Utrpení a bolest jsou nutností pro každou širokou duši a pro každé hluboké srdce. Opravdu veliké lidi, jak se mi zdá, v životě nezbytně provází veliký smutek.

– Fjodor Michajlovič Dostojevskij 

Kráčíte pěšinou zoufalství obehnanou mrtvými stromy, které mezi sebou proplétají větve jako milenci toužící obejmout jeden druhého. Šedé a beztvaré nebe nad hlavou, skrz které neprosvítá ani jediný paprsek slunečního světla, vás tíží na ramenou. Mrtvolné ticho, přerušované pouze svistem chladného větru, se zarývá hluboko do hlavy, kde bodá a pálí. Jdete nazí. Nemůžete se otočit a vrátit se tam, odkud jste přišli. Jediná cesta vede rovně, skrz zničenou krajinu bez špetky štěstí, přičemž netušíte, co vás na jejím konci vlastně čeká; nevíte dokonce ani jestli nějaký konec vůbec má.

Přesně takové pocity mě pohlcovaly několik dalších dní, ba i týdnů. Pokoušela jsem se s nimi bojovat – vždyť jsem byla Nebelvír – ale všechno to byla ve skutečnosti jenom šaráda pro mé okolí. Tvářila jsem se tak jenom proto, aby se mě všichni neustále nevyptávali na ty samé hloupé otázky: Jak ti je? Nepotřebuješ něco? Můžu pro tebe něco udělat?

Mám se naprosto skvěle, děkuji za optání.

Jenom jedna věc mě dokázala naštvat víc než falešný soucit, a tou byla Rita Holoubková. Neustále kroužila kolem jako hladový sup a toužila urvat co nejlepší článek do toho zpropadeného Denního věštce. Lidská hyena, která se nezastavila před ničím, jen aby získala jakoukoliv senzaci.

„Dneska už tu byla dvakrát. Jednou jsem ji dokonce vyhazoval ze zahrady, když se plížila pod oknem," zabručel Frank Longbottom rozladěně, mezitím co si naléval sklenici jahodového džusu k snídani.

„Jak může být někdo takhle moc otravný?" ušklíbla se Alice, která mezitím starostlivě hleděla do dětské ohrádky, v níž se právě škorpili naši chlapci. „Neville, miláčku, nemlať Harryho po hlavě tím chrastítkem!"

Jedna z mých nejlepších přítelkyň se zvedla od stolu a vzala svému synovi z ruky hračku, kterou doteď zkoušel tvrdost Harryho hlavy.

Zaplavila mě vlna absurdních výčitek, že jsem si toho nevšimla dřív. Připadala jsem si jako naprosto mizerná matka. Občas jsem měla problémy vnímat drobnosti a stávalo se mi, že jsem jenom dlouze zírala do zdi a neposlouchala nic, co se kolem dělo. Cítila jsem se jako kazové zboží rozbité natolik, že už se nedalo opravit. Byla jsem jenom koule na noze svých přátel, kteří si mě vzali k sobě domů.

Od toho neslavného dne jsem bydlela u Longbottomových, jelikož náš dům byl neobyvatelný. Ani nevím, jestli bych se do něj byla po tom všem schopna vrátit.

Děkovala jsem Merlinovi, že alespoň Harry se nezdál všemi těmi událostmi příliš poznamenaný. Byl tím nejšťastnějším dítětem na světě, když se mohl batolit po zahradě a hrát si na písku s Nevillem. Ještě si neuvědomoval, že přišel o otce, a dál si žil ve svém radostném světě plném dětských her.

Zaklepání na dveře přerušilo poklidnou snídani a donutilo nás prudce otočit hlavu směrem k vchodovým dveřím. Alice přitom sáhla pro svou hůlku a celá se napjala. Nemělo cenu si nic nalhávat; všichni do jednoho jsme byli poznamenaní válkou – viděli jsme nebezpečí za každým rohem a nikdy jsme se nedokázali na sto procent uvolnit.

To bylo prokletí nás přeživších.

Klepání se ozvalo znovu, tentokrát doprovázené známým hlasem: „Otevřete prosím, tady je Remus!"

Okamžitě jsem vyskočila na nohy a div se přitom nepřerazila o židli, stojící v cestě ke vchodovým dveřím. Ty jsem s trhnutím otevřela a než se Remus vůbec stačil nadechnout, našla si ho má pevná náruč.

Poslední dobou mě trápily absurdní představy, že když se s někým loučím, už ho nikdy v životě neuvidím. Právě proto jsem byla pokaždé až přehnaně nadšená z jejich návratu. Bála jsem se opakovat staré chyby a nedávat všem najevo své momentální pocity. Občas to bylo zřejmě dost otravné.

„No, no, Potterová," uchechtl se a oplatil mi přitom objetí, i když daleko něžněji, „tolik radosti si snad ani nezasloužím."

„Promiň," kuňkla jsem a spěšně ho pustila. Najednou jsem si připadala hloupě a směšně, což jsem se pokusila zakrýt další tíživou otázkou, která mi po nocích nedávala spát: „Našel jsi ho?"

„Ne," zavrtěl hlavou, „ale mluvil jsem s Brumbálem. Prý ho poslal na nějakou tajnou misi Řádu. Nemáme mít strach."

„Hledá Petera, že?" vzdychla jsem a na okamžik si zakryla oči vlastní dlaní. „U Merlina, hlavně ať se mu nic nestane."

Siriuse jsem neviděla od toho osudného večera, kdy jsme přišli o Jamese. Tehdy mě držel za ruku během výslechu ministerstva, odháněl ode mě všechny čumily a reportéry, a nakonec se mnou šel i svatému Mungovi, kde si lékouzelníci převzali Harryho, aby zjistili, co přesně způsobilo jeho ránu na čele. Nakonec se mnou zůstal na nemocničním pokoji až do rána.

