Celý zadýchaní jsme doběhli na kolej až do našeho společného pokoje.
I přes nedostatek kyslíku jsme se smáli, až jsem měl dojem, že toho nikdy nenechám, protože nejednou každý z nás málem uklouzl na mokrém trávníku.

,,Tohle bylo šílený," řekl jsem mezi smíchem a nádechem.

I přesto, že jsem byl mokrý a byla mi zima, jsem se bavil, vážně jsem si ten běh užil.
Byla to zábava.
Proč jsem to neudělal už dříve?

Protože tu nebyl on...
Odpovědělo podvědomí.

,,Šílený?!" Brook si zhrnul vlasy z čela, ,,to bylo hustý!"

Pod trikem, které z části zprůhlednělo, mu šly vidět břišní svaly.
Na chvíli jsem na nic jiného nemyslel.

Byl jsem rád za tu studenou vodu, jelikož mě v sekundě probrala.
,,Zapisuj si, toto byl přesný příklad toho, co nemáme dělat."

Zasmáli jsme se a já si sundal boty, které čvachtaly s každým mým krokem.

Ani ta studená voda, natož blesky a hromy za okny, mě nedokázali probudit z transu.
Zastavil jsem se, celý svět se se mnou zastavil a přitom jsem měl dojem, jako by se vše točilo s neskutečnou rychlostí, které se nevyrovná žádná věc.

Jediné, co jsem dokázal vnímat a cítit, byl Brook, když jsem se zul a on ke mně třema rychlími kroky přešel a přerušil i ty poslední milimetry mezi mnou a jim.

Jeho rty, horké a zároveň ledové od kapek, byly ochromující kombinace.
Teplo jeho těla vyzařovalo takovou moc a energii, až má mysl nebyla schopná nemyslet na nic jiného.

Ale přesto jsem se odtrhl, šlo to pouze stěží, jelikož moje sebeovládání bylo na samém kraji útesu.
A Brook byl propast, která se pode mnou nacházela.

,,Co to děláš?" zeptal jsem se šeptem.

Dokonalá, nádherná propast.

Podíval se na mě očima, které mi vždy připomínaly louky a lesy a jeho mužná vůně se dokázala vyrovnat všem květinám.

Nepřekonatelná propast.

,,Pamatuju si to," pověděl a hlas měl zastřený.

,,Co?" Svraštil jsem čelo.

,,Na té párty," polkl, ,,další den jsem ti řekl, že si nic nepamatuju. Byla to lež. Pamatuju si vše. O to horší to je."

Řekl jsem spousty slov, ale byla to lež. Ty si zasloužíš pravdu.
Vzpomněl jsem si na text písně.

Na moment sklopil oči.
Litoval jsem své výšky, jak mi to najednou vůbec nevyhovovala, kdybych byl menší viděl bych mu do očí i kdyby je sklopil.

Jeho slova mi bolestně pomalu docházela.
Otevřel jsem pusu, že bych něco řekl, avšak nedokázal jsem to.

Nedokázal jsem se na něj zlobit, že mi to neřekl, nedokázal jsem se hněvat na Brooka. Nešlo to.
Oheň ve mně vyhasl jako by nebyl nic než jen pouhá sirka od zápalek.

,,Nedokážu na to přestat myslet," podíval se na mé rty, ,,snažil jsem se, ale to, jak ses jimi dotýkal mě - mých rtů... Vypálilo se mi to do paměti."

Dotkli jsme se nosy.
I ten nepatrný dotek mě posunul blíž k hraně útesu.

,,Musel jsem to udělat znova," jeho dech mě hřál na tváři a přitom já ten svůj musel zadržovat, ,,musel jsem něco udělat, nebo bych zešílel."

Poté ztichl, kolem nás šlo slyšet bubnování kapek a jeho dech. Dýchal zhluboka, jak se snažil o sebekontrolu.

Čekal, co řeknu.
Co udělám.

Jestli ho nechám umřít šílenstvím ze mě samotného, nebo mu pomůžu to šílenství ukončit.
Já byl jeho lék na záchranu.

