Připravte se na delší kapitolu. :)
Užijte si to.

A jak se řeklo, tak se udělalo.
Ukázalo se, že Liana v minulosti chodila na meditační cvičení - radši jsem ani nechtěl vědět proč - a jedna z mála věcí, jak se lépe vyjádřit, bylo všechno si sepsat.

A tak slohová práce na čtyři strany byla přesně to, co jsme potřebovali.

Zatímco Liana zvládala psát do klávesnice všemi deseti a Olet ji nosila jedno kafe za druhým, já diktoval všechny své pocity a myšlenky. Všechna slova byla má, všechno jsem říkal tak, jak jsem to cítil.

Všechno šlo z mého srdce.
A Liana to přepisovala černým na bílé.

Pracovali jsem pozdě do večera, kdy obě dívky odešly, aby si také odpočinuly a ještě dříve, než jsem se stihl zcela probrat, už stály před dveřmi a šlo se na to znova.

A tak nebylo divu, když jsme v neděli odpoledne byli všichni úplně vyšťaveni, že jsem radši obě dívky doprovodil až k autu, aby neusly na chodníku.
Lepší by bylo, kdyby chvíli zůstaly u mě, ale každá trvala na tom, že si chce lehnout do své postele.

Večer jsem se sotva zmohl napsat zprávu Olet, jestli ji přišla kopie mé slohové práce, aby ji mohla vytisknout a poté v pondělí předat panu učiteli Madrowovi, jelikož jsem neměl v plánu se do školy vrátit před Jarní slavnostní, která byla už ve středu.

A tak s pocitem, že brzy už bude nejspíš všechno na svém místě, jsem spokojeně usl.

***

Středa přišla mrknutím oka.
Ráno jsem nedokázal věci pořádně vnímat, pro jednou bílou košili jsem si zapínal půl století a snídani jsem div nešel vyhodit z žaludku na záchod.

Bude tam.
Bude tam celou tu dobu.

Tolik jsem si přál, aby mi Brooklyn odpustil a zároveň jsem toužil, aby se na mě naštval a vylil si na mne všechen vztek.

Jel jsem autem s Olet, která mě vyzvedla před domem s jejími bez ramínek po kolena dlouhými šaty s květinovým vzorem. Na i tak jednoduché šaty jsem se radši neptal od kterého konkrétního návrháře jsou a kolik byla jejich konečná cena. Vše to doplňovala krajka kolem pasu a mašle.

Jestli byla má kamarádka každý všední den krásná, tak dnes byla úchvatná. A ani těch copánků se nevzdala, na temeni hlavy měla drdol, který bych jako holka nezvládl ani za sto let, a kolem něj obtočený copánek, který vynikal o něco méně, ale byl tam a to jí stačilo.

,,Řídím já," pověděla, ikdyž měla jehly a mohla se mi výškou vyrovnat.

Její přítomnost mě alespoň lehce uklidnila.

Avšak, jakmile mě musela opustit, jelikož jsem musel jít za svým sborem a ona musela jít na svoje místo v hledišti, pocit klidu mě opustil.

Chvála Bohu, že byla ještě stažená opona a já tak nemohl vidět ty davy, které přišly na Jarní slavnost.

Koncertní sál za ten týden, co jsem chyběl, už byl plně opraven a po lešení nebylo ani náznaku.

Při myšlence, kde je asi Brooklyn a jestli mě bude sledovat, se diváci za oponou ztišili a červená opona se začala pomalu zvedat přičemž, když byla úplně nahoře, světla zhasla a zůstala pouze tlumeně zářit na nás.

Zavřel jsem oči a dýchal, snažil jsem se věnovat pouze tomu.
Nádech.
Výdech.
Vnímal jsem proudící krev ve svém těle a divoce bušící srdce.

První noty se ozvaly od Elisie, která začínala sólem na housle a i když jsem k ní byl zády, věděl jsem, že světlo se zaostřilo a osvětlilo ji více, než ostatní.

Nádech.
Výdech.

Otevřel jsem oči a položil prsty na klávesy přesně v moment, kdy se světlo zaostřilo i na mě.

Šlapal jsem na pedály, jak jsem měl dáno a jezdil prsty po bílých a černých klávesách v určité posloupnosti, kterou jsem znal nazpaměť.

