|𝚃𝙸𝙼𝙴 𝚂𝙺𝙸𝙿|

𝙰𝚄𝚃𝙷𝙾𝚁'𝚂 𝙿𝙾𝚅:

Takhle se chlapci setkávali ještě několik příštích týdnů. Paměť v Jeonginově foťáčku se pomalu začala zaplňovat a on už nestíhal po večerech editovat všechny fotky Hyunjina. Nevadilo mu to, měl v plánu vybrat to nejlepší, co se mu povedlo zachytit, pomalu, ale jistě všechny fotky nechat vytisknout a udělat si z nich osobní fotoalbum. Jak o tom přemýšlel, dospěl k názoru, že tvář, pózy, pohyby, činnosti, výrazy, to všechno si chce nechat jen pro sebe. Původně jeho práce měla být pro celý internetový svět, ale rozmyslel si to. Začalo to pro něj být z určitého hlediska osobní.

Vídali se každých pár dní po škole, o víkendu a ve dny kdy Jeongin nebyl na brigádě. Trávili spolu takový ten běžný čas, učili se, pili kávu, poslouchali hudbu, mlčeli a hleděli na toho druhého. Hledali si navzájem ve tváři nějaký vyšší smysl. Prohlubovali jejich vztah a stali se přáteli.

Hyunjinovi rodiče potěšilo, že si jejich poněkud asociací syn našel k někomu cestu. Navíc, milá a veselá povaha mladšího se jim zamlouvala. A při tom to začalo tak triviálně.

Jeden by řekl, že se chlapci znají už od dětství, pohybují se okolo toho druhého tak přirozeně, jako by nebylo možné vytvořit mezi nimi jakékoliv napětí.

Druhá hodina odpolední, čtvrteční vyučování skončilo a Jeongin konečně mohl opustit školu, byl vyčerpán po celém tom týdnu plném zkoušek, ale k jeho štěstí už měl všechno za sebou a ředitel dokonce dovolil studentům prodloužit si víkend o jeden den - zítřejší pátek.

Oblékl si na svou žlutou uniformu teplou bundu, přezul si boty a složitým komplexem chodeb se dostal ven ze školy. Prošel venkovním areálem až skrze bránu a co, spíše koho k jeho překvapení, neviděl?

Štíhlý černovlasý chlapec stál před bránou jeho školy, zahalen do černého kabátu po kolena, na hlavě čepici, koneckonců bylo dost chladno, podzim už začal přecházet v zimu.

Hyunjin kouřil cigaretu, teprve před chvílí si zapálil, spatřil mladšího a rozešel se k němu. Ten mu mávl na pozdrav, vzal mu z ruky cigaretu a stejně jako pokaždé za několik uběhlých týdnů, ji uhasil o zem.

„Co tady děláš?" zajímalo ho, byl překvapený, nikdy na něj nečekal před školou.

„Čekám na tebe," odpověděl krátce.

„Proč?" nedalo to hnědovláskovi.

„Chtěl jsem," odvětil prostě s pokrčením ramen.

„Nemám sebou dnes foťák," posmutněl menší.

„To nevadí, pojď," mávl černovlásek směrem k autu. Oba nastoupili, Jeonginovi pohrával na rtech šťastný úsměv.

Zastavili zase na prázdném parkovišti jako posledně, u jednoho z ramen řeky Han. Vyšší vystoupil, obešel auto, otevřel druhému. Milé gesto, pomyslel si. Následně došel ještě do kufru a odsud vytáhl plastovou krabičku, termosku a dva polystyrenové hrnky.

Přešel k jedné z laviček a postavil na ni všechno, co svíral v rukou. Jeongin nezůstával pozadu a už seděl na lavičce kousek od položených věcí.

„Kdy jsi měl oběd?" tázal se černovlásek.

„Ve 12," broukl tiše mladší, zatímco Hyunjin už otevíral krabičku, naléval kávu do kelímků a jeden mu podával, ten ho rád přijal, aspoň mu ohřeje zmrzlé ruce.

„Udělal jsem palačinky, chceš?" Jeonginovy oči se rozzářili v úžasu, extrémně ho to potěšilo.

