Uhnul jsem jeho mířené ráně, stihl jsem ho chytnout za nataženou ruku a pokusil se mu podkopnout nohy, ale můj pokus skončil neúspěchem.

Skončil jsem já na žíněnce, až to plesklo, když byl opět on rychlejší.

Brooklyn mi včera nabídl, že bychom mohli středu strávit cvičením a učením sebeobrany, jelikož jsem za sebou měl jen jednu hodinu.
Rozmýšlel jsem se, jestli je dobré takto zameškat celý den školu, ale konec konců, chodil jsem tam dva roky každý den.

Tenhle rok hold budu mít mít více než nula zmeškaných vyučování.

Vadilo mi to?
Možná.
Ale když jsem místo toho mohl být s Brookem, byly mi nějaké hodiny ukradené.

Zvedl jsem se.
Od minule už jsem nebyl tak nemotorný, stále jsem byl Jack, kluk vyšší, než některé dveře na škole a přitom takové tintítko, že by mě i Olet dokázala přeprat, kdyby chtěla.

Započali jsme další souboj.

Mikeyho jsem už dlouho neviděl, spíše jenom zpovzdálí a to jsem se rychle klidil pryč, ani ho netrápilo, že se na něj Brooklyn vykašlal.

Bod pro nás dva.

Ale sebeobrany jsem se vzdát nechtěl, jednak jsem mohl být s ,,mým přítelem" a jednak mě to i začalo bavit.

Tentokrát jsem uhodil rychleji a dal do toho všechnu sílu, kterou jsem dokázal za tak krátký moment nashromaždit.

Celý chvat se mi nepovedl na úplnou jedničku s hvězdičkou, což bych již po tolika pokusech měl dávno zvládat, ale Brooklyn mě ještě stihl podrazit.

A tak jsme oba skončili na žíněnce - no, byl to pouze on, kdo na ní byl, já spadl na jeho nádherně vytvarovanou hruď.

Jak romantické.

Hned skončil v obětí mých rtů, které mu věnovaly jeden z delších polibků, už se stali naší denní rutinou.

Bylo to pro nás už něco, co jsme zažívali častěji, než jiné věci předtím, než jsme se poznali, a přitom to bylo vždy intimní a dokonalé.
Propojené.

,,Buďte té lásky a nechte tuhle zahradu nepošpiněnou."

Liana byla pravý opak Olet.

Olet mohla vyletět z kůže, když poslouchala každé naše slovo, jak jsme se dali dohromady během toho, co byla pryč.

Lianě stačilo říct, že jsme spolu a málem se nám před očima pozvracela.
Jediná její věta byla: ,,Takže můj bratr je teplý... A jeho spolubydlící taky. Asi bych měla začít bojovat za práva homosexuálů, nebo mě ukamenujete."

Tu zprávu dostala ještě k tomu nedlouho poté, co se smířila s bratrem... A ten o pár dní později na ni vyvalí, že má přítele.

Nebyla z toho tolik nadšená, měla tu výhodu, že byla vždy tvrdá a umělá si udržet takzvaný poker face. Jenom to potřebovala vstřebat.

Takže výhled na to, jak na sobě ležíme a a já Brooklyna dusím svými polibky, nebyl asi nejlepší zážitek.

,,I já tu bydlím," ozval se nakrknutě Brook.

,,A já to tu okupuju a byla jsem tu dřív než vy," Liana si bez jediného pohledu na nás otočila stránku módního časopisu, ,,běžte si ty hormony sklidnit dovnitř."

Prostě Liana, jak se patří.
Nenechá se ničím rozhodit.
Tu holku nejeden člověk musí obdivovat.

***

,,Tvá ségra to bere vážně hrdinsky," naznačil jsem, když jsem ze sebe stáhl propocené tričko.

,,I kdyby mě před ní ubodali, stále bude mít stejný výraz. Upřímně, to, jak se mi včera rozbrečela u hrudě a obejmula mě - to byla ta nejvíc milá věc, co jsem od ní zažil za posledních pět let," zasmál se tomu, jak to bral s lehkostí.

Znal svou sestru moc dobře, aby věděl, jak se projevuje.
Ale mě její nic neříkající výraz znervózňoval.

Jablko nepadá daleko od stromu.
Nic neříkající výraz... Kdysi to byl Brooklyn, koho jsem takto znal.
Teď to byl další člen rodiny Wyattových.

Brooklyn si také stáhl triko a hodil ho na prádelník.
,,Nezdá se ti něco?" staral se, když jsem se díval na jeho odraz v zrcadle.

,,Já jen... Nechci, aby se mezi vás zase postavila zeď, jako předtím. Sotva jsme to včera vyřešili." My.

