„Co tady děláš?"

Harryho vlastně ani nepřekvapilo, že našel Blaise ve svém bytě. Už mnohokrát za poslední tři měsíce ho napadlo opatřit toto místo protipřemisťovací bariérou, pokaždé to ale zavrhnul - Blaise byl zmijozel, cestu by si našel.

„Koukám na film," odpověděl muž jednoduše.

„Ten můžeš koukat i doma."

„Doma nemám televizi," zazněla z jeho úst jednoduchá odpověď.

„Tak si ji kup," pokračoval Harry.

Byl unavený. V noci toho příliš nenaspal. Nejdřív téměř do rána opravoval testy svých studentů, pak měl fakt nepříjemné sny, ze kterých se pořád budil, a ráno zjistil, že napadl první sníh - přesně prvního prosince, no není to úžasné?! - a že má v botách díru, což naštěstí spravilo jednoduché kouzlo, ačkoli kouzla se snažil nepoužívat... A aby toho nebylo málo, vánoční koledy už zněly snad z každého rádia a z každé výlohy každého obchodu.

„Nevím, jak se kupuje televize," odpověděl Blaise. „Nevím ani, kde se kupuje, a jak bych ji vysvětlil matce, kdybych ji postavil na krb a jestli by vůbec fungovala, když nemáme žádné - jak to slovo je, ah, už vím! Zásuvky~!"

Nikdy mu neměl dovolit koukat na Malou mořskou vílu...

Pro vlastní dobro a příčetnost se odporoučel do kuchyně. Byly chvíle, kdy litoval, že onehdy na Zabiniho promluvil. Nejspíš za to mohl jeho prokletý hrdinský komplex opředený o vlákna zvědavosti - zkrátka nemohl ignorovat fakt, že vidí Zabiniho, jak se ztraceně proplétá davem mudlů.

Nevím. Tak zněla Zabiniho odpověď na otázku, co dělá v Londýně. Ačkoli Harry slyšel v hlavě všechna varování počínaje "je to zmijozel" konče "chtěl tě zabít", pozval Zabiniho k sobě domů.

Co to je? Tuhle otázku slyšel toho dne snad tisíckrát, protože jeho byt byl skrz naskrz mudlovsky vybavený. Odpovídal trpělivě. Odpovídal klidně. Protože Zabini ten den vypadal jako někdo, kdo urgentně potřeboval pomoc. Pokaždé, když dostal odpověď na otázku, udělal pusté "aha". Žádné nadšení, žádná nedůvěra, žádná typicky kouzelnická emoce kohokoli, koho kdy k sobě pozval.

Blaise, promluvil tehdy, v dlaních hrnek horkého čaje, co se děje?

Věnoval mu pohled. Bylo v něm něco tak bezradného, že Harry nedokázal cítit zášť, když začal mluvit o válce. Uběhlo několik let, lidé žili své životy, svět se točil dál.

Voldemort padl, ale nic se nezměnilo. Tak za co přesně jsme všichni bojovali?

Harry na něj zůstal zírat. Zprvu nechápal, co tím Zabini myslí. Když nad tím později přemýšlel, zjistil, že má zmijozel pravdu. A že ve svém nitru to viděl stejně. Možná proto odešel z kouzelnického světa a vrátil se mezi mudly.

Válka byla zbytečná. Pro obě strany. Voldemort bojoval za něco, co roky fungovalo i bez něj, ačkoli ne v takové míře, a všechno bylo stejné i po jeho pádu. Čistokrevní opovrhovali míšenci, míšenci opovrhovali čistokrevnými. Ke skřítkům se taky nikdo nechoval lépe.

Za co bojoval Harry? Ze začátku? Pro lidi? Možná. Nakonec už jen za vlastní svobodu. A Zabini? Zabini viděl všechny ty mrtvé, kteří padli za smyšlenku lepšího světa. Nebyl lepší. Kolik jich zabil on? Harry si ani nebyl jistý, na čí stranu se v posledním boji připojil. Azkaban ho minul - což mohla být odpověď na nikdy nevyřčenou otázku.

„Co to je?" Harry nečekal, že ve vlastním bytě položí tuhle otázku.

„Huh?" Blaise nakoukl do dveří. „Čaj."

„Je v něm hadí jed?" zeptal se.

