*Než začnu... chtěla bych vám říct, že by bylo dobré, kdybyste si přečetli to oznámení, které je o jednu kapitolu zpět. Vím, že jste ho nečetli všichni a bylo by dobré, kdybyste to udělali dřív, než začnete číst novou část :)*

Charlie's POV

„Takže... co teď?" šeptl trochu nervózně, když jsme vycházeli z restaurace, kde jsme strávili nejméně dvě hodiny. Ne, že bych si na něco chtěla stěžovat, protože sledovat Harryho celou tu dobu, kdy se mě snažil nějakým způsobem zabavit, bylo k nezaplacení, ale ještě stále jsem toužila po tom momentě, kdy se konečně svalím do postele a trochu si odpočinu.

„Co kdybychom se na to už vykašlali a jeli odsud pryč?" pousmála jsem se a dál klidně kráčela vedle něj. Tentokrát už mě za ruku nedržel. I když se naše dlaně neustále navzájem otírali, pravděpodobně prostě nesebral odvahu na to, aby mě za ni doopravdy vzal.

„Nechceš jít ještě na zmrzlinu?"

„Ne, díky."

„Tak můžeme jít koupit boty k těm šatům?" navrhnul nadšeně a já se na něj jenom zamračeně podívala. Stáhla jsem obočí k sobě, přičemž jsem trochu zpomalila svou chůzi.

„Proč mě odtud nechceš vzít pryč?" Na to si on pouze povzdychl a odpoutal svůj pohled od mého obličeje. Zadíval se před sebe na širokou uličku pořád v tom stejném nákupním centru, kam jsme ráno přijeli, a trochu svěsil ramena.

„Chci tě odsud vzít pryč," povzdychl si. „Ale nechci tě brát zpátky do školy." Stejně jako on jsem si mírně povzdychla a prsty zavadila o ty jeho. Jenže tentokrát to nebyla náhoda, ale úmysl.

„Tak mě tam neber," zašeptala jsem opatrně.

„Jak to myslíš?" podíval se na mě zmateně s dlouhou vráskou táhnoucí se přes půlku jeho čela. Jemně jsem se na něj pousmála a znovu se prsty otřela o ty jeho.

„Tak, jak to říkám. Neber mě zpátky do školy."

„Kam tě mám vzít?"

„Kam chceš," uchichtla jsem se. Jeho ruka se obtočila kolem mých zad a během jedné vteřiny mě za rameno přitáhl blíž k němu. Nepřekvapilo mě, že něco takového udělal, právě naopak. Měl už zkrátka takovou povahu, že ať už se stalo něco pěkného, nebo smutného, vyjadřoval své pocity většinou dotyky. Normálně by mi to možná vadilo, ale ne teď v tuhle chvíli. Po celém tom dnešku jsem na něj nedokázala být naštvaná, ani kdybych chtěla. Věděla jsem, že bych asi měla být a že bych se s ním už vůbec neměla takhle mazlit... ale copak jsem tomu mohla nějak zabránit?

„Takže ti nebude vadit, když přespíme u mě?" zeptal se s rozzářenýma očima a s obrovským úsměvem na tváři.

„Ne," vydechla jsem a zlehka si položila tvář na jeho rameno, které bylo neskutečně blízko k mému obličeji. Vsadím se, že na nás musel být pohled jak na jeden z těch neskutečně šťastných párů, co potkáte na každém rohu, a i já jsem v tu chvíli takový pocit měla. Nikdy předtím jsem nepřemýšlela nad tím, že bychom snad mohli být pár, ale dnes se mi taková myšlenka připletla do cesty víc než jednou.

„V tom případě tě odsud beru teď hned," prohlásil a jeho tempo se znovu vrátilo do normálu.

„Nebudu si stěžovat."

Pomalu jsme společně došli až k jednomu z mnoha skleněných východů z téhle obří budovy, přičemž se ani jeden z nás nepřestal usmívat. Všimla jsem si, že jsme celkově přitahovali celkem dost pozornosti, ale nebyla jsem si jistá, jestli to bylo kvůli tomu, že jsme prostě nebyli typický pár, který byste jen tak potkali na ulici anebo to bylo kvůli tomu, že jsme vypadali jako dva blázni. Tak, či tak... bylo mi to jedno.

