,,Je to opravdu velká budova, její základy pocházejí už z konce 19. století."

Vyprávěl jsem a přitom šel cestou k budově, která majestátně vyhlížela.
Okna vypadala jako oči - mnoho očí - a dveře z tmavého dřeva působily jako ústa, která vše pohltnou.

,,Je tam několik místností: samotná knihovna, učebna a počítačová místnost. Vše je volně přístupno do deváté večer, kdy se knihovna zavírá."

Brook šel vedle mě.
Snažil jsem se uvolnit, ale můj mozek dnes uvažoval až moc, za což jsem rád nebyl.
Stále jenom přemýšlel nad tím, co mohl udělat, že se dostal až sem.
V čem všem plaval...?

Nadechoval jsem se na další část historie knihovny, ale Brook zastavil.
Tak prudce, že jsem ještě ušel dva kroky, než jsem zastavil také.

,,Děje se něco?" zeptal jsem se automaticky.

Ať už to mám za sebou, prosil jsem v duchu.

Brook se kousl zevnitř do tváře, nevěnoval mi jediný pohled, přesto jsem přečetl v jeho zelených očí strach a možná trochu... respektu.
Těžko se to odhadovalo.

Proto jsem následoval Brooklynův pohled.
Směřoval směrem k pravé části knihovny, kde na trávě různě postávali a seděli studenti.
Podle tmavého oblečení a tetování, která nešla ani z dálky přehlédnout, jsem okamžitě poznal o jaké studenty se jedná.

Byli to problémoví žáci.
Chodili za školu jenom kvůli kouření a drogám, aspoň to říkal Henry na jednom ze svých článků na blogu.
Na druhý den ale článek "záhadně" zmizel.
Bylo na pohled jasné, že se to dostalo k odpadlíkům, kteří si to nenechali líbit.

Ale žádný ztracený článek nemohl popřít, že to nebyla pravda. Někdy jsem je viděl přes okno, jak se během vyučovacích hodin prochází venku a foukají kolem sebe cigaretový kouř...
A kdo ví, co ještě.

Držel jsem se od nich dál.
Tak znělo mé pravidlo.
Já měl svůj svět, kam jsem zapadal.
Oni měli svůj.

Žádný střet, žádná vlákna, žádný problém pro mě.

Byla to delší doba, co Brook neodpověděl a jen si prohlížel skupinku zhruba patnácti lidí.

,,Nic ti neudělají," vystřelil jsem naprázdno, ,,jenom se na ně moc nedívej a neupozorňuj na sebe."
Jaká to ironie.

,,Jdeme pryč," řekl a podíval se na mě.

,,Jsou v pohodě, když na sebe neb..."

,,Řekl jsem, že jdeme pryč," překročil dva kroky, které nás dělili, ,,knihovnu si mohu prohlédnout sám někdy jindy. Chcu se ubytovat."

Byl opravdu blízko ke mně.

Jsem o polovinu hlavy vyšší než Brooklyn, ale nepochyboval jsem o jeho síle.
Jak tělesné, tak o moci jeho zelených očí se špetkou oříškové kolem panenek.
Pevně se dívaly do mých.

Jako když se díváte na noční oblohu a snažíte se najít její konec, který ovšem neexistuje. Jako když se mezi velkými, zářícími hvězdami snažíte najít tu nejmenší.

A přesto to vše to byla jediná věc, kterou jsem zvládl rozeznat, jediná věc, kterou mi dovolil rozeznat.

Přesto se odvrátil on jako první.
Beze slov se otočil a šel ke kolejím přes trávník.
Stiskl jsem rty k sobě, podíval se na skupinku lidí v tmavém, a teprve poté jsem doběhl Brooklyna.

Hlasivky se vzpamatovaly až těsně před budovami a můj mozek by potřeboval pořádně protřepat, aby se začal chovat normálně.

,,Jsou tu čtyři budovy, rozdělují se na bloky. Bloky A a B jsou dívčí koleje. Bloky C a D zase naopak klučičí."
Dostali jsme se spolu opět na asfaltovou cestu.
Brook šel strnule, jako by ho bolelo celé tělo.

,,Je to tak pro... Lepší bezpečnost," jakmile jsem to řekl, uvědomil jsem si, co za blbost jsem vypustil.
Jsi třída, Jacku, zatleskej si.
Avšak Brook vypadal, že je mu to jedno, nejspíš si toho ani nevšiml.

,,Pokoje jsou po dvou až šesti," pokračoval jsem, ,,po desáté večer se nesmí z bloků vycházet."
Blonďák trhl a zastavil se: ,,Už po desáté?!"

Zastavil jsem se také, opět o pár kroků před ním: ,,Jo, učitelé nechtějí, aby se tady studenti jen tak poflakovali. Dokud jsi uvnitř svého bloku, jsi v suchu. Být tebou neriskoval bych," rozešel jsem se dál, protože mi bylo nepříjemné, jak se na mě stále dívá.
Jako na kořist.

Otřepal jsem se, abych se zbavil myšlenek. ,,Víš v jakém bloku bys měl být?" zeptal jsem se, jelikož jsem to sám netušil a chtěl si ušetřit cestu.

,,C," odpověděl.

