,,Pane učiteli," vystřelil jsem z lavice po poslední hodině.
Všichni si brali své věci a rychlostí stíhaček mizeli ze třídy.

,,Jdi napřed, doženu tě," řekl jsem ještě k Brooklynovi, než jsem poklusem doběhl k učiteli Madrowovi.

Byl to milý člověk, který uměl vyhovět každému návrhu, pokud měl něco do sebe. Šedé vlasy prozrazovaly jeho postarší věk a tlusté skla brýlí dělaly jeho oči o mnoho větší.

,,Jacku, přeješ si?" optal se slušně a za postoje si rovnal všechny odevzdané slohové práce.

Měly být odevzdané již dnes, ale já neměl ani nápad, o čem psát a zároveň jsem na to během dní strávených s Brooklynem zapomněl.

,,Jedná se o vaši slohovku, já- chtěl bych se zeptat, jestli bychom se nemohli domluvit na pozdějším termínu odevzdání," mluvil jsem nervózně.

Mohl mi tu teď hned klidně dát pětku, sice pan Madrow takový nebyl, ale mohl jsem si vybrat špatný den na to ho provokovat.

Poupravil si brýle na nose.
,,Myslel jsem, že za ty dva měsíce byste to měl stihnout. Copak najednou?"

No víte můj spolusedící a spolubydlící je strašně sexy a věřte mi, že nejde nikdy odolat, když se před vámi vyslíká nebo vás po ránu začne líbat.
To je potom nějaká slohovka to poslední, co vás zajímá.

Přesně tohle jsem mu říct nemohl.

A poprvé ve svém dosavadním životě jsem děkoval Marice, když prošla kolem a odevzdala na stůl svou slohovku.

,,Měl jsem málo času kvůli pomáhání na Jarní slavnosti." Bod pro mě.

Vlastně jsem na to úplně zapomněl - začínám zapomínat na spoustu věcí - Jarní slavnosti se plánovaly měsíce dopředu, jelikož šlo o celoměstskou akci a hlavním pořadatelem byla naše škola.

Podílel se na ní skoro každý.

Až na mě, na samotnou akci jsem vždy dorážel, jelikož na tom pokaždé trvala Olet a zároveň mý rodiče, kteří tu nikdy nemohli chybět.
Ale představa, že bych měl s něčím pomáhat a socializovat se s tolika lidmi najednou... Přejel mi mráz po zádech.

,,Aha," zamručel, ,,v tom případě tě chápu, ale přesto by si to měl stíhat. Škola je vždy na prvním místě."
Na chvíli se zamyslel a já se modlil, aby mi vyšel vstříc.
,,Že jsi to ty, dám ti ještě dva týdny. Do dvou týdnů chci všechny mé požadavky v kabinetě."

,,Děkuju, bude to stát za to." Oddechl jsem si a uvolnil napjatá ramena.

,,Jestli je to vše," založil si slohové práce do složky, ,,už půjdu."

,,Vlastně," napadlo mě, ,,máte ještě místo ve sboru?"

***

Neviděl jsem zhola nic, což mě znervózňovalo každým krokem, ikdyž jsem se pohyboval po svém vlastním domě.

Ale pokaždé, co jsem jen nejistě zašmatral rukou kolem sebe, ta Jackova mě uchopila a vedla dál správným směrem.

On mě vždy vedl správným směrem.

On mě svedl na jeho správnou cestu.
A proto jsem ho miloval.

Zastavil mě a já odhadoval, že je to náš obývák.
Nechápal jsem, proč mi jednoduše neřekl, abych zastavil.

Otevřel jsem pusu, abych něco řekl, protože, ikdyž jsem mu věřil ze všech lidí na světě nejvíce, nebyl jsem si teď moc jistý okolím a co na mě chystá.

Neměl jsem rád překvapení už od mala, ten pocit, když všichni kolem ví, co se bude dít, ale vy o tom nemáte ani páru.

Už jsem se nadechl a málem vydal i hlásku, kdyby mě Jack nezastavil.
,,Žádné mluvení," pokynul a já okamžitě učinil a zavřel pusu.

Jemu bych neodporoval.

,,Dobře, předem, než si sundáte pásky," proč mluví v množném čísle? ,,si uvědomte, že je to pro vaše dobro."

Nechal mi - a zřejmě někomu dalšímu v místnosti - to vstřebat a teprve poté nám dal pokyn si sundat pásky.

První věc, kterou jsem hned viděl, nebyl Jack.
Ale má sestra Liana.
S vražedným pohledem, který patřil jak mně, tak mému příteli.