Otevřeli se před námi automatické dveře a Harry sebou tak prudce cuknul, že to zastavilo nás oba. Zvedla jsem svůj pohled ze země a namířila ho před sebe. Upřímně řečeno jsem nemohla uvěřit vlastním očím.

Za celou dobu, co jsem v LA žila, se tu nespustil ani jeden pořádný liják... až teď. Pásy velkých dešťových kapek padaly najednou na zem a všude kolem nebylo slyšet nic jiného než hučení vody spouštící se z nebe. Dohlédla jsem tak maximálně pět metrů před sebe, dál určitě ne, protože všechny věci náhle splývaly jen v jednu velkou šedou šmouhu.

„To si ze mě někdo dělá prdel," povzdychnul si Harry vedle mě. Tiše jsem se mu zasmála a odpoutala svou tvář od jeho ramena.

„Nevěděla jsem, že tohle se v LA může stát," uchichtla jsem se a pohled zaměřila na jeho tvář, která byla o pár centimetrů výš než ta moje. Jeho oči byly naštvaně přivřené, rty stažené k sobě a ta známá vráska si zase našla cestu zpátky na jeho čelo.

„Jo...," vydechl a na znamení usilovného přemýšlení si párkrát přejel prsty po bradě. „Tady nesněží... tady prostě prší."

„Výborně," zasmála jsem se a znovu se zahleděla na hustý déšť před sebou. Ne, že bych si nějak užívala tu zimu, která se pomalu kradla k mému tělu, ale byl to nádherný pohled. Po těch měsících a všech těch dnech, kdy tu bylo jenom hrozné horko, byla tohle příjemná změna.

„Počkáš tady? Koupím nám nějaký deštník... v tomhle lijáku se nedá chodit jen tak. Do minuty budeme mokrý až na kost."

„Na co deštník?" zasmála jsem se znovu a pevně si obmotala ruce kolem hrudníku. „Auto stojí kousek odtud."

„Ani neuvažuj o tom, že bys šla ven bez deštníku. Vážně nechci, abys byla znovu nemocná."

„Nejsem z cukru."

„O tom by se daly vézt dlouhé debaty," ušklíbl se a udělal krok vzad. „Myslím to vážně, Charlie, zůstaň tady." Sama pro sebe jsem se usmála a nesouhlasně zakroutila hlavou. Nejdřív jsem udělala jeden krok vzad, pak druhý a dřív než jsem si to uvědomila, stála jsem na asfaltové silnici, kterou už nechránila žádná střecha.

Velké dešťové kapky se na mě vrhly jako obrovské stádo zvířat na svou oběť a okamžitě mě celou obklopily. Tekly mi po obličeji, po vlasech, krku, pažích, nohách... všude, kam se jen dostaly. Měla jsem pocit, jako kdyby ze mě dokázaly smýt všechno špatné, co se v poslední době stalo, a prostupovaly až hluboko do mého srdce, kde hojily všechny rány. Byl to ohromující pocit. Nikdy bych si nemyslela, že něco takového zvládne obyčejná dešťová voda.

„Charlie!" křiknul po mě Harry, ale sám moc dobře věděl, že už bylo pozdě. Byla jsem mokrá od hlavy až k patě a na mém těle nezůstalo ani jedno jediné suché místečko. „Panebože, proč mě aspoň jednou nemůžeš poslechnout?" zanadával a vzápětí se rozhlédnul kolem sebe, jako kdyby se snad nemohl rozhodnout, co udělat.

Za chvíli už však rychle vyběhl mým směrem a kapky vody si začaly nacházet cestu i k němu. Rychle mě popadnul za ruku a pak dál běžel směrem k autu, které bylo možná o trochu dál, než jsme si oba mysleli.

Smála jsem se celou dobu a občas zaslechla i nějaká uchichtnutí z Harryho úst. Jeho prsty byly pevně obmotané kolem mého zápěstí, ale čím déle jsme na tom dešti stáli, tím více jeho stisk povoloval. Pochopil, že tady už nebylo nic, co by se dalo zachránit. Alespoň co se našeho oblečení týče.