,,To je stejný blok jako já," zareagoval jsem a sám jsem netušil, jestli to byl strach nebo spíš nervozita, co se ozvalo ve větě.

Brooklyn mě po boku následoval do budovy s velkým C v popředí.

Prošli jsme skrz obyčejné dveře, které už taky, jako zbytek školy, něco zažily a hlasitě zavrzaly.

Po vstupu jsem se ocitli v menší hale, které měli všechny bloky a lišily pouze stylem rozházených časopisů, které se nikdo nenamáhal urovnat na stole, kávový automat, který po většinu času ani nefungoval a nakonec menší "budku", jak jsem tomu říkal.

V ní za sklem seděla všechny všední dny Ginger, něco jako naše klíčnice.
Měla za sebou spoustu drobných přihrávek s klíči a po pravé ruce počítač, který už nějaký ten pátek zažil.

,,Křáp jeden," nadávala zrovna Ginger, ,,i můj starej je rychlejší."

Brooklyn se na mě tázavě podíval, ale já už nemyslel na nic jiného, než to mít vše za sebou.
Šel jsem rovnou k Ginger, která začala nadávat jako starý dlaždič.
Na starou dámu má vážně páru... A věřte mi, že naštvat ji není věc za kterou byste poté dostali Nobelovu cenu.

Ginger vynikala díky rudým vlasům, které ladily spolu s jejími nechty a tenké brýle ji seděly na pokřiveném nose.

Odkašlal jsem si.
,,Jacku!" vyvýskla a srovnala si brýle, ,,jdeš vhod. Ta věc se zase pokazila. Nemohl bys to nějak dát do kupy?"

Omluvně jsem se nejdřív podíval na Brooka a teprve potom jsem vešel do její "budky" přes dveře, které byly na boku.
Pod jejím stolem byla spousta šuplíků a z vlastních zkušeností jsem věděl, že jsou plné papírů a složek, které má Ginger na starosti.

,,Co přesně se stalo?"
Ginger mi začala vysvětlovat postupně vše, co udělala a že jí dneska ten "křáp" přivede infarkt.

Dával jsem počítač do pořádku a po očku zároveň sledoval Brooklyna skrz sklo.
Zrovna se rozhlížel kolem.

,,Á hotovo, teď už by to mělo být v pořádku," rozhodl jsem, když jsem se ujistil a postarší žena by mi nejraději dala pusu.

,,Ty jsi hotový zázrak," povídala stále dokola rusovláska, když jsem vycházel z budky a postavil se zpět vedle Brooka.

Brooklyn se na mě tázavě zamračil: ,,Kdo to je?"

,,Brooku, tohle je Ginger. Ginger, tohle je Brooklyn Je tu nový a potřeboval by se ubytovat," navázal jsem okamžitě.
Jelikož Ginger se dokázala v konverzaci dostat od počítače k sušenkám během vteřiny.

,,Ginger je něco jako naše recepční a informátorka."

,,Nepřeháněj," zatrylkovala žena a opřela se svýma hubenýma rukama o stůl, ,,co byste potřebovali?"

,,Nedostala jsi tady něco na jméno Brooklyn..." zarazil jsem se.

Brook si včas uvědomil, že neznám jeho příjmení a pokračoval za mě: ,,Wyatt-Gibson."

Ginger něco zamumlala a i s židlí se přesunula doleva k hromádce papíru.

,,Jak dlouho tu už pracuje?" optal se šeptem blonďák.
,,To nevím," přiznal jsem, ,,ale je tu od té doby, co jsem nastoupil do prváku."

A musela tu být ještě dlouho předtím.

Cítil jsem na sobě Brooklynův pohled, ale nedokázal jsem se na něj otočit a mluvit s ním z očí do očí.

,,Tady to je!" rozzářila se Ginger, ,,takže, drahoušku, musíš mi tady podepsat smlouvu o dodržování řádu na kolejích. A potom tady toto, že bereš zodpovědnost za ztracení klíčů a poškození zámků."

Diktovala Ginger Brookovi, který se neubránil šklebu, když ho oslovila ,,drahoušku".
Blonďák vše poctivě podepsal propiskou, kterou mu rusovlasá dáma podala přes okýnko spolu s papíry.

,,Výborně," Ginger srovnala papíry a uložila si je do tmavě modré složky, ještě předtím ale zjistila číslo pokoje.
Otočila se za sebe k poličkám.

Nervózně jsem podupával botou a palce jsem si zahákl za oka džín.
Uměl jsem si představit sto a jedna lepších věcí, které by byly záživnější než tohle.

,,Tak, tady to je. Doufám, že se ti tu bude líbit."

,,Děkuju," pronesl Brooklyn a snažil se o ,nenudný' tón.

,,Je to pokoj 78 ve třetím patře, Jack ti ho pomůže najít."

A v ten moment mi to došlo.
Jasně, že mu ho pomůžu najít.
Vlastně ho ani nemusím hledat, protože je to můj pokoj

Brook bude bydlet se mnou.

Karma mě trestá a něco mi říká, že to nebude za toho zabitého pavouka minulý týden.

Super.

Karma je někdy svině. :D
Co říkáte na jejich nastávající "soužití"?
Ještě to bude zajímavé.  ಠ‿ಠ