𝙰𝚄𝚃𝙷𝙾𝚁'𝚂 𝙿𝙾𝚅:

Oba seděli v Hyunjinově autě. Tiše, ještě nenastartoval, tak Jeongin popadl svůj foťák a vyfotil staršího. Jak sedí, rty jen nepatrně pootevřené, jak se nadechoval a vydechoval, hledíc před sebe.

„Nechceš si u mě dát kávu, aby ses trochu ohřál?" natočil hlavu, aby viděl mladšímu do rázem rozjasněného obličeje.

„Moc rád, káva od tebe byla fakt výborná," hnědovlásek se usmál, až zavřel oči při vzpomínce na chutný mléčný nápoj. Staršího těšilo, že do života druhého přinesl víc, než pár fotek a jízd autem.

„Je tady pěkně, klidně bych tu zůstal celý den, ale už mi byla zima," otřásl se Jeongin s omluvným výrazem ve tváři.

„Bylo to na tobě vidět," uznal starší, zatímco nastartoval a rozpohyboval auto.

„Na mojí obranu, ten svetr je vážně teplý, ale profukuje," pohladil rukáv svetru a na oko zklamaně si povzdechl.

„Dobře," auto vyjíždělo na silnici, mladší nechtěl rušit řidiče a tak mlčel.

Zase následovala hodinová cesta, než stáli u domu Hyunjina. Vešli.

„Můžeš jít nahoru, jestli chceš," řekl starší, když si oba vyzuli boty, on i kabát a vydal se do kuchyně.

„Půjdu s tebou," a už byl černovláskovi v patách, ten jen přitakal hlavou, ale nic neřekl.

„Už jsou tvoji rodiče doma?" zajímalo ho.

„Ne, pořád u těch známých. Bydlí daleko, tak se rozhodli u nich přespat a vrátí se dneska k večeru," vysvětlil a začal ze skříňky vyndavat hrnky. Připravil si drcenou zrnkovou kávu k jednoduchému kávovaru a došel do lednice pro mléko. Dolil do espressovače vodu, zapnul ho, nasypal a urovnal kávu do držáku filtru a konečně ho upevnil do kávovaru. Čekal, než se voda ohřeje a opřel se bedry o linku. Jeongin ho celou dobu bedlivě pozoroval, připravil si fotoaparát, mírně snížil úhel a vyfotil staršího. Přišlo mu, že u celého procesu vypadá elegantně.

„Nemáš něco k jídlu? Ještě jsem nejedl," postěžoval si hnědovlásek, hladíc si břicho.

Hyunjin došel k lednici, která stála v rohu místnosti, otevřel ji a skenoval její vnitřek.

„Nevím, moc tady toho není, já si nevařím. Popravdě... jediné, co umím uvařit, je káva," prohrábl si vlasy na zátylku.

„A z čeho si tu žil, ty dva dny bez rodičů?" vytřeštil oči mladší v údivu.

Místo odpovědi Hyunjin jen prošel kuchyní k jedné skříňce, otevřel ji a ukázal její obsah. Bylo tam vyskládaných několik řad instantních nudlových polévek různých příchutí. Chvíli to vypadalo, že menšímu spadne brada, ale poté se hlasitě rozesmál.

„Máš rád sladké?" pořád se nepřestával trochu smát. Černovlásek jen pokynul hlavou na souhlas.

„Neuděláme si palačinky? Myslím, že na palačinky má doma věci každý," uculí se a čeká na odpověď.

„Dobře, jen co tohle dodělám," a tak se Hyunjin vydal zase ke kávovaru, připravil jeden hrnek a následně i druhý. Oba nápoje teď stály na pultíku naproti kuchyňské lince a stoupala z nich pára.

„Tak mi najdi mouku, vajíčka, olej, mléko, cukr a trochu soli," rozkázal mladší. A přesně tak, jak si myslel, vyšší všechno našel a poslušně to postavil na linku a čekal na další instrukce. Jeongin si ještě řekl o nějakou misku a aby připravil pánev.

Vše, co potřeboval, měli, a tak začali dělat těsto. Větší část práce odvedl černovlásek, zatímco poslouchal přesné instrukce, aby se prý taky něčemu přiučil a taky aby ho při tom mladší mohl fotografovat. Smažení už však zůstalo na něm a brzo byl vedle sporáku talíř s hromadou palačinek, které ještě dochutili náhodnými sladkými pochutinami, jako marmeláda a Nutella.

„Máš právo vzít si první, udělal si toho nejvíc," usmál se Jeongin, připraven s foťákem. Chtěl zachytit druhého, jak poprvé ochutnává něco, co udělal v podstatě on sám. Spokojený výraz na jeho tváři dal mladšímu jasně najevo, že mu chutná, tak si vzal taky jednu. Oba v příjemné náladě seděli u jídelního stolu, jedli palačinky a pili kávu.

Po obědě se Jeongin rozhodl, že už by měl jet domů, protože se musí připravit na zítřek do školy, tak ho starší zavezl a oba se rozloučili s pocitem příjemně stráveného dne, i když to bylo jen pár hodin.

„Doufám, že tě ještě někdy uvidím dělat palačinky," věnoval ještě poslední úsměv Hyunjinovi, než za sebou zavřel dveře od auta a zmizel za rohem.

***
„𝚝𝚑𝚎 𝚠𝚊𝚢 𝚠𝚎 𝚏𝚒𝚛𝚜𝚝 𝚝𝚘𝚞𝚌𝚑𝚎𝚍"