„Chováš se jako malý dítě!" zakřičel na mě, aby si byl jistý, že se tenhle zvuk donese z jeho úst až k mým uším.

„Já vím!" křikla jsem zpátky. „Nehodlám s tím nic dělat!" On se mi hlasitě zasmál a vzápětí odemkl auto dálkovým ovladačem. Rychle jsme k němu přiběhli, i když už nemělo vůbec žádnou cenu utíkat, a on pro mě okamžitě otevřel dveře. Celý den se ke mně choval takhle hezky, skoro by se dalo říct, že jako gentleman, a já rozhodně neměla v úmyslu mu to právě teď kazit.

V klidu jsem usedla do svého sedadla a zanedlouho už i on seděl v tom svém. Téměř zaráz jsme za sebou zabouchli dveře a já si nemohla pomoct, ale začít se smát. Netrvalo to dlouho, než se ke mně připojil i on.

Chovali jsme se jako dva potřeštění puberťáci, jejichž těla ovládaly hormony a nic jiného. Připadalo mi směšné úplně všechno. Pokaždé, když už jsem si myslela, že jsem se uklidnila, a znovu se na něj podívala, přepadl mě další záchvat smíchu. Břišní svaly mě bolely tak, že každý další nádech byl celkem boj, ale ani tak jsem neokázala přestat. A to raději nemluvím o svých tvářích. Nepamatuju si, kdy jsem se naposledy vážně takhle upřímně zasmála.

„No... to se ti povedlo," vydechl po chvíli celkem klidným hlasem. Otočila jsem tvář jeho směrem a bojovala s dalším výbuchem smíchu, přičemž jsem si prohlížela profil jeho obličeje. Všichni víme, jak vypadá normálně... ale teď, když se mu vlasy lepily na čelo a košile pevně obtahovala každý centimetr jeho kůže... teprve teď skutečně vypadal jako ten Harry, kterého jsem poprvé políbila v jezeře.

„Já vůbec nevím, čemu se směju," promluvila jsem s neustále cukajícími koutky. Harry lehce zakroutil hlavou a otočil klíčkem v zapalování. Kapky nám silně bušily na střechu i čelní sklo, ale to mu nezabránilo, abychom konečně vyjeli z toho parkoviště.

Ani nevím, jak dlouho nám cesta zabrala, než jsme konečně dorazili k poměrně nové části města, kde stály vysoké domy a kolem rostl nespočet zelených palem, které se teď houpaly v silném větru. Celou cestu jsem se spokojeně kolíbala do rytmu známých písniček vycházejících z rádia a pozorovala Harryho prsty, jak neustále točily kolečkem od topení na palubní desce. Lhala bych, kdybych řekla, že mi nebyla zima. Byla. Ale uvnitř mě hřál překrásný pocit jakési svobody a štěstí, co mě dokázal zahřát víc než tři deky.

„Bude ti vadit, když ti tentokrát neotevřu dveře?" ozval se Harry a já k němu sklouzla pohledem.

„Myslím, že jednou to přežiju," vydechla jsem. Rukou jsem se natáhla k malé stříbrné klice a bez nějakého přemýšlení dveře otevřela. Okamžitě mě ovinul ten chladný vzduch spojený se stovkami velkých kapek, ale mou jedinou reakcí byl znovu ten přihlouplý úsměv.

Harry dlouhými kroky obešel celé auto společně s nákupními taškami v jedné ruce a tou druhou okamžitě chytil tu mou. Bez nějakého spěchu mě dovedl pod malou stříšku, načež sám odemknul vchodové dveře. Nepřekvapilo mě, že mě do nich pustil jako první, ale ani tak jsem si neodpustila lehké protočení očí v sloup. Tenhle člověk v sobě skrýval tolik rozdílných osobností, že se nadají spočítat ani na všech prstech, co mám.

Obtočil svou ruku kolem mého ramena, stejně, jako to udělal už předtím, a pak jsme společně nastoupili do malého výtahu, který nás vyvezl až do posledního patra té vysoké budovy. Znovu mé rameno pustil, aby mohl lehce otevřít tmavé dveře od svého bytu.

