„Ty bys zas neměl tolik mluvit," oplatil mi úsměv, ale tak neupřímně.

Jeho úsměv, byť mi připadal trochu ironický, byl zřejmě to nejestetičtější, co mé oko spatřilo.

„Takový já prostě jsem," zaculil jsem se na něj, nečekajíc žádnou odezvu.

„Jak se jinak jmenuješ?" přišel jsem k němu o něco blíž, chtěl jsem si jej prohlédnout detailněji, z čisté zvědavosti, samozřejmě.

„Hwang Hyunjin," pokyne lehce hlavou.

„Já se jmenuju Yang Jeongin," taky se mírně ukloním, s rukama podél těla.

„Takže proč?" řekl nakonec, dívajíc se mi přímo do očí. Ani špetka nervozity, studu, ostýchavosti, nic.

„Proč co?" podivil jsem se, nedošlo mi, na co se mě ptá, i když to bylo z minulého kontextu víc než zřejmé.

„Proč mě chceš fotit?" nepatrně, jen malinko, odvrátil pohled a tak jej rozpojil s tím mým. Neřekl bych, že to bylo bázní, prostě nechtěl.

„Víš, zní to fakt divně, jo? Miluju focení. Miluju to, co v lidech fotky vyvolávají, jak se jim ty fotky líbí a všechno lajkují. Chci být tím, kdo takové fotky fotí, ale nechci fotit úplně všechno. Chápej, každý fotograf se zaměřuje na něco, krajinu, květiny, modelky, jenže já to své ještě nenašel," nahlas jsem vydechl po svém dlouhém monologu. „Chci říct, až do včerejška. Narazil jsem na tebe a prostě mi bylo jasné, že ty jsi to jediné, co chci fotit, zachycovat do těch složitých binárních kódů a ukazovat je světu," znovu jsem nabral vzduch do plic a když nic neříkal, pokračoval jsem. „Na tvém vzhledu je něco opravdu zvláštního, krásného, nemůžu z tebe spustit zrak. Jsi takové pohlazení pro oči," zasmál jsem se svému přirovnání, no s ním to ani nehnulo. Zním opravdu jako úchylák, napomenul jsem sám sebe v hlavě.

„Dobře," konečně se na mě zase podíval, no nic víc neřekl.

„Tak trochu jsem doufal, že budeš výřečnější aspoň v reálu," nadzvedl jsem obočí, snažíc se vyčíst mu něco z výrazu ve tváři.

„Já naopak doufal, že budeš mluvit míň," dovolil našim očím, aby se nepřerušovaně střetli a propálili si tak díru hluboko do nitra toho druhého.

„Promiň," jen stěží jsem od něj odtrhl zrak. „Proč jsi tak nekomunikativní, máš nějakou nemoc?" nedalo mi, ten kluk se pro mě začínal stávat záhadou.

„Ne, prostě se necítím dobře, když se musím přímo bavit s lidmi," řekl tím naprosto vyrovnaným hlasem, až jeho tvrzení znělo nedůvěryhodně.

„Aha," nechtěl jsem do něj dál a dál bodat osobní otázky, určitě mu to nebylo příjemné.

„Budeme stát jen tady?" vytrhl mě z přemýšlení. Pravda, stáli jsme tady už nějakou dobu a mně pomalu začínala být zima.

„Ne, jistěže ne, jen minutku počkej," sundal jsem si z krku svůj malý foťák, tlačítkem ho zapnul a namířil ho na chlapce přede mnou. Ani se nehnul, celou dobu ve stejné pozici, ruce skryté v kapsách bundy, oči upřené na kameru, ve tváři nečitelný výraz. Jako socha. Tohle jsem si chtěl zachytit, mé první setkání s ním, moje první pocity z něj, jeho dokonalá póza, náš krátký rozhovor, všechny ty vzpomínky jen v této fotce. Hned, jak jsem ho vyfotil, rozešel jsem se k otevřené bráně parku, doufajíc, že mě bude následovat.

„Můžu se na něj podívat?" zeptal se Hyunjin, který mě brzy dohnal, přičemž se dlouhým ukazováčkem dotýkal fotoaparátu, který byl znovu pověšený na mém krku.

„Jistě," podal jsem mu ho, neměl jsem strach, že by s ním něco provedl, vsadil bych se, že z nás dvou jsem tady já ten nešikovný. Začal si ho prohlížet a obracet v rukách. Ani ho nezajímala jeho fotka.

„Je docela roztomilý," odmlčel se, aniž by z něj odtrhl zrak, a dodal, „trochu jako ty."

„Huh?" vypadlo ze mě hned zaskočeně, on však neodpověděl. Celou cestu parkem, k jedné jeho odlehlé části, kde stál malý altán, jsem ho bedlivě pozoroval. Nevěděl jsem, co si o tom má myslet, no aspoň doufal jsem, že nejsem jediný, kdo bude po dnešku zmatený.

***

„𝚝𝚑𝚎 𝚠𝚊𝚢 𝚑𝚎 𝚝𝚑𝚒𝚗𝚔𝚜"