Bez blůz a načesaných vlasů vypadala v o číslo větším tričku a vlasy v drdolu, jako normální patnáctiletá holka, která si v pokoji vylepuje plakáty zpěváků bez trička.

Ale v postoji to stále byla má protivná sestra, která už teď vypomáhala u rodičů v práci a velela spoustě lidem.

Moje malá sestřička.

,,Neřekla jsem ti jasně," procedila každé slovo skrz zuby, ,,že chci čas?!"

Jack se zdál být klidný.
Od doby, co ho znám se ve spoustě věcech změnil, o to více jsem ho miloval víc a víc.

Jakoby jeho dokonalost nebrala konce.

,,Čas je přesně to, co je tvůj nepřítel," mluvil klidně, ,,je načase si uvědomit, že to, co udělal je minulost."

,,Minulost je ale těžká," odporovala mu sestra a zaujmula rozhodnutý postoj s rukama překříženýma přes hruď.

Na vteřinu jsem docílil pocitu, že mi je trapně, když se Jack snaží napravit to, co já rozbil.
Na druhou vteřinu jsem si uvědomil, že je to jedno, snažil se mě s ní zase sblížit.

Snažil se mě opět svést na správnou cestu.
Jako bych před každým rozhodnutím stál na křižovatce a musel si vybrat směr.
Jeden jistá záhuba.
Druhý záchrana.

A Jack byl můj ochránce, který mi vždy poradil.

Nemohl mě však ochraňovat věčně.

,,Liano," vložil jsem se do toho. Jack se zarazil v půli slova a najednou jsem to byl já, kdo se mohl propadnout pod vražedným pohledem mého sourozence.

,,Byl jsem blbec," zkusil jsem pomalu, ,,hodně velký."

,,Největší," dodala tvrdě.

,,Já vím, že jsi na mě naštvaná, máš na to plné právo. Lhal jsem ti a přitom jsem věděl, jak moc to nesnášíš," říkal jsem slova, která mi v hlavě plula déle, než bych si uměl přiznat, ,,všechny ty věci, které jsi na mě křičela," zadívala se provinile na zem, ,,jsem si zasloužil. Ale chci, abys věděla, že tě mám furt rád. Pořád jsi má drzá čarodějnice, která mi jako malá lezla do pokoje a jako starší mi nadávala za neumyté nádobí."

Jack tomu všemu pouze přihlížel, ale jeho pohled mě dokázal vždy uklidnit, ta modrá, jako oceány, jako voda v potocích v lese.
Jako všechna dokonalost světa.

,,Nikdy jsem tě nepřestal mít rád."

Zvedla na mě pohled a bylo v tom tolik emocí, že jsem nevěřil, že jich tolik zná.

Po líci ji stekla slza, kdysi má silná a nezlomná sestřička plakala.

,,Já tě taky nikdy nepřestala mít ráda, jenom mě občas trochu sereš," zasmála se s další slzou, která zamokřila druhé líčko.

,,Pojď ke mně," usmál jsem se na ni a roztáhl ruce.
Neváhala a skočila do mé náruče a zabořila mi hlavu do hrudě.

Spokojený, že část mé duše je zase se mnou, jsem položil svou hlavu na tu její.

Obmotal jsem kolem ní ruce silněji, než kdy dříve a nehodlal jsem ji hned tak pustit.

,,Pojď k nám," uchechtl jsem se a vyzval Jacka, který tomu všemu přihlížel se spokojeným úsměvem.

,,Dělej!" rozkázala Liana a snažila se o její tvrdý tón, ale stejně ji hlasivky přeskočily a vyznělo to celkem komicky.
Jack se k nám připojil a společně jsme tam stáli ještě hodnou chvíli.

Zase mi Jack ukázal správnou cestu.
Našel mi cestu zpět k Lianě.

Ahoj, asi jste teď někteří zmatení, proč je tahle kapitola publikována dvakrát.
Ale omylem jsem klikla na zveřejnit a přitom jsem neměla kapitolu dopsanou. Hned poté jsem odešla od mobilu, aniž bych si něco uvědomila.

Když jsem se vrátila zpět, už tu panoval zmatek a já celá ve stresu rychle stáhla kapču pryč a dopsala jsem ji teď v rychlém sletu.

Což mě mrzí, jelikož mi kapitola z mé stránky připadá hodně odbytá.
Takže ji určitě znovu přepíšu - asi se tak stane, až dopíšu celý příběh, kdy mám v plánu poté ještě provést nějaké úpravy. :))

Lait