé a smuteční hosté, mé jméno je Noah Bloom a dnes tady stojím, abych se rozloučil s Runem Johansenem, mým nejlepším kamarádem a přítelem. Není to ani trochu lehké. Myslím, že nemluvím jen za sebe, když řeknu, že poslední předešlé dny mého života byly plné slz a bolesti. Ztratili jsme úžasného člověka, který bojoval. Nikdy nenechal, aby ho jeho nemoc zastavila v tom, co miloval. Vždy jsem k němu vzhlížel, i nadále budu - k jeho sebevědomí, odhodlanosti a tvrdé práci."

   Noah se podíval do svých poznámek. Na řeč, kterou mu pomáhal sepsat Mason, aby se na rozloučení s Runem hodila. Ale opravdu chtěl tak mluvit? Chtěl mluvit tak, jak to měl sepsané a ne od srdce?

   Na chvíli se odmlčel. A pak papír skrčil.

   "Neznal jsem Runeho dlouho," pokračoval. "Ale hned první den, co jsem ho uviděl, jsem věděl, že si padneme do noty. Bylo to, když poprvé přišel na zkoušku našeho orchestru. Přišel pozdě, jelikož se snažil udělat snídani pro svou sestru jako poděkování, že u ní může bydlet. Takový Rune byl - vděčný. Pomáhal ostatním. Snažil se jejich život obrátit k lepšímu.

   Můj život obrátil neuvěřitelným způsobem. K lepšímu. Měl jsem tu čest, aby mě on, jeden z nejlepších klavíristů, doprovázel na soutěže. Hodně jsem se od něj naučil. Rune na mě vždy působil, jako malý chlapec ztracený v tomto světě, který chce, abych mu udělal kakao, ale to byl jen jeho vnějšek. Měl srdce na správném místě, i když ho zklamalo.

   Nikdy nezapomenu na to, co všechno pro mě udělal. Teď cítím neuvěřitelnou bolest, ale věřím, že čas léčí," podíval se na Masona a pousmál se. "Takže až všechna ta bolest přejde a až mi dojdou slzy, které pro něj ještě vybrečím - budu na něj vzpomínat v tom nejlepším. Budu na něj vzpomínat jako na toho usměvavého kluka s neustávajícím optimismem, do kterého jsem se zamiloval.

   Nakonec bych tady chtěl zmínit citát Romaina Rollanda. Hudba - jako déšť, kapka za kapkou proniká do srdce a oživuje jej. A Rune byl mojí hudbou. Děkuji."

   Noah se otočil k zavřené rakvi. Strčil si do kapsy od kalhot zmuchlaný papír a pomalu k ní přešel. Položil na její víko červenou růži. "Odpočívej v pokoji, Rune," zašeptal se slzami v očích. "Pamatuj, že tě miluju. Vždycky budu."

   S těmito slovy pak odešel zpátky na své místo vedle Aurory. Jakmile si sedl, Aurora ho krátce objala, ale nic neříkala. Noah zavřel oči, aby zahnal slzy.

   Zbytek pohřbu už Noah pořádně nevnímal. V hlavě mu běhaly všechny vzpomínky na Runeho Zvedl pohled a znovu se podíval na velkou fotografii před sebou. Takhle si chtěl Runeho pamatovat.

   Po pohřbu se všichni přemístili na smuteční hostinu, ale Noah nešel Zůstal stát u Runeho hrobu, kde byla jeho rakev jen částečně zasypána. Stál tam, dokud tam nepřišli pracovníci hřbitova, aby rakev zasypali úplně.

   Podíval se na nebe. Proč právě Rune? Čím si to zasloužil? Proč byl život tak nefér?

   Noah nemohl ani vysvětlit, jak vyčerpaný byl. Poslední týden byl emočně tak náročný, že se cítil, jako by usnul i ve stoje. Jenže když si pak konečně lehl, spánek nepřicházel, jen vzpomínky a zármutek. Pořádně se naposledy vyspal už kdo ví kdy.

   Bylo těžké spát v posteli, kterou s Runem sdílel, sám. Zničehonic, nepřipraveně. To na to celé bylo nejhorší - jak nečekaně Runeho smrt přišla. Plánovali pobyt v lázních, plánovali toho spolu tolik, nikoho ani nenapadlo, že se tohle mohlo stát. A ještě v takovém měřítku.

   Kdyby Noah věděl, že Rune zemře, tolik věci by mu řekl. Tolik věcí by pro něj udělal. Teď ale nestihl vůbec nic. A jediné, co mu zbylo, byl smutek a bolest v srdci.

   Když z hřbitova odcházel, přemítal nad tím, jestli se mu v životě ještě někdo jako Rune objeví. Jestli zvládne ještě někoho dalšího takhle milovat. Vždy si říkal, že v minulém životě musel zachraňovat životy, a díky tomu mohl Runeho potkat. Spřátelit se s ním. Milovat ho.

   Už nebrečel. Za ty poslední dny breče tolik, že se své slzy téměř naučil ovládat. Jen tiše všechno v sobě dusil.

   Před hřbitovem ho čekala Aurora. Ani o ní nevěděl, jinak by se nezdržoval tak dlouho. Mírně se na něj pousmála. "Asi se ti nechce na smuteční hostinu, co?"

   Noah zavrtěl hlavou.

   "Chtěla bych pro Runeho natrhat nějakou květinu, půjdeš se mnou?"

   "Jasně," odpověděl tiše Noah. Připojil se tedy k Auroře.

   Za poslední měsíc se s Aurorou neuvěřitelně sblížil. Doufal, že i když ztratili člověka, který je spojoval, zůstanou i nadále kamarády.

   Protože přímo tohle právě potřeboval. Projít se a natrhat Runemu květiny místo smuteční hostiny. A Aurora to věděla.

✧

ahhh, už jen jedna kapitola do konce :(( takže ve středu! bude z pohledu někoho úplně jiného, hehe.

taky jsem ještě neodpověděla na komentáře u minulé kapitoly, vlastně některé ani pořádně neviděla... dneska to snad napravím! počtu si, jak mě chcete zabít, chápu vás, já sebe taky, rune je můj miláček