Jenom jsem ležel, koukal jsem do stropu nad sebou, který dávno ztratil svou pravou barvu a vnímal Brooklynův dech, který mě hřál na hrudi.

Co mi bylo po stropě, co mi bylo do nepohodlné matrace, když jsem mu mohl prsty prohrabovat vlasy, zatímco jeho prsty jezdily po mé hrudi a kreslily jeden ornament za druhým.

Nepotřebovali jsme slova, zatím jich nebylo třeba.
Bříšky prstů přejel po pokožce o něco níž, aby dotáhl svou linii a já si to vše vychutnával. Od boků dolů jsme byli oba přikrytí mou dekou a leželi spolu na úzké posteli, kvůli které jsme se k sobě tiskli více. Nestěžoval jsem si.

Takže... Všechny ty otázky, které jsme si s Olet kladli ohledně mé orientace, jsou vyřešeny.
Potvrdil jsem to tímhle okamžikem.
Úžasným okamžikem.

Bylo zvláštní, jak jsem se toho odhalení bál, jak jsem se úzkostlivě choval a díval na svět. Teď jsem na to pohlížel zcela jinak.
Uvolněněji.
Netrápil jsem se, co bude zítra, netrápil jsem se, že brzy bude muset někdo z nás promluvit. Netrápilo mě nic.

Kdybych o takovém pocitu lehkosti věděl už dříve, asi bych se toho tak nezdráhal.

Z těch všech myšlenek, které se míchaly v mé mysli, mi začaly scházet Brookovi oči.
Pootočil jsem k němu hlavu a on tu svou také nenechal na mém rameni.
Naše oči plné něhy nám nestačily, Brooklyn mi proto věnoval polibek, který byl dlouhý kam má paměť sahala.

Jemnost a touha jeho rtů pro mě dohromady tvořily ochromující věc.

Když se odtáhl zhrnul se mi lehce spodní ret, kde, když jsem se do něj kousl, jsem stále cítil jeho chuť.

I přesto, jak byla tahle chvíle úžasná - nezapomenutelná - musel jsem ji zničit. Nebo spíše to ticho.
Chtěl jsem to mít alespoň za sebou, abych se tím později již nemusel zabývat.

,,Co teď jsme?" optal jsem se šeptem, který jsem málem já sám neslyšel přes neustálé bubnování kapek do okna.
Klišé věta, která se objevuje v každém třetím příběhu, ale stejně to teď byla ona, kterou jsem všechny své otázky zhrnul do jedné.

Brooklyn mě nepřestal pozorovat, když mi odpověděl na otázku otázkou: ,,Jak to myslíš?"

Hruď se mi zvedla, jakmile jsem se zhluboka nadechl. ,,Byl jsi kluk, kterého jsem se na první pohled bál. Pak si se stal mým zachráncem a kamarádem," donutil jsem hlasivky zpolupracovat a začal mluvit polotichým hlasem, ,,a teď," políbil jsem jej, ,,jsi tu se mnou nahý v posteli. Myslím, že otázka, co teď spolu jsme je dost očividná."

Ani jednomu z nás něha z očí nezmizela, prostě jsme se jí nedokázali zbavit, ani když jsem nakousl vážné téma.

Brooklyn se vzepřel a posunul se.
Dal si ruku přes mou hruď a opřel se o ni, přičemž měl půlku těla na tom mém.
Měl tak na mě lepší výhled.
Udělal dramatickou odmlku, než se zeptal: ,,Vážně ses mě bál?"

Hodil jsem na něj vážný výraz: ,,To bylo vše, co si pochytil?"

,,Taky jsem slyšel něco o tom, že jsem byl tvůj zachránce a kamarád. A teď tu spolu nazí ležíme v posteli." Odrecitoval mi pozměněné věty a rty se dotkl mé hrudě, kde ještě stále byla drobná památka na noční přepadení.

,,Myslím si, že bychom to klidně mohli brát za vztah." Zvedl koutek rtu.
Kam se na něj hrabali lidé z modelingu, časopisů a všech dalších možných věcí.
On by je všechny překonal zvednutým koutkem rtu.

,,Myslíš?" Jeho úsměv byl nakažlivý.

,,Vím," opravil se, ,,což znamená, že kdokoli, kdo tě bude sledovat déle než pět vteřin bude zajet kamionem a věř mi, že to zvládnu svést na nehodu."

Začal jsem se upřímně smát.
,,Dobře, Rambo. To platí i pro tebe, jen si nejsem tolik jistý, jestli bych zvládl řídit kamión."

I on se zasmál hrdelním smíchem a zavřel oči.
,,Pro mě," otevřel oči a vzepřel se pomocí ruk, které dal kousek vedle mého krku, ,,budeš vždy dokonalý."

A nebylo třeba dalších slov, abych pochopil, že bych mohl být kýmkoli a stále pro něj budu jeho osobní princ, který jej vysvobodil z řetězů, jež ho drželi na dně.

Na jeho rty se nedokázalo připravit, když jsem si myslel, že vím, co má za lubem - kam jimi pohne, kam zaútočí jazykem - stejně jsem se vždy zmýlil.
Obmotal jsem mu ruce kolem krku.
Oddělil nás až nedostatek kyslíku, což se mi nelíbilo.

,,Když jsme teď ve vztahu," zdůraznil jsem schválně poslední slovo, ,,chcu o tobě něco vědět."

,,Nestačí ti vědět, že mám ďábelskou sestru?"

,,S pepřakem po ruce? Ne, chci poznat i zbytek tvé rodiny, třeba tvůj bratr nosí po kapsách tazer," nadhodil jsem sarkasticky.
Jako by se před chvílí nepřestal smát, ten nádherný zvuk se ozval znova a to rovnou do mého krku, kam zabořil obličej, aby mi ho mohl zlíbat.

