Je to pro moje dobro.
Namlouval jsem si, když jsem neodolal skočit do náruče svých rodičů, kteří mě ve dveřích s úsměvem uvítali.

Nejsem jako Brook.
Řekl jsem si, když jsem ucítil teplou náruč mé mamky a namluvil jim, že je škola až do Jarní slavnosti zavřená a probíhá tam pouze výzdoba.

Chvalitebná lež.
Neměli žádné otázky.

A tak jsem doma vyspával mnohdy až do oběda a chodil spát těsně nad ránem, jelikož kdykoli padla tma do mého pokoje, připomnělo mi to chvíle, kdy jsem svou hruď tiskl na Brooklynovo tělo a má mysl upadala do říše snů obklopena jeho mužnou vůní.

Má postel mi najednou připadala prostorná, ikdyž to byla pouze jedna matračka. Na kolejích jsem se o postel dělil s ním.

Teď mi přišla prázdná a chladná.

Vše mi najednou přišlo chladné a smutné, bez barev.
Chyběl mi jeho úsměv a smích, který mi věnoval kdykoli bylo potřeba.

Chyběly mi jeho ruce, které utěšovaly mou pokožku a rty, které laskaly ty mé.

Chyběl mi.

A stejnak... Kdykoli jsem si vzpomněl na ten den, kdy jsem jej spatřil v uličce, polil mě vztek a zlost.
Neuměl jsem to kontrolovat.

Jak mi to mohl udělat?
Ptal jsem se sám sebe.
Jak mě mohl zradit?
Bylo to, jako by mě podvedl.
Už jsem chápal, jak se musela cítit Liana...

Za celé čtyři dny, které jsem již strávil v mém rodném domě, jsem vyšel ven jenom, abych došel na zkoušku sboru. Jenom kvůli Brookově chybě jsem nechtěl přijít o místo, které mi tak štědře věnoval pan Madrow.

Jinak jsem celé dny trávil s rodiči, abych jim vynahradil strávený čas na kolejích a také, aby na mě nepoznali to zdrcení, které se za mnou táhlo kdekoli jsem se hnul.

V podvečer jsem si sedl za notebook a další nudné hodiny hleděl na bílou obrazovku a klávesnici, ovšem ani za čtyři dny jsem nenapsal jediné slovo.

A tak s ještě větším pocitem prázdnoty jsem se v pátek večer už ani nesnažil notebook zapínat a místo toho jsem se utápěl v čokoládové chuti buchty ze které už se mi začínalo dělat blbě.
Ještě aby ne, když jsem snědl už půlku pekáče.

,,Jacku!" Uslyšel jsem přes dveře mou mamku. ,,Máš tu návštěvu."

,,Řekni, že nemám čas!" křikl jsem jak to jen šlo s plnou pusou.

To je Brooklyn, byl jsem si tím jist.
A ještě více jsem byl přesvědčen o tom, že se s ním nechci bavit a už vůbec ne v tomhle stavu.

V tom se však prudce otevřely dveře a jako divoká voda se do mého pokoje nahrnuly dvě dívky.

Už v ten moment jsem věděl, že ty dvě budou smrtelná kombinace.

,,Jak, že nemáš čas?!" vyjela na mě Liana.

,,Tvoje mamka nás pustila," řekla naopak mile Olet a nezapomněla zavřít dveře.

Liana si dala ruce v bok: ,,Bože, vypadáš fakt strašně, jakože fakt strašně."

,,Díky, tohle mi pomáhá," odpověděl jsem ironicky a dojedl kousek buchty, který jsem měl v ruce.

,,Měly jsme přijít dřív," dodala ještě blondýna, než mi hrubě vzala talířek s čokoládovou buchtou a odložila ho na psací stůl daleko ode mě.
,,Hej!"

Obě vypadaly vždy upraveně, Olet v džínových kšandách a s copánky po obou stranách by nikdo neodmítl jedinou věc, a Liana naopak bodovala se svou červenou koženou bundou a vražedným pohledem.

Zatímco já seděl v posteli s tričkem, které mi bylo o dvě čísla větší a s drobky všude kolem.

,,Co tu chcete?" optal jsem se mezitím, co jsem se postavil a snažil se zbavit již zmiňovaných drobků.
A že jich bylo požehnaně.

