𝙹𝙴𝙾𝙽𝙶𝙸𝙽'𝚂 𝙿𝙾𝚅:

Po zbytek dne jsme, jak Hyunjina napadlo, byli zticha. Díky SMSce, co poslal svým rodičům, jim to nebylo divné. Zprávu jsem samozřejmě napsal já, černovlásek píše nerad, nicméně, nevadilo mi to. Ani to ticho, které by pro mě jindy bylo nesnesitelné. Potřebuju komunikovat se svým okolím, to ano, ale nikdy mě nenapadlo, že to půjde i jinak než slovy. Věci, co pro mě byly naprosto obyčejné jako úsměvy, gestikulace, mimika, doteky a podobně, v tomto nekonečně hlubokém tichu, teď nabraly jiné váhy. Mnohem víc jsem si teď vážil jemných pohybů a náznaků druhého, byly výjimečnější. Mohl jsem říct, že po těchto pár hodinách už jsem docela chápal způsob, jakým žije ve svém tichu.

Editoval jsem další fotky, zatímco si starší četl, najednou mi na klávesnici byla položena malá knížečka, otevřená na stránce, na níž bylo vytištěno pár veršů - báseň. Podle stylu jsem poznal, že to je japonská poezie, haiku, od autora jménem Kobayashi Issa.

,,srpovitý měsíc,

se ohýbá, zimní chlad

se navrátil

1818"

Podíval jsem se z roztáhnutého střešního okna a skutečně v něm svítil měsíc, jaký byl v básni. Ačkoliv autor napsal báseň 100 let zpátky, na tuto chvíli dokonale seděla a já se musel usmát.

Obdivoval jsem Hyunjinovu sečtělost. Bylo podle mě úžasné vzpomenout si na konkrétní knížku a dokázat najít tématickou báseň, byť jich přečetl tolik.

Najednou mě napadlo, že bych mu taky mohl něco ukázat, moje fotky. Otočil jsem se s židlí, stáhl ho na svůj klín tak, aby seděl čelem k monitoru a prstem ukázal na obrazovku. Lehce se usmál, hledíc na naši společnou fotku, kterou jsme udělali dneska. Byla opravdu pěkná, trochu rozmazaná, ale i to mělo své kouzlo. Na touchpadu začal překlikávat další fotky, a tak jsem ho vřele objal kolem pasu a opřel se čelem do jeho zad. Ještě chvíli si prohlížel s měkkým výrazem ve tváři. Nakonec zapnul nějakou muziku a zvedl se, aby došel k balkonu. V půlce cesty jakoby si to rozmyslel, zastavil, vzal přikrývku z postele a omotala ji kolem mého těla. Bylo mi jasné, že jde kouřit, samozřejmě jsem u toho chtěl být.

Už jsme oba seděli jako obvykle, schouleni pod dekou, on si zapaloval a já vyčkával, než si několikrát potáhne. Vzal jsem mu cigaretu a ještě předtím, než jsem jí uhasil, mě něco napadlo. Proč jen to dělá? Co mu na tom chutná? Prolétlo mi hlavou a tak jsem to chtěl najednou vyzkoušet taky. Místo do popelníku jsem cigaretu namířil ke svým ústům, Hyunjin mě jen se zamračením pozoroval. Teď už jsem měl filtr v ústech, a jak jsem vypozoroval od něj, nadechl jsem se přes něj horkého šedého kouře. Moje plíce se okamžitě začaly bránit a dostavil se nepříjemný kašel, černovlásek mi vzal cigaretu a sám její zář zabil o dno popelníku.

Chvíli jsem kašlal, na jazyku mi utkvěla nepříjemná pachuť, nepochopil jsem, co se na tom líbí Hyunjinovi, ale pochopil jsem, že pro mě to rozhodně nebude. Začal jsem se trochu chechtat nad tím nesmyslným činem, Hyunjin mě pobaveně pozoroval. Vzal mou zmrzlou tvář do dlaní a přitáhl si ji do polibku, tentokrát trval déle, než obvykle.

Oba jsme zalezli dovnitř, byla nám zima, lehli jsme si do postele a dál se věnovali tomu intenzivnímu propojení rtů, které mezi námi budovalo určité napětí.

Opakovali jsme to několikrát, mnohokrát, nesčetněkrát, a jakoby to už nestačilo. Najednou on, nevím kde, se to naučil, při polibku otevřel ústa a naznačil mi, abych to udělal taky. Nějak se to stalo a začali jsme francouzský polibek. Byl jiný. Samozřejmě, kdokoliv jej zažil, si to dovede představit, ale tohle nebylo jen z čisté přitažlivosti. Dost možná to nebyl ani tak chtíč těla, jako mysli, po poznání, po citech. Naše nitra byla pouze prázdné díry lačnící po pocitech. Po něčem hlubším.

Bylo to jako bych přišel o rozum, ale o smysly ne, ty se naopak znásobily a já ho chtěl cítit každým z nich. Tak moje rty bloudily po jeho krku a on prostě oddaně ležel a nastavoval mi tu jeho nevinnou krásu. Vzal jsem ho za lem trika a přetáhl mu ho přes hlavu, sice už jsem ho bez něj viděl, ale bylo to jako dát si další tabulku čokolády a po ní další a další.

Moje smysly se ho nemohly nabažit, musel jsem se usmát nad tím hlasitě oddechujícím chlapcem pode mnou, bez trika, s rozcuchanými vlasy, jak přivírá úzké oči a čeká. Na co čeká?

Musel jsem ho pohladit po tváři, opřel se do mého doteku a zavrněl, má ruka se vydala na svou cestu přes jeho krk, klíční kosti, prsa, až po břicho. Celé jeho tělo bylo tak horké, jakoby místo krve v žilách, měl magma. Líbal jsem ho na všech místech, kam jsem se ho dotýkal a obráceně.

Teď už náš vztah byl určitým způsobem intimní, ale na to, abychom šli ještě dál, nebyl správný čas. Tohle mně i jemu stačilo, i tak to byl nejvíce smyslný prožitek v mém dosavadním životě.

S tím jsme usnuli.

***
„𝚝𝚑𝚎 𝚠𝚊𝚢 𝚠𝚎 𝚜𝚑𝚘𝚠𝚎𝚛𝚎𝚍"