Leželi jsme spolu na jedné posteli v pevném objetí, naivně doufajíc, že si tím navzájem poskytneme alespoň trochu síly a podpory, která nám oběma zoufale chyběla. Slyšela jsem ho plakat, když si myslel, že už spím. To drolilo i poslední zbývající kousky mého roztříštěného srdce. Nikdy v životě jsem Tichošlápka neviděla takhle zlomeného. Pochopila jsem, že tu noc se svět nezhroutil jenom mě.

Zničilo nás to oba.

Ráno zmizel. Odešel bez jediného slova rozloučení a od té doby ho nikdo z nás neviděl. Nevěděla jsem, kam šel, ani jestli se ještě vůbec vrátí. Nezlobila jsem se na něj kvůli tomu; vlastně jsem mu trochu záviděla. Nebýt Harryho, i já bych se nejraději vytratila někam daleko od toho všeho. Útěk před realitou totiž vůbec nezněl jako špatný nápad.

„Lily, Sirius bude v pořádku. Dokáže se o sebe postarat. Slibuju."

„Remi, oba víme, že sliby v téhle době nic neznamenají. Ušetři nás slz a neslibuj, co nemůžeš ovlivnit, ano?"

„Promiň," povzdechl si a nejistě přitom přešlápl. „Jen jsem chtěl –"

„Já vím," přerušila jsem ho s letmým úsměvem a ještě jednou kolem něj obtočila ruce. „Všechno to zvládneme. Jednou bude líp."

Dovolil si krátkou chvíli, během které si opřel čelo o mé rameno a zhluboka dýchal. Obdivovala jsem ho. Musel trpět stejně jako my ostatní, ale přitom se dobrovolně stal mou kotvou. Neminul den, kdy by se za mnou nezastavil a nedonesl přitom Harrymu nějakou drobnou sladkost nebo hračku. Díky němu bylo všechno alespoň o trochu snesitelnější.

Nikdy v životě mu to nezapomenu.

„Musím vám něco říct," hlesl Remus poté, co přerušil naše objetí, přičemž přejel očima přes nás všechny. „Jde o Arthura Weasleyho."

„Počkej," zarazil ho Frank okamžitě, „toho přece poslal Řád do Londýna místo mě."

Lupin váhavě přikývl. „Smrtijedi tam hledali tebe, Franku. Rabastan Lestrange nám to sám přiznal, když jsme ho chytili. Jsou přesvědčení, že s Alicí víte něco o Pánovi Zla. Smrtijedi ho hledají. Domnívají se, že nezemřel, stejně jako si to myslí Brumbál."

„Co se stalo, Remusi?"

„Arthur Weasley je mrtvý."

Jídelnou se rozlilo tíživé ticho, které přerušilo až tříštění skla. To, když Frank prudce vstal od stolu a mrštil svou skleničkou o zeď. Okamžitě se rozletěla na kusy a červená tekutina začala stékat po zdech až na podlahu, kde pomalu tvořila rudou kaluž.

Nejvíc ze všeho připomínala krev.

Hypnoticky jsem zírala na zvětšující se skvrnu a cítila přitom paniku, která se pokoušela zmocnit mého těla, stejně jako už mnohokrát předtím. Ruce se roztřásly a v krku jsem měla sucho. Srdce přitom bušilo jako splašené a hučelo mi v uších.

Teď ne, pomyslela jsem si, teď nejde o tebe, zatraceně! Vzchop se!

Alice mi pevně stiskla dlaň, a přitom vyděšeně zírala na svého muže, který v obličeji zbrunátněl a zoufale si přitom zajel rukama do vlasů.

„Měl jsem tam být já," mumlal a přerývaně přitom dýchal, „ne Arthur."

„Franku," šeptla Alice, pustila mou ruku a pokusila se obejmou svého manžela, který ji ovšem nesmlouvavě odstrčil. „Kdybys tam byl, byl bys teď mrtvý. Nebo hůř!"

„Alice!" zavrčel. „U Merlina, vždyť Arthur měl sedm dětí. SEDM! Před třemi měsíci se mu narodila dcera! To přece... hrome," vzlykl zoufale a po krátkém boji se konečně nechal svou ženou vtáhnout do chlácholivé náruče.

Pohledem jsem vyhledala Remusovy oči, ve kterých se leskl bolestný slzavý povlak.

„Kdy tohle skončí, Remi?" zašeptala jsem a objala si přitom hrudník rukama.

Nebrečela jsem. Nezůstaly mi už žádné slzy, které bych mohla prolít nad další ztrátou. Připadala jsem si uvnitř mrtvá a otupělá. Bylo to jenom další ze jmen, vytesaných na náhrobek nesmyslného konfliktu, kam budeme chodit oplakávat své přátele. Artur se stal jenom dalším z řady těch, které svět nazve hrdiny, a tím bude svůj dluh považovat za splacený.

Jenom my znali pravou cenu míru – byla bolestná a krvavá.

„Brzy," ujistil mě můj přítel sebejistě. „Jsou roztroušení, neorganizovaní. Postupně je všechny dostaneme, Lily. Jednou ta noční můra skončí a ze světa bude lepší místo. Díky Jamesovi."

„Doufám, že máš pravdu, Remi."

Naděje.

Poslední věc, která nám všem zbývala. Drželi jsme se jí pevněji než topící se člověk záchranného kruhu, protože kdybychom přišli i o ni, pro co bychom vlastně dál žili?