𝙹𝙴𝙾𝙽𝙶𝙸𝙽'𝚂 𝙿𝙾𝚅:

Ještě téhož večera jsme se přes Instagram domluvili na dalším setkání. Stale jsem měl tu potřebu ho fotit, nemohl jsem se nabažit jeho vzezření. Pohled na něj mě zvláštně uklidňoval, zanechával v mém těle ten nejhlubší pocit vyrovnání. Zbytek dne jsem nemohl přemýšlet o ničem jiném, než o detailech, které jsem vypozoroval, zatímco jsme spolu byli. Štíhlá vysoká postava, sametová bledá kůže, škoda, že tolik zahalená. Hubené šlachovité ruce, dlouhé prsty zdobené jedním prstenem na levém ukazováčku. Rysy v obličeji připomínající spíše postavu z mangy, nežli skutečného kluka. Na první pohled hebké plné rty. Jaké by asi bylo se jich dotknout? Řada bílých rovných zubů, kéž bych je viděl v širokém úsměvu. Vytříbeně tvarovaný nos, ostré úzké oči barvy čínské tuše, ta piha pod levým okem byl snad ten nejkrásnější detail. Vlasy upravené jen několika prohrábnutími. Byl jsem jím fascinovaný, nedovedl jsem říct proč. Kdybych v Urban Dictionary hledal výraz ulzzang boy, pravděpodobně by on byl definicí, nebo by aspoň měl být.

Začal jsem si třít spánky ukazováčky, už mě unavovalo pořád o něm přemýšlet. Nejen o jeho vzhledu, ale i o jeho povaze, pomalých táhlých pohybech, prazvláštním uzavřeným vystupováním. Pravděpodobně neměl nějakou sociální úzkost, prostě žil pro sebe, dýchal pro sebe. Jaké by to asi bylo, kdyby tady byl i pro někoho jiného? Nepřijímal jen to, co mu svět nabídl, kdyby někomu dal kus sebe? Ale co já vím. Přece jen ho tolik neznám.

Těmito myšlenkami jsem se přivedl do hlubokého spánku.

𝙷𝚈𝚄𝙽𝙹𝙸𝙽'𝚂 𝙿𝙾𝚅:

Toho večera už jsem si zapálil jen jednu cigaretu, ale nedokouřil jsem ji, něco mi chybělo, možná to jeho poprosení o uhašení mého mladického hříchu. Seděl jsem, tak jako když tu byl, na prahu dveří od balkonu, nohy schoulené u těla, s bradou opírající se o má kolena. Přemýšlel jsem.

Obvykle nad lidmi nepřemýšlím, nemám tu potřebu, přijdou mi všichni stejní. Byť má každý z nich pravděpodobně naprosto originální život, na rozdíl ode mě. Vždyť v podstatě nežiji. Co nepřečtu v knížce, jako bych nezažil. Život mě nezajímá, nepotřebuji žít, ale nechci se ani zabít. Jen mě tohle běžné pozemské bytí nenaplňuje.

Jen dneska, s ním, to bylo jiné. Vlastně stejné jako vždy, ale jeho přítomnost, krátké rozmluvy s ním, tiché pití kávy, pocity naplněné výrazy v jeho tváři. Líbil se mi tento nový pocit, který ve mně vzbouzel onen menší kluk. Po těchto pár hodinách s ukecaným, energickým chlapcem, který naplnil celý můj vnitřek dobrou energií, jsem se najednou cítil trochu osamělý.

Možná mi chyběl, což bylo zvláštní, jelikož jsem nic podobného jako stesk, zatím neznal. Chyběl mi. Chyběl mi jeho úsměv, na který jsem si tak nějak zvykl za ten čas, který jsme spolu strávili.

Začínala mi už být opravdu zima, zuby mi drkotaly, tak jsem se odebral dovnitř, do postele, krátce na to už jsem spal. 

***
„𝚝𝚑𝚎 𝚠𝚊𝚢 𝚠𝚎 𝚜𝚎𝚎 𝙷𝚊𝚗 𝚛𝚒𝚟𝚎𝚛"