„Strašně rád. Dělal si je úplně sám?" vzal si z krabičky jednu srolovanou palačinku a ukousl si, zatímco druhý si před něj pouze mlčky dřepl a pozoroval ho.

„Jsou výborné, ty nejlepší, co jsem kdy jedl," hnědovlásek možná trochu přeháněl, ale opojovala ho euforie radosti, nemohl si pomoct. Dojedl palačinku, upil své kávy, položil jí na prkno, vedle něj a jak byl šťastný, chtěl se k druhému natáhnout pro objetí. Ten se však postavil a ustoupil o krok dozadu.

„Počkej, co to děláš?" předpažil ruku, aby druhého zastavil, ten tak učinil a stál, nechápavý výraz na jeho tváři.

„Chtěl jsem tě jen obejmout," vysvětlil poněkud zaraženě Jeongin.

„Aha, proč?" rty sepjaté k sobě, nevěděl, kam tím mladší míří. Všechno okolo toho kluka bylo pro něj tak nové.

„Měl jsem radost, potěšil si mě, a tak jsem se ti chtěl odvděčit objetím," vysvětlil tiše, svíralo se mu hrdlo. Bál se, že svého kamaráda nějak urazil.

„A jaké to je?" popošel nakonec černovlásek blíž, jen aby ho druhý lépe slyšel.

„Ty jsi nikdy nikoho neobjal?" vytřeštil oči menší. Za dobu, co se znají, hnědovlásek pochopil, že je Hyunjin tak trochu asociál, ale že by neznal objetí, to nečekal.

„Asi ano, ale je to dávno, nepamatuju si to," sklopil hlavu Hyunjin, nevěděl, jak se z toho má cítit. Stud nebo smutek? Tím se hnědovlásek nenechal vyvést z míry.

„Je to příjemné, hřejivé, máš pocit bezpečí a když objímáš výjimečnou osobu, může to být dost intimní a-," snažil se popsat Jeongin.

„Obejmeš mě?" přerušil ho černovlásek. Druhý neodpověděl, jen svýma rukama omotal trup druhého. I přes vrstvu kabátu, bundy a dalšího oblečení to bylo nejblíže, co se k sobě chlapci měli. Hyunjin nevěděl, co má dělat, tak položil své ruce na ramena druhého, zatímco ten mu zavrtával nos do hrudi.

Cítil se zvláštně, ne úplně tak, jak to četl v knihách, pozoroval, že mu srdce začalo bít rychleji, jako by se žádalo pozornosti. Oba měli pocit, že uběhly hodiny, byť to bylo pouhopouhých pár minut. Nakonec se menší odtáhl.

„Líbilo se ti to?" zeptal se nakonec.

„Mhm," přikývl starší.

Jeongin si to nechtěl přiznat, ale tajně doufal, že se někdy toho kluka, co ho tehdy tak neskutečně zaujal, dotkne. Rád by se u něj schoulil a zůstal tak celé dny, ale to by nahlas nikdy neřekl, znělo by to divně.

Vypili kávu, palačinky taky zmizely a oni seděli v autě, vymýšlejíc tak další plány.

„Mám tě zavést domů?" prolomil ticho, co nastalo, černovlásek.

„Chci být ještě s tebou," usmál se menší.

„Zůstaň přes noc, do školy tě ráno hodím," sevřel pevně volant Hyunjin, až mu zbělaly klouby, možná se trochu bál odpovědi.

„Rád, ale do školy mě vozit nemusíš, zítra máme volno," zapnul si pás.

„Tak já si ho udělám taky," usmál se malinko vyšší.

„Jen mě prosím hoď ještě domů, abych si zašel pro věci," jen stěží se mu dařilo skrýt své nadšení.

Hyunjin pouze nastartoval a jak ho mladší požádal, zajel k němu, kde se druhý převlékl, zabalil si pár věcí a zase jeli.

***
„𝚝𝚑𝚎 𝚠𝚊𝚢 𝚠𝚎 𝚐𝚎𝚝 𝚌𝚕𝚘𝚜𝚎𝚛"