Zbytek první hodiny jsem z toho byl vedle.
Druhou hodinu jsem si třídil myšlenky.
Třetí hodinu jsem začal malovat plán školy, abych se ujistil, že Brooklynovi vše představím.
Čtvrtou hodinu jsem stále dodělával nákres.
A tu pátou uvažoval, jestli bylo nejdřív vejce, nebo slepice, abych zaměstnal svou mysl a nesoustředil se pouze na Brooklyna.

Mnohem důležitější otázka ale byla, proč jsem byl tak na trní.
Netrvalo mi dlouho, než jsem si to uvědomil, přesněji šestou hodinu.

Brooklyn je můj tip...

Co to melu?!
Vynadal jsem si v duchu.
Ani nevím jestli jsem... teplý.
To, že se mi na první pohled líbil, nemusí nic znamenat.

A tak jsem těmito myšlenkami byl zaměstnaný dokud nezazvonilo, čehož jsem si málem ani nevšiml.

Olet jedním pohybem smetla všechny věci z lavice do otevřeného batohu.
,,Nevíš, co je dneska na výběr na oběd?"

,,Myslím, že něco s nudlema a potom vegetariánský salát," odpověděl jsem ještě stále s myslí lehce o stupínek vedle.

Dnes to bylo po dlouhé době, kdy jsem nedával ve škole pozor. U testu z chemie jsem chvíli jen koukal na papír a sledoval vzorce všech druhů.

Tohle se mi stalo naposled v prváku, kdy jsem byl nemocný a myslel, že každé mrknutí mě donutí usnout.

,,Mám na tebe čekat?" zeptala se Olet a netrpělivě vstala, ,,vím, že máš provést toho kluka - stihneš to ještě na oběd?"

,,Dneska asi vynechám," uznal jsem, ,,chcu to mít z krku a pak jít konečně psát tu slohovku."

,,Ještě si nezačal?! Máš na to už jenom měsíc a moc dobře víš, že Madrow si potrpí na obsah. To je jedno, proberem to zítra. Měj se!" řekla a rozešla se svižným krokem ke dveřím.

,,Měj se!" Nejspíš mě už neslyšela, protože, než jsem stihl zareagovat, byla pryč.

Když jde o oběd je ze všech dravá zvěř.
V poklidu jsem si doskládal učebnice do batohu.

V dalších klidných tempech jsem opustil třídu - jako poslední - a došel ke své skříňce.
Naložil jsem do ní nepotřebné věci a s hlasitým třísknutím ji zavřel. Vždy jsem to tak dělal, byla to taková tradice.

,,Udělala ti ta skříňka něco?"
Říct, že jsem vyletěl z kůže, by bylo slabé slovo.
Dostal jsem zástavu srdce a nemohla za to poprvé Olet, která na mě často zkoušela její vtípky.

Otočil jsem se na Brooklyna, který postával necelé dva metry ode mě opřený o kovové skříňku.

,,Ne, ale je to zábava. Zkus to," dostal jsem ze sebe a snažil se nedát najevo překvapení.

Měl ruce v kapsách mikiny, avšak kapuci staženou. Během dne si ji různě sundával a zase nandával, jak jsme přecházeli z jedné třídy do druhé.

,,Rád bych, ale..." poklepal na skříňku o kterou se opíral, ,,...to bych ji nejdřív musel otevřít."

Nervózně jsem si přešlápl, když mi věnoval znuděný - a zároveň neoblomný - pohled.

,,No, musíš na ten zámek trochu zatlačit a během toho zadej kód," nakázal jsem mu.
Snad ani jednou ještě nemrkl.

Brooklyn zvedl jedno obočí - musel jsem se zevnitř kousnout do tváře, abych vydržel neustupující nápor jeho pohledu - a pak teprv zkusil skříňku otevřít podle mých instrukcí.

Během toho, co zadával čísla, jsem si uvědomil, že má skříňku kousek ode mě.

Postřeh, Jacku, jak dlouho ti to trvalo?
Pět století? Zase si nelichoť.

Mé podvědomí mělo ze mě dobrý den a tak jsem se rozhodl začít soustředit na něco jiného, a tak se mé oči neudržely na zemi a zvedly pohled k blonďákovi.

Byl menší, než já. Pod černou mikinou, narozdíl ode mě, však musel skrývat skvělé vypracované tělo, což jsem uznal při pohledu na jeho lýtka, která se rýsovala zpod těsných džín.

Skříňka se otevřela.

,,Díky, ehm..."

,,Jack, jsem Jack," oznámil jsem mu, ,,ale většina lidí mi říká Duff."

Nezapamatoval si ani mé jméno.

,,Brook," dodal zbytečně, ,,ty jsi ten, co mě tu má provést. Chcu to mít za sebou takže... můžem se do toho pustit?" To se mi hodilo. Alespoň v jedné věci jsem věděl, že jedeme na stejné lodi.

Hodil do skříňky několik věcí a pak ji s třísknutím zavřel.

Usmál jsem se, ale s pokrčeným obočím, které jsem neudržel na svém místě, to muselo vypadat jako výraz: Zabijte mě.

Děkuju všem, kteří se rozhodli kliknout na můj příběh a dát mu tak šanci, nesmírně si toho cením!
( ꈍᴗꈍ)