Postupně se začali přidávat i ostatní členové a za chvíli jsme byli všichni v září světel.
Všichni nás pozorovali.
Mnoho lidí, mladí a stáří.

Tolik párů očí a já stejně cítil ten jeden jediný.
Ten, který mě donutil dotýkat se kláves, jako by to byla jeho kůže, ten, který mě donutil se ponořit pod hladinu rozkoše a nespoutanosti.

Ponořit se pod tu hranici a na chvíli přestat myslet na problémy kolem, na názory druhých, na nepříjemné myšlenky, prostě jen nechat vodu proudit a šumět kolem, jako jeho dech, jako jeho vůně.

Na chvíli být lidmi, kterými jsme v hloubi duše a nechat posměšky daleko za zády.

Na chvíli být sám sebou.

To všechno mi ukázal.
To všechno mě naučil.

Nebyl jsem sám sebou bez něj.

Mé srdce nebylo úplné bez něj.

Bez něj nebyl svět.

Skladba, kterou jsem na cvičení se sborem proklínal, že je tak dlouhá, teď byla naopak nejkratší v mém životě.

Představa šumící vody a Brooklynova pohledu se společně ztratili okamžitě po doznění posledních kláves, které jsem stiskl.

Sálem se ozval hlasitý potlesk, mé koutky rtů se odvážily roztáhnout do plachého úsměvu, když jsem si uvědomil, že tam někde v hledišti jsou i mí rodiče.

Opona pomalu sjela zpět, přičemž jsme se všichni stihli uklonit - hned několikrát.

Na pódiu se za spěchu objevilo několik starších studentů a organizátorů, kteří začali "uklízet" nástroje a chystat jeviště na další program - což byla část, kdy se mělo děkovat sponzorům, jako byla právě rodina Wyattových a slavnostně započít Jarní slavnost.

,,To bylo úžasné!" Skočil jsem Olet do náruče, která na mě se zářivým úsměvem již čekala v zákulisí.
Její slova mě utěšila, že jsem si nevedl tak strašně.

Jestli neseděla na kraji řady, nechtěl jsem si představovat přes kolik lidí musela projít, aby se ke mně dostala tak rychle.

,,Myslím, že se pozvracím," vydechl jsem a sevřel ji pevněji, než jsem se odtáhl a mohl zblízka vidět červenou rtěnku, která zdobila její rty.

,,Na to ani nemysli," držela mě za ruce, ,,jsi připravený mu to říct? Máš tak sedm minut, než bude muset jít."

Brooklyn, jako nejstarší z dětí Wyattových, měl být na jevišti hned vedlo jeho rodičů a dalších sponzorů a honosných lidí, kterým naše škola zobala z ruky.
Ale výjimka nebyla ani Liana a její dva mladší sourozenci.

,,Zvládnu to." Znělo to nejistě. Ani jsem se pořádně nesnažil to zamaskovat.

,,Řekni mu přesně to, co si říkal nám," byla jako má sestra, ,,řekni mu to přesně tak, jak chceš." Jako sestra, kterou jsem nikdy neměl.
Ale ona mi uměla dokázat pravý opak.

,,Tak běž, jsou támhle za rohem."
Věnoval jsem ji poslední úsměv, kterým jsem děkoval za vše, co pro mě udělala a konečně odhodlaný jsem pustil její dlaně a rozešel se vstříc své druhé části mého srdce.

Věřil jsem tomu, věřil jsem, že mu vše řeknu, část po části, i kdyby musel poté odejít na jeviště, já bych ho potom našel a dovyprávěl mu to do úplného konce.

Do posledního slova a dechu.

Už se mi zdálo, že zpoza rohu slyším jeho hlas, připadalo mi, že vidím odlesk jeho zářivě zelených oči...

Když v tom mě kdosi zastavil.

,,Jacku," pověděl s náznakem úsměvu pan Madrow, ,,kam ten spěch?"

,,Já- vlastně jsem se už chtěl porozhlédnout po stáncích venku," zalhal jsem a po očku sledoval roh jenom pár kroků ode mě.

,,To bych ti neradil, přijdeš o vyhlašování." Poupravil si kravatu.
Oproti mně byl směšně malý.

,,Cože?" Tím získal část mé pozornosti.
Ta druhá část nedokázala myslet na něj, ať už se dělo, co se dělo, Brooklyn měl vždy kousek mé mysli v hrsti.