„Vítej u mě doma," pronesl důležitě, když jsme společně překračovaly práh.
Ocitli jsme se v malé úzké chodbičce zaplněné tmavými dřevěnými skříněmi s různými skleněnými detaily. Podlaha byla složená z velkých béžových kachlí a podobnou barvu měly i stěny.

Omámeně jsem si začala sundávat sandále z nohou, ale ani to mě nedonutilo, abych se přestala rozhlížet kolem sebe. Abych byla upřímná, tak jsem si nemyslela, že to v jeho bytě bude vypadat nějak takhle.

Harry se kolem mě nenápadně protáhnul s velkými taškami stále v dlaních a já ho jen tiše následovala hlouběji do bytu. Za touhle malou chodbičkou následovala další, o něco delší, kde byly umístěny alespoň troje dveře vedoucí kdovíkam. Harry se ale u žádných nezastavil a pokračoval až úplně na konec, kde na nás čekaly ty nejširší z nich. Když jsme nimi prošli, objevili jsme se ve velké kuchyni propojené s obývacím pokojem.

„Doufám, že se ti tady bude líbit," šeptl, čímž k sobě přitáhnul mou pozornost.

„Bude," vydechla jsem jistě a mile se na něj usmála. Vážně nikdy bych nevěřila tomu, že nějaký chlap, ještě k tomu voják, by byl schopný zařídit si něco takového. Vypadalo to tu jako z katalogu. Všechno laděné do šedé barvy a tmavého odstínu dřeva společně s nějakými stříbrnými prvky. Stěny byly všude vymalovány na světle šedou, ale nebyl to takový ten odporný odstín, co je u nás ve škole téměř na každé zdi. Ne. Tahle ladila se vším, na co jsem se podívala a vnášela do celé místnosti jakési lehké kouzlo, které vás nutilo okamžitě se zamilovat.

„Máš fialové rty," poznamenal lehce. „Co kdyby sis dala horkou vanu, a já ti zatím najdu nějaký oblečení na spaní, hm?" vážně se na mě ze shora podíval a vytáhnul při tom jeden koutek rtů nahoru. Oči měli jemnou olivovou barvu a zářily jako tisíce hvězd na noční obloze. Po spáncích se mu dolů na tváře spouštěly ještě pozůstatky dešťové vody a já bojovala s nutkáním se natáhnout a setřít mu je. Jeho vlasy neměly žádný určitý tvar ani směr, kam by byly učesané nebo nahrnuté. I přes to jsem ale jisto jistě mohla prohlásit, že tenhle člověk, který se mnou strávil celý den, byl nádherný.

„Nechceš jít první? Taky ti musí být zima a navíc to byl můj nápad běžet v tom dešti..." zabreptala jsem trapně, ale jeho oči jsem pozorovat nepřestala.

„Do koupelny vedou hned první dveře napravo. Můžeš tam použít, co budeš chtít," předstíral, že můj předešlý nápad neslyšel a jen se na mě dál spokojeně culil. Bojovala jsem se svýma vlastníma očima, aby náhodou nespadly na úroveň jeho ramen, kde rozepnuté knoflíčky odhalovaly poměrné velkou část jeho hrudníku s vytetovanými ptáčky. Věřila jsem, že kdybych se jen trochu odvážila podívat se dolů, nedokázala bych pak už jen tak odejít, takže jsem se raději stále držela jeho obličeje.

„Fajn," vydechla jsem. „Děkuju," pousmála jsem se předtím, než jsem se k němu otočila zády a vrátila se znovu do úzké chodby, kterou jsme přišli.

Dveře do koupelny jsem našla hned napoprvé a stejně jako se zbytkem bytu, se okamžitě zamilovala. V levém rohu stála velká rohová vana, naproti ní dvě čtvercová umyvadla vedle sebe a přes celou protější stěnu se táhlo úzké okno hned u stropu, aby jím náhodou nebylo vidět něco nechtěného.

Bez váhání jsem přiskočila k vaně a začala ji napouštět horkou vodou. Už jenom to teplo sálající z ní mi přinášelo slzy štěstí do očí. Vysvlékla jsem se z promočeného oblečení a smotala ho do malého klubka, které jsem pak vhodila do jednoho z umyvadel. Neměla jsem v úmyslu tady dělat Harrymu nepořádek.

