Člověk svou dlaň rozevřel, motýla záře všech světel a vůně květin okamžitě obklopila.
Tma se stáhla a vzala s sebou všechnu černotu.

Motýl, smutkem sevřen, chtěl pohnout křídly, byl připraven na bolest tak nesnesitelnou, že jej smrt brzy pohltí, ale místo toho uslyšel zatřepotání.

Byly to jeho křídla.
Blankytně modrá barva odrážela sluneční paprsky a zrcadlila jejich krásu.

Teprve teď si motýl všiml, že mu člověk nemínil ublížit, ale pomoct mu.
Zbavil jej trnu, který ho tížil.

Křehký tvor nezaváhal a vznesl se k nebi.
Mával křídly a přitom doufal, že člověk pozná, že mu děkuje a loučí se s ním.

Děkuje, že mu pomohl se změnit, že mu ukázal, že i na pohled zlý tvor, může být v jádru dobrý.

Drobný tvoreček se ztratil v dáli, to už ho člověk viděl pouze jako malou tečku, a i tak krátké setkání je oba změnilo.

Ale to už je jiný příběh.