,,Bylo to takové překvapení pro vás," rozmlouval se, což se mi zrovna teď nehodilo, ,,schválně jsem říkal, ať si na té slohové práci dáte záležet. Proto jsem vám na ni dal taky tolik času." Mrkl na mě.

Zatímco já mrkal o sto šest a když si Madrow zrovna opět popravoval kus oblečení neodolal jsem otočit se na Olet s plným výrazem hrůzy, který ji taky ihned pohltil, když mě spatřila.

,,Prvně jsem byl rozhodnutý pro Olet, ta holka má něco do sebe," ta ironie, ,,ale to tvoje mi opravdu vyrazilo dech. Bylo to tak upřímné, dokázal jsem to procítit. Jsem rád, že má tahle generace ještě šanci." Poklepal mi na rameno netušíc, jaká bolest se v těch stránkách schovává.

,,Už budu muset jít, neodcházej daleko," dodal ještě a pomalu mě obešel a rozešel se k jevišti.

,,Co je? Co se stalo?" Málem jsem se s Olet srazil, jak jsme se k sobě automaticky rozešli.

,,Ta slohovka," lapal jsem po dechu, ,,Madrow nám schválně říkal, ať si dáme záležet. Bude totiž součástí otevíracího ceremoniálu."

Doufal jsem, že na bílé košili nejsou skvrny z mého potu, jak se mi najednou zdálo, že se teplota zvětšila o další tři čísla.

,,Ta nejlepší bude přečtena."

,,Budu hádat, ta tvoje je nejlepší."

Celý plán se hroutil.
Jako domino, jako domeček z karet, všechno se rozpadalo.

,,Nejsem si jist, ale Madrow mi dal tolik nápověd, že je to víc než pravděpodobné."

Před chvílí tak silné sebevědomí mi dalo sbohem a představa, jak se opět stavím před stovku lidí a čtu něco, co mělo být pro jednu jedinou osobu - když nezapočítáváme pana Madrowa, Olet a Lianu - a teď to uslyší tolik párů uší.

Co mě tak trápilo?
Vlastně to uslyší i Brooklyn.
Problém byl v tom, že při hraní se sborem se na mě najednou nesoustředilo tolik očí, stále jsem v sobě měl schovanou tu úzkost. Ještě jsem nebyl připraven na takovou lavinu.

Bylo toho moc najednou.

,,Nezvládnu to," musel jsem se třást, jelikož mě má kamarádka opět chytla za ruce, ,,Olet, já to nezvládnu."

,,Shhhh, zvládneš to. Věřím ti. Jasný? Prostě čti, co tam budeš mít napsáno. Třeba si představ, že jsou všichni ve spodním prádle."

,,Jsou tam i mý rodiče," zhnusil jsem se.

,,Tak si představ, že je tam Liana, která se nahlas směje."

,,Jo, to byl dobrý vtip." Zabralo to, usmál jsem se se sarkasmem v hlase.

Usmála se na mě. ,,Stačí trocha představivosti."

,,Trochu víc." Tentokrát se i zasmála.

,,Jsi děs, před dvěma měsíci bych to do tebe nikdy neřekla."

Z jeviště se linul hlas našeho ředitele, který pomalu vyzýval a představoval sponzory na pódiu a všechny další důležité lidi.
Z hlediště se jim dostávalo hlasitého potlesku.

Otočil jsem se jen, abych úzkou škvírou přes spoustu lidí, které jsem tipoval na organizátory, kteří se ujišťovaly, že jde vše podle plánu, uviděl v rudě krvavých šatech Lianu.

Rozeznal jsem ji jen podle typického povýšeného úsměvu a barvy šatů.
Z jejího dvojčete - Tai - naopak zářila milost a šeříkové šaty nebily tolik do očí.

A pak jsem uviděl Brooklyna.
Ochromující tělo se mu nádherně vyrýsovalo v bílé košili a černé vestě. Nikdo, kdo ho neznal, by neřekl, že měl vlasy učesané, ale já moc dobře věděl, že tomu tak je.

Smaragdové oči se mu blyštily v záři světel, jak moc jsem toužil, aby se na mě jimi podíval.

Aby mi věnoval jeden jediný pohled.

Ale netušil o mně.

,,Brzy už budeš s ním," upoutala mou pozornost Olet, která se taky dívala za mě na jeviště. ,,Přání se plní."