,,Jacku, musíme si něco ujasnit. Viděl si něco..."

,,Co jsem vidět neměl? Jo, to máš pravdu," přerušil jsem Olet nekompromisně.

Jindy bych ji vážně vítal, ale pokud mě chtěla přesvědčovat a dát se na stranu Brooklyna, tak tu neměla ani chodit.

Lianinu společnost bych uvítal pouze v případě, že bych v sobě neměl ani náznak deprese a smutku.

,,Právě naopak!"
Mluvení si mezi sebou přehazovaly jako štafetu.

Lianina slova mě dokázala zastavit v pohybu.

Nechtěl jsem si dělat marné naděje, že by se mohlo něco tak rychle změnit.

,,Posaď se," nakázala mi Olet. Zamrkal jsem a ještě omámeně, co ty dvě skrývají, jsem se posadil do pojízdného křesla u mého stolu.

,,Pamatuješ, jak tě Mikey zmlátil?" Šla na to pomalu Liana.

,,Na to se zapomenout nedá." Otřásl jsem se při vzpomínce na ošklivou ránu, která dlouhou dobu hýzdila na mé hrudi.

,,Mikeymu se nelíbilo, že se za tebe Brooklyn postavil," přehodil jsem pohled na vyšší dívku, ,,nechtěl se s tím smířit. A tak s ostatními vymysleli věc, která by zničila vás oba."

,,Jenže ten museli zavrhnout, když si všimli, že spolu něco máte," vrhla se do toho opět Liana.

,,Oni si toho všimli?" zhrozil jsem se. ,,To to bylo tak viditelné?"

,,Nevím, možná si vás začali jenom mnohem více všímat a pak jim to prostě došlo." Lianin hlas mi nedodával o mnoho více jistoty, než jsem si mohl dopřát.

Kdo o tom vše ví?

Avšak tuhle větu jsem zahnal do kouta pokoje a slíbil si, že ji nechám zodpovědět až vyřešíme hlavní problém.

Slova se chopila Olet: ,,A tak vymysleli něco mnohem horšího. Počkali si, až budeš na zkoušce a během toho, co ti šel Brooklyn naproti si ho odchytli."

,,Věděli, že jste víc než kamarádi," Liana nevydržela být dlouho zticha, ,,vyhrožovali mu, že když se k nim zase nevrátí, udělají ti něco horšího."

,,To je podlé!" Ani já neudržel svůj jazyk za zuby.

,,Jo, to je Marika a Mikey. Už jsem si ji blokla na všech sociálních sítích," pochlubila se Olet.

,,Ale zpět," upoutala naši pozornost nejmladší členka tohohle "sezení" a pokračovala na jeden nádech, ,,můj bratr si neuměl představit, že by si trpěl. A tak se jim poddal s představou, že to nějakou dobu vydrží a doučí tě sebeobraně. Pak už by se nebylo čeho bát, mohl by ses jim postavit a supi by odlétli jinam. Ale..."

,,Já ho uviděl a myslel si..." povzdechl jsem si, jak mi to došlo, ,,Bože, co jsem to udělal? Brooklyn mě chtěl chránit a já místo toho..." Ani jsem to nedokázal dokončit.

Sehráli to na mě.
Donutili Brooklyna ať udělá, co chtějí, jinak to odnesu já.

Jsem takový idiot.

Chtěl jsem se proklít za to, že mě to nenapadlo, že jsem okamžitě myslel jenom na to špatné.

Chtěl jsem se propadnout do samých útrob pekel jenom, abych si to směl odčinit, ikdyž by to trvalo mnoho let.

Tak moc jsem mu chtěl jít naproti a říct mu, že je mi líto, že mě to mrzí a ubíjí mě to zevnitř.

,,Hele, hromádko neštěstí, brekem nic nespravíš."

Jo, to by tady nesměla být Liana.

,,A co mám podle tebe dělat?" Připadal jsem si vážně strašně. Jako by byl Brooklyn můj rytíř, který mě zachránil z věže a já se mu odměnil tím, že jsem ho zabil.

Že jsem rozbil jeho srdce na milióny koudíčků lehce a jednoduše, jako by to byla váza z porcelánu.