On byl propast, jasná smrt, která mě lákala a žadonila o mě, jenom tak bych jí utišil.

Jeden krok.

Stačil jeden krok, který o všem rozhodne.

Když couvnu od propasti, zachráním se.
Když půjdu vpřed, zemřu.
Umřu obklopen dokonalou krásou a nezaměnitelným pocitem.

A v ten moment jsem věděl, co udělám.

Podíval jsem se na Brooka přede mnou.
,,Měl si to udělat už dávno."

Na drobnou setinu se usmál, více však již nestihl, protože jsem to byl tentokrát já, kdo překročil hranice mezi námi.

Poslední zbytky světa byly pryč.

Už byla jenom propast, ta nádherná temnota, která mě celého obklopovala a hýčkala.

Neodolal jsem a chytil Brookovu tvář do dlaní.
Hlavu musel mít zakloněnou, aby mě vůbec mohl políbit.

On mě naopak chytil kolem pasu, nevím, co to do mě na ten moment vjelo, ale vydal jsem do jeho pusy jakýsi zvuk...
Já zavzdychal.
Troufal jsem si říct, že zrovna potichu to nebylo.
Brookovi se to líbilo, při dalším polibku se usmál.

Pohladil jsem Brookovo patro pusy jazykem, tak jako tehdy na oslavě, ale přesto bylo tohle v něčem jiné.
Bylo smyslné.

Sotva jsem tak učinil, chtěl jsem to zopakovat, chtěl jsem ho znovu poškádlit, on mi místo toho skousl spodní ret.

Zprudka jsem se nadechl.
Z čeho se mi točila hlava?

Z nedostatku kyslíku, nebo z Brookovi mužné vůně?

Byl jsem tak ztracený a přesto jsem vědomě cítil jeho ruce na mých bocích, které za sebou nechávaly pomyslnou stopu.
Spáleninu.

Jeho ruce stoupaly k mému pasu, jako horká láva ze země vstříc světu.

Pomohl jsem mu sundat triko, které o okamžik později dopadlo na zem. Netrápil jsem se, že tam později bude mokrá šmouha.

Chtěl jsem ho znovu políbít, doslova jsem se po něm vrhl, ale žduchl do mé hrudě a já dopadl zády na mou postel.
Neodpustil jsem si zasyknutí, když jsem pocítil nátlak na ještě nezahojené ráně po Mikeym.

Brook mě chytl za stehna a vytáhl je na zbytek postele dřív, než jsem to stihl udělat já.
Byl mezi nima a já mu je obmotal kolem pasu, jako mech stromy, jako listí větve.

Přírodě neporučíš.

Nahl se nade mě a lehce, lehčeji než předtím, což jsem si myslel, že už ani není možné, mě políbil se slovy: ,,Promiň, jemnost mi nic moc neříká."

,,To vůbec nevadí," vydechl jsem mezi dalšími polibky.

Brook už neodpověděl, brzy jsem přišel na to, že má rád, když má nade mnou kontrolu.
Nechal mě zaplést mu prsty do hustých vlasů a zatahat za ně kdykoli, kdy se jeho jazyk setkal s mou pokožkou.

Šel od rtů k bradě a putoval ke krku až ke klíční kosti ke které se musel probojovat skrz košili.
Jemně mě do kosti kousl a já hlasitě zavzdychal.

,,Ššš," zašeptl mi do ucha, jako had, ,,zdi jsou tu tenké." A pak mi jako naschvál přejel zuby po lícní kosti.
Miloval jsem a zároveň ho za to nesnášel.
Šílel jsem z něho, to bylo správné vyjádření.

Stal ze mě šílenec.
Blázen do Brooka.

Dva šílenci navzájem propojeni.

Kousl jsem se do rtu, chtěl jsem, aby taky cítil to šílenství.
A taky že brzy cítil, pocítil to v momentě, kdy se na mě podíval.

,,Koleduješ si o malér," pověděl zastřeným hlasem, ,,když tohle děláš."

Pustil jsem svůj ret a skousl ten jeho, Brook zavřel oči a zavrčel.
Odkdy přesně jsem měl rád výzvy?

