𝙰𝚄𝚃𝙷𝙾𝚁'𝚂 𝙿𝙾𝚅:

Několik týdnů uběhlo jako voda, chlapci si byli ještě blíž, ale pořád nebyli s to, říct si tu běžnou frázi. Hyunjin to tak ani nechtěl, koneckonců, přišlo mu, že všechna slova úplně ztratí význam poté, co opustí jeho hrdlo. Rozhodli se tedy zakódovat tuto větičku do jejich osobního kódu lásky. Každá káva pro mladšího, každá černovláskova fotka, bylo to silnější než slova "miluju tě".

Během těchto dní, od doby co započali jejich vztah, trávil Hyunjin více času u hnědovláska doma. Ačkoliv nebyl tolik společenský, chtěl se sblížit s rodiči svého partnera. Jeongin se mu snažil vysvětlit, že to není nutné, když mu to vnitřně není příjemné. Možná se taky bál, že by to jeho mamka s tátou nepřijali dobře. Nakonec s tím však rodiče ani jednoho z nich neměli sebemenší problém, byť je to samozřejmě překvapilo, ale to i chlapce samotné. Ovšem, ani jeden z rodičů se neubránil troše skepse, ale dokud byl jejich synové šťastní, nechtěli se jim stavět do cesty.

Oba trávili téměř veškerý svůj volný čas spolu. Hyunjin druhému pravidelně ukazoval pokud možno, co nejvíce krás města a že jich bylo. Mladší dával vytrvale pozor na hodinách vaření jeho maminky, jen aby svého přítele mohl pohostit nějakým svým výtvorem.

„Zítra po škole bych chtěl zajít s kamarády na jídlo, pokud ti to nebude vadit," usmál se menší, zatímco se v objetí loučil s druhým.

„Dobře," pohladil a políbil ho do vlasů.

„Pozval bych tě, ale nebyl jsem si jistý, jestli bys vůbec chtěl," zamumlal hnědovlásek vyššímu do hrudi.

„Půjdu klidně rád," usmál se Hyunjin. Nerad se sice seznamoval, nebo spíše nepotřeboval se s nikým seznamovat. Všechno, co ve svém životě kdy potřeboval, měl doma a ve své náruči.

„Budu strašně rád, když je poznáš, jsou vážně super," vypískl nadšeně Jeongin.

„Takže zítra ve čtyři?" ukončil druhý, když se oba už definitivně rozloučili polibkem.

„Nemůžu se dočkat," stačil ještě říct mladší, než zmizel ve svém paneláku.

Vyučování měli za sebou jako mrknutím oka. Celá parta, skládající se z různě starých kluků, čekala na nejmladšího před školou. Hyunjin na parkovišti před školou, ostatní koneckonců ještě neznal. Pozoroval, jak trojice přivítala Jeongina a pak se vydal k nim. Objal svého přítele ze zadu kolem ramen a věnoval mu letmý polibek na zátylek.

„Tohle je Hyunjin, můj kluk," uculil se a ukázal na chlapce za ním, který ho pořád držel ve svém teplém svěření.

„A tohle je Felix, Changbin a Bangchan, moji stáří přátelé ze základky," otočil se na černovláska a postupně ukazoval na tři chlapce.

„Těší mě," uklonil se lehce nejvyšší (ano, Hyunjin je ze všech nejvyšší xd) a pustil hnědovláska.

Všichni se představili, poukláněli se a potřásli si rukama.

„Je tady fakt kosa, nepůjdeme už?" promluvil nečekaně hrubým hlasem zrzek a nervózně se zasmál.

Všichni se teda vydali do nejbližšího bistra na nějakou nudlovou polévku.

Pro Hyunjina to bylo kupodivu příjemné, byť moc nezasahoval do konverzace, kterou čtveřice vedla, užíval si jejich společnost. Svým způsobem. Jak zjistil, všichni se kamarádí už od dětství, ale poslední dobou na sebe nemají tolik času, protože jsou na jiných školách a v jiných částech města. Přesto se jednou za čas vždy sejdou aspoň na jídlo, nebo aby zašli do kina. Vypadali si velmi blízce, až jim černovlásek trochu záviděl, že se znali tak dlouho.

Dozvěděl se o chlapcích, že stejně jako Jeongin dělají hudbu, že si chtějí jednoho dne udělat skupinu, tento naivní sen mu přišel roztomilý, ale nechal si to pro sebe.

Tak spolu všichni strávili poměrně zábavné odpoledne, nejvyšší všem nabídl odvoz domů, pak se rozloučil i s nízkým hnědovláskem. Jeongin byl strašně rád, že se všichni bavili, že nevládla napjatá trapná atmosféra. Z vyprávění jeho kamarádi pochopili, že černovlásek sice není výřečný, ale opravdu se o něj stará a má ho rád. Nic proti němu nenamítali.

***
„𝚝𝚑𝚎 𝚠𝚊𝚢 𝚠𝚎 𝚌𝚎𝚕𝚎𝚋𝚛𝚊𝚝𝚎 𝙲𝚑𝚛𝚒𝚜𝚝𝚖𝚊𝚜"