Ale srdce a láska měli mnohonásobně větší hodnotu, než-li obyčejná váza z porcelánu.

Měli nevyčíslitelnou cenu.

Obě dívky se zamyslely nad mou otázkou.

,,Potřebuješ něco, čím bys mu vyjádřil svou omluvu a lásku zároveň," uvažovala nahlas starší dívka.

,,Taková omluva neexistuje," bědoval jsem dál a přitom uvažoval, co vše pro mě Brook udělal. ,,Není nic, jak bych se mu mohl omluvit za to vše."

Liana vydala zvuk, který připomínal umírající zvíře. ,,Jste oba dva stejní, nedivím se, že jste se do sebe zamilovali. A už dost té lítosti, leze mi to krkem. Pojďme radši dělat něco užitečnějšího."

,,Jako?" optal jsem se zvedlým obočím a snažil se vstřebat to, že Liana je z nás všech tu nejmladší, ale nejvíce při smyslech.

Liana si vzala do ruky můj notebook a za postoje si ho jednou rukou podepřela a druhou chvíli něco hledala kurzorem.

Ani Olet nevěděla, co má v plánu, což mi potvrdila pohledem, který jsme si mezi sebou vyměnili.

,,Brooklyn bude na Jarní slavnosti," monitor ozařoval Lianě tvář a vypadala ještě mlaději, než ve skutečnosti byla, ,,a jak tak koukám, chybí ti docela dost velký kus slohovky."

Otočila na nás notebook, kde byl otevřený Word a prázdná stránka.

,,Jak víš, že se tam Brooklyn objeví?" Uhodil jsem na blondýnu.

Nečekal jsem, že by Brooklyn chodil na takové "věci" a mezi společnost.
Kdybychom byli ještě spolu, určitě by se mnou šel na moje představení se sborem, ale tím by to haslo, kdybych ho nedonutil jít se mnou možná ještě někam.

,,Jako hlavní sponzoři se tam ukáže celá naše rodina. Tos nevěděl?" Mluvila o tom jako o pikniku v parku.
Mně to ale připadalo jako probírání strategie na bojovém poli.

,,Jako co?!" Oči by mi vypadly z důlků mít je o něco víc otevřené dokořan.

,,Jako hlavní sponzoři," zopakovala Olet, ,,Henry tomu věnoval rovnou dva články." Ukázala mi má kamarádka na mobilu.

A opravdu.

V hlavě se mi jako na povel vynořila vzpomínka na první setkání s Lianou.
Tehdy jsem musel Brooklyna odvést s mou pomocí domu kvůli náhlému záchvatu abstinence.

,,Říkám, že lilie ne! Nejsme pohřební ústav. Řekni, Evangelin, jsme pohřební ústav?"

,,Ty si objednávala květiny," řekl jsem, aniž bych si uvědomoval, že to dívky nemůžou pochopit.

,,Co? No, jo, rodiče dělají do stavebnictví. Mamka je architekta a táta dělá ve firmě s materiálem. Většinou mám na starosti ty jednoduší věci - objednávám schůzky, tvořím harmonogrami a objednávám tyhle serepetičky," objasnila s nezájmem Liana, jako by to byla přesně ta věc, kterou dělá každá patnácti letá holka.

,,Takže, jak zní tvůj plán?" Olet byla více netrpělivá, než já.

,,Slohovka," držela stále notebook čelem k nám.

,,Má to být za dva dny, to nestihne. Víš, jak to má být dlouhé." Olet se se svraštěným čelem opřela zadkem o kraj stolu.

Měla pravdu, měl jsem na to dva týdny, tak akorát.
Dva dny byl rapidní rozdíl.

,,Ale my jsme tři," Lianě se v očích šibalsky zablesklo, ,,dejte mi do ruky Red Bull a kafe a za chvíli začnu vidět i zvuky."

Přes 1700 slov. (✷‿✷)
Liana a Olet se nám do toho opřely.

Ze života Lait: dívám se na nějaký film Černobyl a během reklam opravuju.
Upřímně... Už ten film nedávám.
Je to tak 5363x horší, než ten seriál.
Je to béčkovější, ale ty herecké výkony a text... Brečím tady jak malá kreveta.
(༎ຶ ෴ ༎ຶ)

Lait