Nakonec jsem si konečně vlezla do vyhřáté vany a ponořila se pod vody i s vlasy. Cítila jsem, jak se veškerý ten chlad nahromaděný za posledních pár měsíců náhle uvolňuje a nahrazuje ho to příjemné teplo.

Chvíli jsem poslouchala ten uklidňující zvuk tekoucí vody a po chvíli, kdy jsem ji vypnula, jsem se jednoduše zaposlouchala do ticha. Zavřela jsem oči a prostě se nechala unést na místo, kde nebyly žádné problémy, žádný smutek ani strach... bylo tam moc hezky. A já jsem se tam na nějakou tu chvíli ztratila, což mi ani trochu nevadilo. Snila jsem o tom pocitu moc dlouho.

Ze snění mě probudilo až zaklepání na dveře.

„Našel jsem pro tebe nějaký to oblečení...," zachraptěl Harry za dveřmi a vzápětí si odkašlal. „Mám ti to nechat tady na zemi?"

„Jo, to by bylo fajn!" křikla jsem a zanedlouho slyšela jeho kroky, jak se zase vzdalují.

Ještě chvíli jsem jen tak polehávala v teplé vodě, ale pak se rozhodla, že už musím ven, aby Harry taky dostal možnost se zahřát. Nenápadně jsem si vymáčkla do dlaně trochu jeho šamponu, který byl jednou z jeho charakteristických vůni, a doufala jsem, že mu to nebude vadit. V rychlosti jsem si pak umyla vlasy a vanu opustila.

S ručníkem na těle, který jsem našla pod umyvadlem, jsem otevřela dveře a podala si malý uzlíček oblečení, který tam pro mě Harry nechal. Nejdříve jsem si navlékla jeho tričko, které připomínalo spíše dres s jeho jménem na zádech, a pak jsem se nějakým způsobem nasoukala do jeho boxerek s šedými tepláky. Ten dres byl velice dobrý nápad, jelikož dokázal zakrýt fakt, že jsem si nemohla obléknout promočenou podprsenku. Boxerky taky jako náhrada za mé spodní prádlo ušly, ale ty tepláky byly jedna velká katastrofa. Ony visely i na Harrym, takže tu nebyla žádná šance, že by mohly nějakým způsobem padnout mě.

Měla jsem pocit, že do jedné nohavice by se vlezly obě mé nohy, ale nenašla jsem odvahu na to, abych to opravdu vyzkoušela. Nezbývalo mi nic jiného, než se téhle části oděvu vzdát a jít za ním jen v tričku a v boxerkách. Ale to zas nebyl takový problém, protože tyhle boxerky nebyly zas o tolik menší než přiléhavé kraťásky, co jsem čas od času nosila.

Vzala jsem do ruky velké tepláky a s mokrými vlasy se vydala chodbou zpátky do kuchyně. Harry stál u kuchyňské linky a něco krájel na skleněném prkýnku. Pohled měl skloněný dolů, záda mírně shrbená a taky jsem si všimla, že už dávno nebyl v tom mokrém oblečení, nýbrž v pohodlných teplácích a bílém tričku. Nechtěla jsem ho nijak vyděsit, ale zároveň jsem mu nějak musela naznačit, že už jsem hotová.

Opatrně jsem k němu přistoupila, přičemž jsem se snažila dělat co nejhlasitější kroky, ale on se zdál úplně ztracený ve svých myšlenkách, takže mě absolutně nevnímal. Prsty jsem ho jemně pohladila po odhaleném svalu na paži a on na mě překvapeně přesunul svůj pohled.

„Ty tepláky...," zasmála jsem se a zvedla je víc nahoru, aby si je mohl líp prohlídnout.

„Jsou ti moc velký, já vím," ušklíbnul se dřív, než jsem stačila něco říct. „Ale nemám tu žádný jiný."

„Jo, na to nesejde," vydechla jsem. „Chtěla jsem se zeptat, kam si mám dát ty mokrý věci. Nechala jsem je v umyvadle a..."

„Pak ti to pověsím, teď to nech být," šeptl s pohledem stále přibitým na mém obličeji. Oči mu jezdily od mých vlasů až k linii odhaleného krku a na rtech měl vytvořený úšklebek.

