Brooklyn

Když jsem je uviděl... netrvalo mi ani vteřinu, než jsem zareagoval.
Sice docela pitomě - prosto jsem se zastavil.

Jack po mně chtěl vědět, kde je problém, proč jsem se zastavil.
Nikde problém nebyl, ale byl by, kdybysme šli dál.

Nemohl jsem se k ním - k lidem jako oni - přiblížit, jinak bych opět spadl na dno.
Jenže, tak jako mnohokrát předtím, na to dno jednou dopadu zpět.

Nebude to trvat dlouho.

Nikdy jsem se nedokázal udržet nad hladinou.

Když spadnete na dno, říká se, že jediná cesta je potom pouze nahoru. Ale já byl důkazem toho, že šlo jít ještě níž.

Hluboko pod dno, až do samých pekel bolesti a smrti.

Netrápilo mě, že Jack se snaží mít okruh okolo školy za sebou co možná nejrychleji.
Už mě netrápilo vůbec nic.

Snad jenom... Ten jeho pohled.
Zvítězil.

Rád bych řekl, že jsem prostě zaváhal a radši to vzdal, abychom se co nejrychleji vzdálili od skupinky lidí v tmavém oblečení - mého dna.

Ale on doopravdy zvítězil.

Už se to nestane.
Řekl jsem si poté okamžitě.
Nedovolím jeho blankytným očím poznat další vítězství.

Už ne.