Zmijozel se ušklíbl, opřel se o futra a založil ruce na hrudi. „Meduňka."

Harry přimhouřil oči. Blaise mu udělal čaj, jo? No, lepší, než kdyby se pokusil vařit. Doteď pochopil jen zapínání mikrovlnky, ale dětská pojistka na indukční desce byla jednoduše nepřekonatelnou překážkou.

„Dokaž to," nehodlal to jen tak vypít.

Navíc mu nikdy nedal svolení k tomu, aby se pozval do jeho bytu, kdykoli se mu zachce. Nebo aby používal jeho spotřebiče. Nebo koukal na jeho televizi, ve které zrovna - Harry se zděsil, když poznal známou melodii, jež mu utkvěla v paměti z návštěv u Hermiony - vysílali Barbie a dvanáct tančících princezen.

„Kdybych tě chtěl otrávit, vzal bych si protijed právě pro tuto situaci, drahý Harry."

„Odstěhuj se," požádal Harry.

„Nebydlím tady," oponoval Blaise.

Harry měl chuť praštit hlavou do stolu. Nicméně musel s nelibostí přiznat, že Blaisova přítomnost mu zlepšila náladu.

A taky si na něj zvykl. Zabini byl jako darovaný kus nábytku, o který nestál, ale bylo mu líto ho vyhodit.

Když ho u sebe našel poprvé - technicky vzato podruhé - nebyl si jistý, jak reagovat. Zabini seděl v jeho kuchyni a zfascinovaně cvakal páčkou na konvici nahoru a dolů. Na jídelním stole láhev nejlepší ohnivé whisky. Byl jako kočka. Pětadvacetiletá humanoidní kočka. Darovaný nábytek ve tvaru pětadvacetileté humanoidní plně automatizované kočky. Nebo tak něco.

Když ho u sebe našel podruhé a potřetí, byl ještě shovívavý, protože Blaise vypadal, že jen potřebuje společnost někoho, kdo mu rozumí. A kdo ho „nezná." Několikrát přemýšlel, že mu vysvětlí koncept terapeuta, ale obával se, že by měl na svědomí toho terapeuta.

Pak už se Blaise objevoval, jak se mu zachtělo, občas donesl něco k pití, občas jen koukal na televizi, občas jako malé dítě žasl, na co všechno mají mudlové přístroje, když kouzelníkům na všechno stačila jedna hůlka...

„Calefacio."

Harryho vyřknutí kouzla vrátilo zpět do přítomnosti. Kuchyň velmi rychle provoněl magicky ohřátý čaj, a Harry musel uznat, že se tekutina tvářila velmi meduňkově. Vzal hrnek do dlaní a s pohledem upřeným do Zabiniho očí se opatrně napil. Meduňka. Překvapivě.

Zabini se spokojeně usmál.

„Ještě něco, co bys chtěl magicky ohřát, nebo můžu vypnout dětskou pojistku a udělat to po mudlovsku?"

„Hm," udělal přemýšlivě Blaise. Udělal k Harrymu několik kroků, pažemi se opřel o stůl podél jeho těla a naklonil se k jeho tváři. „Pokud konečně přestaneš předstírat, že ti... vadím, můžu velmi magicky ohřát tebe..."

Zaváhání? Harry ho viděl. Donutilo ho to k úsměvu.

„Dokaž to."

Hrnek poslušně odlevitoval, s tichým ťuknutím dopadl na stůl. Blaisovy rty chutnaly po meduňce, a Harryho napadlo, že tento druh hadího jedu se mu docela zamlouvá.

Za okny padal sníh.

🎅🎅🎅

Je první prosinec a s ním i první povídka adventního kalendáře! Trochu mi nevyšla předpověď o tom, že povídky budou mít jen cca 500 slov, protože zatím jsou všechny delší, včetně této, která má téměř tisícovku.

Ráda bych jen oznámila, že pořadí povídek se nejspíš bude měnit (doufám ale, že nebude), protože ještě nemám všechny a u některých mi se mi nápad zpracovává líp a rychleji než u jiných. Svou povídku dostanete všichni, ale možná v jiném pořadí, než jak jste si je zažádali, takže se omlouvám za případné zmatky.

Doufám, že se povídka líbí, a vidíme se zde opět zítra! :3