„Můžu ti aspoň s něčím pomoct?"

„Ty tepláky polož támhle na pult," přikázal a já udělala to, co chtěl. „Teď si stoupni sem a usmívej se na mě. To bude ta největší pomoc." Protočila jsem nad ním oči, ale nijak neprotestovala. Opřela jsem si záda o tmavě šedou kuchyňskou linku, hned vedle místa, kde stál on, a mírně se na něj usmála.

„Řekneš mi aspoň, co vaříš?" uchichtla jsem se po chvíli, kdy jsem pozorovala jeho soustředěný výraz v obličeji.

„Ne, bude to překvapení," odsekl umíněně a já nedokázala zabránit slabému smíchu, aby unikl z mých úst. Tiše jsem sledovala jeho jazyk, jak neustále přejíždí po jeho spodním růžovém rtu a taky jeho zuby, které do něj čas od času kousnuly. No, zato on se na mě nepodíval ani jednou. Nevím, jestli to bylo kvůli tomu, jak moc se soustředil na krájení papriky na skleněném prkýnku, nebo mi prostě nechtěl věnovat žádnou pozornost. Ať už to bylo tak nebo tak, zas tolik mi to nevadilo. Stačilo, že se já můžu dívat na něj.

Musím uznat, že jsem se celkem divila tomu, jak zkušeně zvládal krájet zeleninu i hlídat pánvičku na černé elektrické desce hned vedle sebe. Občas mi hlavou problesklo, jestli je tohle doopravdy ten stejný člověk, který měl problém s tím nakrájet obyčejné maso naposledy, když jsme spolu vařili ve školní kuchyni. Tentokrát mu šlo všechno perfektně, až do doby, než mu zazvonil telefon, co měl položený na jídelním stole společně s koženou peněženkou.

Otráveně si povzdychl, zakroutil hlavou a dál pokračoval ve vaření, jako by se nic nedělo.

„Nezvedneš to? Třeba je to něco důležitýho," hlesla jsem tiše. Nechtěla jsem se míchat do jeho věcí, to ani náhodou. Byl to jeho život a měl právo na své soukromí, ale kdyby se vážně něco stalo a on ten telefon nezvedl, věděla bych, že je to částečně má chyba.

„Není to nic tak důležitýho, aby to nemohlo hodinu počkat."

„Víš... já taky zvládnu pár věcí nakrájet a taky ti dokážu ohlídat tu pánev, aby se ti to nespálilo."

„Pak už to ale nebude překvapení. Budeš vědět, co to je za jídlo," zašeptal tiše, ale i přes to položil stříbrný nůž na linku.

„Vím, že děláš špagety," uchichtla jsem se, načež on rozhodil ruce do prostoru kolem sebe. S nepatrným úsměvem sebral telefon ze stolu.

„Zkazíš každou srandu," zavrčel, než se ztratil někde v obývacím pokoji a já se stala vrchním kuchařem pro dnešní večer.

Začala jsem krájet papriku a pomalu se znovu ztrácela ve svých myšlenkách. Přemýšlela jsem nad tím, jak to asi bude vypadat v pondělí, kdy se zase budeme muset vrátit ke vztahu učitel - studentka. Všechno tohle kolem mě mi dávalo takovou planou naději, že bych třeba jednou mohla žít normální, krásný život, s někým, kdo by mě měl vážně rád. Chtěla jsem řešit takové ty normální problémy normálního života, jako jsou hádky o tom, kdo dnes půjde nakoupit, kdo vynese smetí, na co se večer budeme dívat v televizi... Nebavilo mě hrát všechny ty prohnané hry s Lukem a už vůbec ne s Harrym. Chtěla jsem žít v normálním domě, chodit do normální školy, mít normální kamarády, rodinu, přítele... ne tohle, co jsem měla. Nechtěla jsem se vracet zpátky do školy. Měla jsem toho plné zuby. Ta představa, že tenhle mizerný život budu žít ještě další čtyři roky, mě zabíjela. Nedokázala jsem si představit, jak to zvládnu.