Brooklyn neváhal a obejmul mě zezadu.
,,Zvládne to, tohle pro ní nebude těžké. Je chytrá, ví, že se s tím musí naučit sžít. Když nebudeme šukat na zahradě a v jejím pokoji, nemusíš se ničeho bát."
Mluvil mi do zad.

Při slově ,,šukat" jsem ho pleskl přes ruce, které měl na mém břiše a bříšky palců jezdil po kůži.
A tak ten zbytek řekl se zatlačovaným smíchem.

,,Zvládne to," šeptl mi ještě do zad, když se přestal smát.
Tělem mi projel blesk čisté elektřiny, když rty políbil má záda.

,,A teď," otočil jsem se, abych na něj viděl, ,,už na to nemysli. Sprcha ti pomůže."

To ty taky.

***

Málem jsme na zkoušku přišli pozdě, jelikož mě nechtěl z té sprchy ani za všechny slibi světa pustit.

Jeho rty byly řetězy, které mě držely na místě a jeho ruce byly jako jed, který mě ochromoval.

Už v pondělí jsem si s učitelem Madrowem domluvil zkoušku hraní na piána na dnešek - středu.
Potřeboval si mě otestovat, jak na tom jsem a jestli nejsem úplné nemehlo, které by mu kazilo pověst.

Vystoupili jsme z auta jako jeden a poklusem jsme doběhli ke koncertnímu sálu, kde u zadního vchodu čekal ve svém saku pan Madrow.

Netvářil se zrovna nadšeně, že jsem málem přišel pozdě, ale dva roky bezchybného studia u mě vybudovaly více než dobrou pověst.

S tepem dvakrát vyšším, než můj dech, jsem usedl za piáno.

Pan Madrow se postavil opodál s připraveným notesem a propiskou.
Vyzval mě, abych začal.

Když jsem začal hrát, nabyl jsem dojmu, že se má košile zcvrkla pod pohledem profesora.

Ale když má mysl zaregistrovala i známou elektřinu, která pocházela z blonďákových zelených oči, uvolnil jsem se.

Nohy jsem měl na pedálech a prsty, jako pěna na vodě, pluly po bílých a černých klávesách.

Jako pěna v moři.
Jako mé bříšky prstů po jeho kůži.
Jako mé rty po těch jeho.

Utápěl jsem se v hudbě, jako má láska a šílenství v jeho očích a v jeho těle.

Brnělo mě při ní každý kousek těla, jako když si Brooklynův jazyk hraje s mým krkem.

Takže... Jaký byl rozdíl mezi hudbou a Brooklynem?

Žádný.

Oba dva se mnou dělali divy, věci, které jsem sám o sobě nevěděl.

Byl to úžasný pocit.

Skladba skončila a mé tělo a mysl se museli zpět vrátit do reality a opustit ráj dokonalosti, ikdyž nechtěli.

Nejdříve jsem se podíval na Brooklyna, abych zjistil, jak špatné to bylo, ale podle jeho šklebu a širokého úsměvu jsem odhadoval, že to nebylo vůbec zlé.

Učitel Madrow si mou pozornost získal, až když začal mluvit: ,,Na to, že jsem tě nikdy neviděl hrát ani se učit na nástroje, tak to bylo výborné. Jsou tu věci, co bych rád doladil, ale určitě by ses činil v představení na Jarní slavnost."

,,Prosím?" Říkal mi právě, že bych měl hrát na Jarní slavnosti?
To by bylo úžasné a děsivé zároveň.

,,Jarní slavnost bude za tři týdny a počítá se s tím, že se započne právě tady uvítací skladbou. Mohl bych tě tam vsadit, pianistu nemáme a určitě by píseň nádherně vynikla," hodnotil pan Madrow a střídavě se díval na mě a do papírů.

Brooklyn se opřel lokty o přední řadu křesel a netrpělivě vyčkával, jak rozhodnu.

Musel jsem zamrkat.
,,J-jo, teda, rád bych byl toho součástí," vyčaroval jsem na tváři široký úsměv.

Madrow zvedl pouze koutky, podal mi papír s přihláškou do sboru.
,,Začínáme zítra, rád uvidím nový přírůstek."

Všechny věci se plnily a vycházely.
Vše najednou bylo správně, nic mi nescházelo.

Byl jsem jako housenka, malá a nenápadná, která se poté proměnila v nádherného motýla s křídly, která odrážela všechny barvy světa.

Nastal čas, aby motýla někdo polapil.

Už třicátá třetí kapitola?
Ten čas letí, ještě teď si vzpomínám, jak jsem psala pátou kapitolu a myslila si, že sem to nikdy nedotáhnu.

Dneska jsou to oficiálně tři měsíce, co vychází příběh Blue!

Děkuju všem, kteří ho čtou.
(｡♡‿♡｡)