Nesnášel jsem Mariku a Mikeyho celým svým tělem. Dovolil jsem jim, aby nás rozbili stejně jednoduše, jako hračku.

,,Jak to můžeš vědět?" optal jsem se jí nevěřícně.

Místo odpovědi mě objala, trochu zaskočen jsem jí to oplatil větším stiskem a položil si hlavu na tu její.
Kolemjdoucí by řekl, že jsme pár, ale my byli přesným důkazem toho, jak silná přátelství dokážou být přesvědčitelná.

,,Prostě to vím," na chvíli se odmlčela, než mi do hrudě řekla další větu, ,,už cítím přes tu košili ty rýsující břišáky."

Na to jsme se oba hlasitě rozesmáli.

***

Ikdyž pan ředitel mluvil hodnou chvíli, během které obecenstvo muselo usínat, jsem se nedokázal uklidnit.

Olet mě za celou dobu nepustila za ruku a přitom jsem ji drtil tak silně, že o ní musela dávno přijít.

Pot mi stékal po zátylku a vsakoval se do límečku košile, což mi bylo jak nepříjemné, tak mi to přišlo nechutné.

Díval jsem se do hlediště, hledal jsem ve stovce tvářích tváře rodičů a spousta spolužáků seděla po boku těch svých.

Stejně jsem se ale neubránil vždy pohledem uhnout na Brooklyna.
Spořádaně seděl na židli, která mu byla udělena, z jedné strany ho obklopovala rudá sukeň jeho sestry a z druhé strany to byla postarší dáma a jenom jsem odhadoval, čím je tak výjimečná.

Když jsem se s ním pohádal, uvědomil jsem si, jak moc jsem se pro něj změnil, ale už mi nedošlo, jak moc se on změnil pro mě.

U mikrofonu již stál pan Madrow, zaujmul místo ředitele, a měl svou vlastní řeč, která mi šla jedním uchem dovnitř a druhým ven.

Vnímat jsem začal až, když jsem uslyšel své jméno. Vyhlásil autora nejlepší slohové práce.
Mě.

Nádech.

Cítil jsem jeho pohled.

Výdech.

Liana na mě mrkla.

Nádech.

Sevřel jsem svou vlastní slohovou práci, kterou mi pan Madrow se zářivým úsměvem a potleskem předal.

Výdech.

Dav utichl.

Tolik elektřiny, kolik se vzneslo do vzduchu v jeden jediný moment - bylo až neskutečné, že to z toho všem nestály vlasy na hlavě a neježily chloupky.

Napjatá Olet.
Naopak klidně vyčkávající Liana.

A on.

,,Chtěl bych říct," bylo zvláštní, jak se můj hlas ozval celým sálem, ,,že si svůj obdiv zaslouží i osoby, které mi pomáhaly," ani nešlo poznat, jak se třesu, ,,jsou to mé kamarádky Olet a Liana."

Otočil jsem se na ně.
Připadal jsem si ještě více trapně, když se si dívky vyměnily pohled, Olet snad i se slzami v očích.

Děkoval jsem Lianě, která se emocí zdráhala a tak prudce vstala ze židle a stáhla Olet na jeviště.
Ta chvíli mžourala do světla, než si zvykla.

,,Potlesk pro tyhle dvě úžasné osoby," dodal jsem do mikrofonu a znělo to zcela upřímně.

Byl jsem natolik upřímný, že diváci ani neváhali a první zvuky tleskání se ozvaly téměř okamžitě.

Bylo to to nejmenší, co jsem pro ně mohl udělat, jak jsem jim mohl vzdát hold.

A jak se ukláněly přihlížejícím došlo mi, jak silné jsou. Ne na povrch, ale uvnitř, jsou to bohyně svých vlastních těl a myslí o kterých v budoucnu ještě mnohokrát uslyším.

,,Bála jsem se, že se o tom nezmíníš," rýpla do mě Liana, která si pozornost náramně užívala.

Tu holku nepochopím.

Dívky se postavily do pozadí k sedícím sponzorům, neopovažoval jsem se setkat s mohutným smaragdovým pohledem, který mi otřásal kostmi.

Liana mi řekla, že mi odpustí, ale když jsem si uvědomil, jak těžce jsem mu zlomil srdce, odvažoval jsem si pochybovat.