Zrovna, když jsem chtěla dál pokračovat v přemýšlení nad těmi hroznými věcmi, co se mi kdy staly, uslyšela jsem za sebou těžké kroky. Zanedlouho potom se kolem mého břicha obmotaly dvě velké dlaně. Trochu jsem se lekla a s hlasitým bouchnutím nechala nůž dopadnout na tmavě šedou linku. Cítila jsem, jak si položil svou bradu na mou hlavu, protože přesně takový byl mezi námi výškový rozdíl. Byl o hlavu větší než já a já nevěděla, jestli mám tenhle fakt ráda nebo ne.

„Nelíbí se mi, že voníš jako já," zašeptal nade mnou. Nepříjemně jsem se ošila a rameny narazila do jeho pevného hrudníku za mnou. Ještě stále měl studené ruce od toho bláznivého běhu deštěm a z jeho těla nevycházelo teplo jako jindy, ale tak nějak se mi líbil ten pocit, že tentokrát bych mohla být já tím, kdo zahřeje toho druhého.

„Harry..." zašeptala jsem přiškrceně. Neměla jsem strach, ani mi nevadilo, že se mě dotýká. Nějakým zvláštním způsobem mě to tentokrát uklidňovalo.

„Víš, jak jsem říkal, že ti sluší úplně všechno, co si na sebe vezmeš?" sklonil se k mému pravému uchu a zašeptal. Trochu opařeně jsem přikývla, přičemž se po mých tvářích rozlilo horko. „Neměl jsem pravdu, Charlie. Vypadáš nádherně ve všem, ale tohle ti sluší ze všeho nejvíc." Neubránila jsem se drobnému poloúsměvu, který se objevil na mých rtech. Nepamatuju si, kdy naposledy ... nebo jestli vůbec někdy mi někdo tohle řekl. O trochu víc jsem zaklonila hlavu dozadu a spokojeně si přivřela oči.

„Proč se takhle nechováš pořád?" zeptala jsem vážně. „Proč nám tohle nikdy nevydrží?"

„Protože mě dokážeš hrozně snadno naštvat. Zvlášť, když si vybíráš Nialla místo mě."

„Já vím," vydechla jsem trhaně, když jeho prsty našly spodní lem mého trička a začaly ho pomalu vytahovat nahoru. S každým nově odhaleným centimetrem mé kůže, mě polévala nová vlna studeného potu. Jeho konečky prstů lehce klouzaly nahoru po mé pokožce a zanechávaly po sobě cestičku z husí kůže. Měla jsem pocit, že břicho i plíce by se mi mohli vlivem toho tlaku uvnitř každou chvíli rozskočit. Motýlci v mých vnitřních orgánech zběsile narážely do všeho, co se jim postavilo do cesty a neustále mi tak nějak kradli dech. „Promiň," omluvila jsem se, i když jsem si nebyla jistá za co vlastně.

„Nejhorší je, že mi jenom zřídkakdy dovolíš se tě dotknout," šeptl tiše a jeho spojené dlaně se usadily uprostřed mého břicha na mé holé kůži.

„Teď ti to dovoluju."

„Ale na jak dlouho? Na pět minut?" zasmál se a ještě o něco pevněji mě obejmul, abych mu náhodou tentokrát nemohla utéct. Snad nemusím říkat, že jsem nic takového neměla v plánu.

„Já se snažím, Harry. Vážně. Ale někdy... někdy to prostě nejde."

„Tak mi řekni, proč to nejde. Snažím se tě pochopit, ale když mi nic neřekneš, nikdy to nezvládnu."

„Proč to vytahuješ právě teď?" šeptla jsem ztrápeně.

„Kdy jindy? Kdy jindy budu mít příležitost se tě na to zase zeptat?" Palec od jedné jeho dlaně se odpojil a lehce mě pohladil po kůži okolo sebe.

„Harry..." zaskučela jsem znovu a položila své vlastní dlaně na ty jeho.

„Řekni mi, proč se bojíš, když se tě dotýkám. Myslím, že je načase, abych se to dozvěděl. Ty přece víš, že bych ti nikdy nemohl ublížit." Těžce jsem polkla a pevně si zapřela hlavu o jeho ramena.

„Možná, že ty bys mi ublížit nedokázal, ale tomu, kdo se mě takhle dotknul naposledy, to moc velký problém nedělalo," vydechla jsem šeptem. Nedělalo mi dobře o tom mluvit, ale měl pravdu... asi bylo načase, abych mu to aspoň trochu vysvětlila.

