Nevyšiloval jsem nijak zvlášť, možná jen tak průměrně. Má tvář už nevěděla do jakého výrazu se zkřivit, a tak mi na ní přimrzl podivně děsivý, avšak nadšený úsměv.

Ze skříně jsem si elegantně vyházel nějaký outfit, který jsem měl v plánu si obléct. O nic nešlo, ale přesto jsem chtěl určitým způsobem udělat dobrý dojem, něco jako na prvním rande, ale bez romantického kontextu. Asi?

Cítil jsem se tak ve stresu, až jsem začal pochybovat o své sexualitě a to mě znepokojilo snad ještě víc.

Abych se dále nerozptyloval, rozhodl jsem se připravit si foťák, spíše foťáček. Samozřejmě, mám i drahý, velký, těžký fotoaparát s nemalým objektivem, ale ten je jen tak na ven trochu nepraktický. Byl jsem neskutečně šťastný, když mi jej prarodiče věnovali k sedmnáctým narozeninám, ale ještě se nenaskytlo moc příležitostí, abych ho využil. Doufám, že se to brzo změní.

Hned po kontrole, zda je nabitý, jsem tedy na svůj psací stolek postavil menší fotoaparát, který díky staromódnímu designu vypadal dost stylově, o to mi však nešlo. Fotky dělal krásné, a když se správně nastavil, vypadaly, jakoby je člověk fotil polaroidem.

Do bundy, kterou jsem měl pověšenou na stojanu v mém pokoji, jsem si hned naházel věci, které bych mohl případně zapomenout, tedy klíče, mobil, sluchátka a peněženku. Životní essentials.

Byl jsem naprosto připravený nebo alespoň dost na to, abych se mohl z minuty na minutu obléct a vyběhnout z našeho bytu, ačkoliv mi zbývalo ještě hodně času.

Zašel jsem ještě za mamkou a oznámil jí, že půjdu na ven. Jen aby se nestrachovala, dělám to pro její dobro, ne své. Nejraději bych se z bytu vytrácel jako duch, ale to nejde vzhledem k chodbě, kterou je nutné projít, vedoucí kolem kuchyně a obývacího pokoje, v nichž jsou rodiče nejčastěji.

Stále mi zbývala hodina a půl čistého času, nepočítám-li, že se ode mě park nachází asi deset minut pěší chůze a já mám ve zvyku se na místo setkání dostavit vždy o něco dřív.

Abych se tu hodinu nijak zvlášť nenudil, rozhodl jsem se kyvadlově pochodovat po svém pokoji a vymýšlet si případné absurdní scénáře, jak by naše setkání mohlo skončit.

Půl druhé.

„Výborně," vydechl jsem si jen tak pro sebe, na rtech stále ten neměnný úsměv.

Oblékl jsem si tedy úzké tmavé džíny, černobílou kostkovanou košili, kterou jsem si do nich zastrkal, na to džínovou bundu, s kozešinkou uvnitř, přece jenom, začínalo se už ochlazovat, a zamířil do chodby. Jen pár vteřin na to jsem běžel zase do pokoje, neboť jsem jako obvykle na něco zapomněl - foťák. Vzal jsem ho za popruh na zavěšení a přetáhl přes hlavu. Teď už mám vše, co budu potřebovat.

„Takhle ho určitě nezapomenu, ani neztratím," ujišťoval jsem sám sebe a zamračil se nad svou zapomnětlivostí.

Konečně jsem si nazul boty a vyrazil na ono dobrodružství, tedy poznat svého modela.

Přesně jak jsem si myslel, dorazil jsem na místo setkání o 15 minut dřív. Nijak zvlášť mi to nevadilo, mohl jsem se zatím rozhlédnout kolem a vyhlížet toho, kvůli němuž tu teď nervózně přešlapuju. Čekal jsem u hlavního vchodu do parku - velkého parku. V tu chvíli mi došlo, že jsem tomu klukovi ani neřekl, kde přesně se tu setkáme. Musím přiznat, že se občas považuji se za hlupáka.

Vytáhl jsem okamžitě mobil a napsal mu, ať taky přijde k hlavní bráně, protože tu na něj čekám. Jen pro jistotu, abychom se neminuli. Bohu dík za dvacáté první století a datové připojení kdekoliv se jen nacházíte.

„Já vím, koukám na tebe," ozval se za mnou velice jemný, mile znějící hlas.

Mžiknutím oka jsem se otočil, abych spatřil vysokého štíhlého chlapce asi v mém věku ve světlých potrhaných džínách, šedé mikině a kožené bundě, to vše doplňovaly výrazné černé těžké boty.

Zrovna zahazoval nedopalek od cigarety a vyfukoval poslední obláček kouře. Moje hlava nevěděla, čemu se má divit dřív. Jestli jeho stylovému oblečení, ještě krásnějšímu obličeji, než na fotkách, tomu, že kouří nebo že opravdu přišel.

„Co tady děláš?" vypadla ze mě snad nejstupidnější otázka, jakou jsem v tuto chvíli mohl položit.

„To, co ty. Čekám," ozval se znovu jeho emočně neutrální sametový hlas.

„Rád chodíš někam dřív?" zeptal jsem se znovu, dnešek je plný hloupých otázek.

„Ano, a ty hádám taky," přejel si mě pohledem od hlavy až k patě, což vytvořilo na jeho tváři podivný úšklebek. Nevím, co si o něm mám myslet.

„Jo," přitakal jsem na souhlas sroloval rty do tenké linky.

„Jsi ještě neplnoletý, že?" zajímalo mě. On jen přikývl, aniž by vydal byť jedinou hlásku.

„Takže bys ještě neměl kouřit," nemohl jsem si odpustit uštěpačnou poznámku, přicházejíc k němu blíž.

„V Koreji sice ne, ale jsou země, ve kterých už je to v mým věku legální," oponoval mi bez sebemenší známky naštvání nebo jiné emoce.

„Ale ty žiješ tady, neměl bys ještě kouřit," věnoval jsem mu vřelý úsměv, aby neměl pocit, že mu snad něco přikazuji.

„Ty bys zas neměl tolik mluvit," oplatil mi úsměv, ale tak neupřímně.

***
„𝚝𝚑𝚎 𝚠𝚊𝚢 𝚑𝚎 𝚝𝚊𝚕𝚔𝚜"

A vzhledem k tomu, že jsme se poprvé setkali s Hyunjinem... kuřákem Hyunjinem přesněji, musím se vám přiznat, že jsem Vás strašně mystifikovala. V Jižní Koreji je nezákonné kouřit na veřejnosti (nebo aspoň na většině veřejných prostranství). Takže pardon, v době, kdy jsem příběh psala, nevěděla jsem to. 😇