Jak byl blízko mé kůži a krvi pod ní, rozproudila se mi tolikrát rychleji.

,,Tak se ptej, co bys o mně chtěl vědět?" Ztišil hlas, aby mi tu větu mohl pošeptat do ucha.

Popravdě?
Měl jsem spousty otázek.
Ale když mi dělal tohle, jak jsem potom mohl uvažovat nad nějakýma srozumitelnýma otázkama?

,,Proč si začal kouřit?"
Byla první věta, která se dostala napovrch v mé mysli, ikdyž se mi chloupky na rukou ježily, když mi skousl lalůček, neubránil jsem se zavření oči a tichému zavrčení.

,,Co konkrétně máš na jazyku?" Obličej stažený v posměšné grimase, za kterou skrýval dvojsmyslnou větu, se začal smát.

Plácl jsem ho do hrudě.
,,Na co myslíš?" Byl jsem zpět při smyslech.

Ne, co si budem, já při smyslech vážně nebyl, když jsem měl přímý pohled na Brooklynovo vypracované břicho.

,,Cigarety," objasnil jsem mu se smíchem, když kmitl pohledem z mého obličeje na spodní část těla schovanou pod dekou.

Liana mi řekla, že začal po smrti jejich otce. Muselo ho to ranit, není divu, že se dal na špatnou stranu.

Ale chtěl jsem to slyšet od něj.
Řekl jsem spousty slov, byla to lež. Ty si zasloužíš pravdu.

Brooklyn si prohlížel tvář, jako by ho uklidňovala, poté si lehl vedle mě. Samo sebou, že na bok, aby na mě měl stále výhled.
A tak začal vyprávět.
Zjistil jsem, že umřel při autonehodě, když jel brzo ráno za tmy na obchodní cestu. Vykládal si to za vinu, ikdyž s tím nemohl mít nic společného, ale lidská představivost dokáže někdy zázraky.
Chtěl se zbavit bolesti a cigarety byly nejrychlejší možnost, jak se uvolnit.

Hltal jsem každé jeho slovo a z kdysi tak nepřístupného a bez emocí starého Brooklyna tu byl kluk, který dokázal jedním nádechem ukázat tolik tváří.

,,Není to tvá vina," řekl jsem a dal do toho všechnu jemnost, která ve mně byla.
Na důkaz svých slov jsem ho políbil.

Nedokázal jsem bez nich přežít.
Nedokázal jsem přestat se ho dotýkat, stejně jako on, když se dotýkal on mě.

Když jsme opět dospěli ke konci, lehl jsem si na jeho hruď.
Čím blíž jsem mu byl, tím více jsem se cítil v bezpečí.
Jak jsem z něj mohl kdysi cítit strach?
Musel jsem být hlupák.

,,Můžu mít ještě jednu otázku?" optal jsem se opatrně.

,,Klidně tisíce," byla jeho odpověď.

,,Proč já? Teda..." zarazil jsem se hned, ,,proč sis tehdy vybral mě, abych ti pomohl od závislosti. Na tu nabídku jsem tehdy přistoupil spíše ze zoufalství," přiznal jsem.

Zvažoval odpověď, zatímco si hrál s mými vlasy.

,,Byl jsi jiný. Byl jsi dokonalý opak mě - stále také jsi. Viděl jsem, jak se směješ a jak trávíš volný čas s Olet v kavárně. Když jsem tě tehdy požádal - žádal jsem, abys mě naučil té čistotě," přejel mi palcem po líci, ,,abys mě naučil perfektnosti." Jeho palec přejel přes můj spodní ret od koutku ke koutku.

Kdysi byl Brooklyn kámen, nezlomná skála bez citů.
Kdysi jsem se ho bál, bál jsem se lidí jako jemu podobní.

Kdysi jsem chtěl být od něho co nejdál.

Ale teď...

,,Dám ti cokoli, co budeš chtít..."

Teď jsme byli dva šílenci navzájem propojeni, teď jsme byli dva zamilovaní šílenci.

Teď byli jenom jeho rty a jeho ruce na mém pasu.

Teď byl jenom on.

Lazy a povídací kapitola na kterou jsem se upřímně strašně těšila, až ji budu psát!
No vážně, už u desáté kapitoly jsem na ni byla natěšená jako malé dítě. :D
(Je to hlavně zdůvodu, že si tu Jacklyn vyznávají lásku - if you know what i mean. :))

Story time for Lait:
(Můžete to přeskočit, jenom se ráda svěřuju se svými pitomými zážitky. ;))

V baráku máme takovou chodbu, kterou používám jako zkratku, když musím do špajzu.
A tahle chodba je samozřejmě jako z hororu stvořená: nefungují tam světla, po stranách dveře staré 100 let, které nejspíš vedou někam do Narnie a spoustu dalších takových věcí...

Já se takhle jednou opět rozhodla si cestu zkrátit, když jsem měla jít pro nějaké drobnosti.
Jako vždy s mobilem - nejlepší přítel baterka jde se mnou - jsem tedy šla a chystala jsem si klíče na další odemykání dveří.
Když v tom začaly prostě narandom nějaké dveře vrzat, já - úplně v háji - prostě jdu dál a snažím se dýchat.
,,Jenom průvan," říkala jsem si.

O chvíli později rána, dveře se zabouchly.
A přesně v ten moment jsem běžela rychleji než Usain Bolt v jeho nejlepších letech, jelikož můj mozek za jednu sekundu vymyslel 50 různých způsobů, jak mě může klaun i IT zabít.
A to jsem to ani neviděla...

Takže jsem to nakonec obešla. :))
Miluju průvan. ( ◜‿◝ )

Lait