Rád bych řekl, že kdyby mi neodpustil svět by šel dál, já bych šel dál a hodil to za hlavu.

Klidně bych to i řekl.

Ale byla by to lež.

,,Srdce je nádherná věc," začal jsem pomalu předčítat, ,,je to něco, co nám dává život a doprovází nás až na samotný konec.  Slyšíte, jak bije, cítíte, jak buší do vaší hrudě. Je zvláštní, že něco tak složitého je v našem těle, že funguje bez naší pomoci a nejlepší na tom je, že jej nemůžete ovládat."

Odmlčel jsem se a vnímal první slova, která jsem řekl nahlas již jednou předtím.

Přesně, jak jsem řekl, mé srdce mi bilo do hrudě, jako by chtělo spatřit celý svět.

,,A přitom je na tom ještě něco lepšího. To, co jsem popsal nebylo jen srdce. Byla to i láska. Tyto dvě věci si jsou natolik podobné, že je téměř nemožné mezi nimi nalézt rozdíl, jsou tak propojené, jako zákony přírody. Jako vesmír a planety.
   Láska nám také dává život, právě ona je častokrát to poslední pro co chceme žít. Právě ona nás doprovází do úplného konce, je vždy s námi, i když to nevíte. Je s vámi i teď, je s vámi, když spíte, je s vámi, když roníte slzy. Je celou dobu tam a pozoruje vás. Jenom se tolik neprojevuje.
   Nemůžete ji slyšet, lásku nelze slyšet, ne doslovně. Ale když vám někdo řekne, jak moc nádherní a dokonalí pro něj jste, jak nenahraditelní pro tu danou osobu jste, víte, že to z něj mluví láska. Víte, že láska stvořila tato slova."

A Brooklyn mi je daroval.
Daroval mi je všechny každý den, každou minutu, kdy jsem byl s ním.

Snesl by mi modré z nebes.

,,Cítíte, jak láska pulzuje a táhne vás. Někdy máte dojem, že vás táhne ke dnu a někdy vás naopak vytáhne nad hladinu. A vy se nadechnete. Nadechnete se té euforie, která vás obklopuje. Necháte se jí unášet, jelikož víte, že jste v dobrých rukou.
   Chápu, pokud tomu nerozumíte. Láska je složitá. A nám není určeno, aby jsme ji porozuměli, proto je tak nádherná. Je to tajemství, které zkoumá mnoho lidí. My všichni ji zkoumáme a zkoušíme její hranice."

Mluvil jsem před více než stovkou lidí.
Přesto jsem to říkal jemu, Brooklynovi, jemu byla tahle slova určena, to on si je náležitě zasloužil.

,,Nemusíte ji chápat, nemusíte ji ani poslouchat, ale věřte, že ona pro vás dělá to nejlepší. A jediné, co jí můžete oplatit je to, že jí budete hýčkat. Že jí necháte do vzduchu vykřiknout ta slova na kterých stojí.
   Miluju tě! To je vše, co ona po vás chce. Miluju tě! Věta pro kterou vaše srdce skáče radostí.
Mil..."

,,Miluju tě."

Nebylo to možné, avšak ticho, které panovalo, když jsem mluvil, se teď prohloubilo.

Neozval se jediný šumot.
Ticho, až by to jednoho děsilo.

A jediné, co se sálem ozvalo po několika nekončících sekundách, byla ta stejná věta od té stejné osoby.

,,Miluju tě." Vstal.

A já se k němu otočil celým tělem.

Proto jsem se do něj zamiloval. Pro jeho neohroženost a pocit bezpečí, který mi dával.
Nejspíš proto jsem dokázal necelou stránku přečíst bez zadrhnutí, bez jediného zakoktání, jelikož jsem věděl, že mě hlídá a stráží.

,,Já vím, co jsi pro mě udělal," promluvil jsem, ,,vím, proč jsi tam tehdy byl a proč jsi to udělal."
A co, že na nás všichni koukali?

Klidně ať se kouká celý vesmír, teď byl jenom on a já.

Jenom modrá a zelená.

,,Je mi líto, co jsem ti udělal. Je mi líto, že jsem ti ublížil, vzal bych vše zpět, kdybych mohl."

Vrátil bych se v čase a postavil se za něj.
Tak, jako jsem se za něj postavil tehdy, když mu bylo zle a učitelka Streach jej nechtěla propustit.
Postavil jsem se za něj.