On jen mlčel. Dýchal pomalu a přerývavě. Poprvé za celou tu dobu, co jsme se znali, jsem měla pocit, že tentokrát to možná nebudu já, kdo od toho druhého odejde... ale on.

Pevně jsem tiskla jeho dlaně ke svému břichu ve snaze ho přinutit zůstat, ale jeho ruce se dokázaly vyprostit z pod těch mých a i jeho hrudník se ode mě taky trochu vzdálil. Sklopila jsem hlavu a smutně si povzdychla.

Vyhrnuté tričko přepadlo přes mé boky a znovu zakrylo veškerou holou kůži, kde ještě před chvílí ležely jeho ruce. Vzápětí se ale kolem mě jeho ruce obmotaly ještě jednou. Přes látku tmavého trička, kolem mých boků. Sklonil svůj obličej tak, že se jeho rty lehce dotýkaly mého krku, což mě donutilo naklonit hlavu tak, aby všechny mé mokré, kudrnaté vlasy spadly na druhou stranu od něj.

„Nikdy ti neublížím," zašeptal oproti mé kůži. „Nikdy, Charlie."

„Víš... to říkají zezačátku všichni," vydechla jsem rozklepaně.

„Nikdy. Ani kdybych chtěl, nemohl bych. Bolelo by to víc mě než tebe."

Prudce jsem se k němu otočila čelem a rychle obmotala ruce kolem jeho krku. Složila jsem si obličej do skuliny jeho krku a jemně otřela své rty o jeho vystouplou žílu na tom místě.

„Mám prostě špatnej odhad na chlapi," uchichtla jsem se bez nějakého humoru v hlase.

„Teď máš ale mě."

„A ty máš zase mě," šeptla jsem na oplátku. Jeho dlaně si našly cestu k mým zádům a znovu mě k němu silně přimáčkly. Tak jako to dělaly ostatně vždycky.

„Nemohl bych si přát nic jinýho," pousmál se a uštědřil mi pusu na čelo.

„Mám tě ráda, Harry."

„Já tebe taky, Charlie," zašeptal a jednou rukou mě něžně pohladil po vlasech. „Nedokážeš si ani představit jak moc. A mrzí mě, kolik lidí už ti ublížilo. I ti, kteří tě měli chránit. Ale teď jsem tu já, rozumíš? Jsem tady s tebou ... a budu tady, dokud ty sama mi to nezakážeš."

„Nechci ti nic zakazovat."

„Tak už to nikdy nedělej."

Pozn. Autorky: Nevím, jak vy, ale já si tyhle kapitoly o ničem celkem užívám. :D Nevím, co jinak říct k týhle kapitole... takže asi nic.

Každopádně jsem se vám chtěla s něčím pochlubit. Mám už vymyšlený námět na úplně novou povídku, už mám dokonce vybranou i holku, která by měla hrát hlavní postavu (ale pořád uvažuju, že bych tam dala zase Behati, protože to je moje láska)... a mám i název. Když se podíváte na můj profil, tak to třeba i uhádnete :*. Není to tak, že bych ji chtěla začít psát teď hned... prvně musím dopsat AB a pak se do toho pustím. Mluvím o tom, protože už dřív jsem se vás ptala, jestli byste četli i něco jiného než fanfiction... ale vzhledem k tomu tématu, co jsem si vybrala to fanfiction být musí. Takže tam bude celá 1D a spoustu dalších známých osobností... Vážně se nemůžu dočkat, až to začnu psát, ale zároveň nechci skončit s AB... :D

Takže tak ... Mám teď týden prázdniny, takže budu doufat, že napíšu nový díl do dalšího víkendu, ale ještě uvidím..

Pac a pusu, miluju vás.

Btw... ty šaty, co jsem na začátku přikládala, jsem nevybírala podle toho, co se líbí mně, ale podle toho, co měla někdy Behati na sobě... Moc jich nebylo, ale tyhle byly určitě nejhezčí.... Pokud se vám ty obrázky nezobrazují... omlouvám se, ale wattpad mě nesnáší. Na mobilu by to ale mělo jít ;)