A řekl jsem mu tehdy jednu určitou větu.

,,Občas neškodí někomu srazit ego," pověděl, aniž by se na mě nepřestával koukat, jako by mi četl myšlenky.

Aniž by mě pustil z obětí jeho očí.

,,Miluju tě."

Jak jsem řekl.
Láska pro vás dělá to nejlepší.
Občas ji nebude rozumět, občas ji ani chápat nebudete muset.
Ale je to to jediné pro co ještě spousta z nás žije.

Pro co spousta z nás dýchá.

Pro co srdce ještě bije.

,,Boha jeho, tak už ho polib!"

Přesně tohle byl důvod, proč jsem se s Olet kamarádil.

Připadal jsem si jako v klišé filmu, jakmile jsme pár kroky překonali tu strašnou hranici, která nás držela v ústraní.
Přišel mi to jako sen, když jsem pocítil jeho měkké rty na mých, když jsem pocítil jeho ruce na mém pase a já své dlaně přitiskl na jeho tvář.

Touha a vášeň spolu vytvořily tuhle dokonalou část mého života.

Nechtěl jsem ho pustit.
Už nikdy.

Slyšel jsem něco, co zdánlivě připomínalo tleskot, netuším, bylo mi to jedno.

Jen ať se lidé kolem dívají, jen ať to vidí andělé na nebesích, že on je můj. Že patří mně a ať se bohové na nebesích bojí mého hněvu, jakmile mezi nás někdo vstoupí.

Nečekal jsem, že to někdy řeknu, ale byl skvělý pocit by jeho.
Zase.

Liana

Z křečovitého úsměvu mě brzy začala bolet pusa, avšak nešlo se neusmívat, když si ti dva konečně našli k sobě cestu zpět.

Nešlo se neradovat, když byli oba šťastní.

Lidé vstávali z křesel a židlí, aby mohli tleskat hlasitěji a divočeji.

Mně stačilo se dívat a vědět, že teď jsou oba tím, čemi skutečně jsou.

,,Poslyš," vyrušil mě Oletin hlas, ,,jak jsi věděla mé číslo. Nikdy předtím jsme se neviděly."

To už jsem se na ni otočila.

,,Brooklyn něco říkal a jeho mobil už mi sám pomohl."
Přesně proto jsem tehdy chňapla po příležitosti, když můj bratr opustil pokoj a nechal mobil bez dozoru se mnou.

Olet na to nic neřekla, jen mi věnovala obdivuhodný úsměv se kterým jsem se vídala častěji a častěji.

Normálně se zdráhám společnosti.
Ale... Pro dnešek si dovolím být někým, kdo skutečně jsem. Jako Jack. Jako můj bratr.

,,Nechceš zajít na kafe?" navrhla jsem vyšší dívce, ,,tady to bude na dlouho."

,,Bude mi potěšením."
Přijala jsem její rámě a s pocitem, že dnešek bude den nás všech, že zítřek bude lepší a zítřek zítřka bude ještě lepší, jsme se rozešly pryč.

S pocitem, že je vše na svém místě, že jsme všichni našli konečný klid v duši, jsme jako královny odcházely a nechaly za námi vlát pomyslný závoj.

Láska je složitá. A nám není určeno, aby jsme ji porozuměli, proto je tak nádherná. Je to tajemství, které zkoumá mnoho lidí. My všichni ji zkoumáme a zkoušíme její hranice.

Má slova, Jacku, má slova.

Závěrečná kapitola...
Už nás čeká epilog a jsme definitivně u konce. Nechtěla jsem u předešlé kapitoly nic naznačovat z dobrého důvodu. ;)

Chtěla bych říct, ze tuhle kapču ještě budu opravovat, takže se omlouvám za chyby a dost pravděpodobně za nesouvislosti v textu. :)

Jestli jste teď někteří zklamaní z konce, který dopadl jako každý druhý klišé příběh, sorry not sorry. Takhle jsem příběh a děj vymyslela a nic už na něm nehodlám měnit.

Je tu někdo, kdo čekal, nebo naopak nečekal, konec?

Chtěla bych poděkovat všem, kdo došli až sem a přečetli si příběh Jacka a Brooka. (✿ ♡‿♡)
(Více bude v děkovací kapitole. ;))

Lait