Možná od té doby, kdy mě Brook vyzval, vydráždil mě k tomu.

Kdo s koho?

Když opět otevřel oči, jeho pohled se změnil, stále v nich byla schovaná něha, ale zároveň jsem v nich viděl nevyřčenou větu: ,,Teď tu vládnu já."

Nemohl jsem odporovat, když jsem ztratil chuť jeho rtu, už jsem nemohl nic dělat, mohl jsem dál zaplétat prsty do jeho vlasů a na studené pokožce cítit jeho horké rty a ještě rozpálenější tělo.

Bylo mi jedno, že má postel je mokrá, co mi na tom záleželo.

Brook pomalu, jeden za druhým, odepínal knoflíčky košile a pomalu postupoval dolů.

Když se dostal na mou hruď, kde hýstila rána, má hlava byla zmatená.
Nevěděla na co se dřív zaměřit.
Na štiplavý pocit, nebo na to vzrušení, které jsem při každém polibku cítil?

Propast se prohloubila, když jsem zavřel oči, padal jsem stále hlouběji.

Hlouběji do tmy.

Do propasti.

Nebylo úniku.

Můj dech se už nedal ukočírovat, byl rychlý a hruď se zvedala v nepravidelných odstupech.

Brook se rty dostal už k podbříšku, kde si dal záležet.
Políbil mě znovu.
A znovu.
Jeho vlasy mě lechtaly na břiše.
A znovu.
Zvedl jsem boky, už jsem nedokázal jen tak nečinně snášet jeho rty.
A znovu.
Vím k čemu se schylovalo.
A znovu.
Vím, co to pro mě znamená.
Přestal.

Ne na dlouho.
Jeho dlaně pohladily mé boky, kde ještě stále jasně zářily předešlé spáleniny, a pak se jeho prsty dostaly k zapínání džínů.

Tak ukrutně pomalu rozepínal zip.
Vše se zdálo pomalé, pouze mé srdce a touha bilo jako splašené stádo koní.

Tak ukrutně pomalu je stahoval dolů a mně až teď došlo, že chce z mých úst slyšet, jak ho prosím.
Jak žadoním o slitování.
Chtěl z mých rtů slyšet jeho jméno.

Nešlo mu odporovat, nešlo mu neodolat.
,,Prosím," nadechl jsem se, ,,Brooku, prosím."

A jeho sebeovládání se vypařilo, prostě odešlo, poznal jsem to v sekundě, ne, v setině, kdy strhl hranice.
Kdy už nás nic nedělilo.

Jeho rty...
Nedokázal jsem na nic jiného myslet.
Jeho oči...
Brook nebyl ta propast.
Jeho jazyk...
Brook se mnou padal do té propasti.
Jeho ruce na mých stehnech...
Padal se mnou do té temnoty.
Jeho mužná vůně, která mě obklopovala.

On, jenom on, nikdo jiný.

,,Brooku," vydechl jsem.

Toužil jsem, aby to nikdy neskončila, aby se nikdy nepřestal dotýkat rty mého středu.
Aby ten pocit, že patřím jemu, pouze jemu, nikdy nevyhasl, aby se spáleniny na mém těle nikdy nezahojily.

Aby mě ta horká láva v mém podbřišku hřála stejně jako jeho rty na mém středu.

Ale láva se nikdy nepřestane pohybovat, vždy jde vstříc světu.

Dýchal jsem hlasitě.
A do toho šeptal jeho jméno, nic jiného můj mozek neznal.
Má hlava znala jenom jeho jméno.

Brook.

Nechtě jsem musel dát pryč jednu ruku z jeho vlasů, abych si ji přiložil na ústa.
Jenom jsem doufal, že jsem Brookovi nevytrhal vlasy, když se mi zatnuly všechny svaly a já ho sevřel tak pevně, až jsem nevěřil tomu, kde se ve mně bere taková síla.

Brook.

Do ruky jsem vykřikl jeho jméno.

Brook!

O-můj-Bože!
Jakože... Nemám slov...
Oficiálně jsem napsala erotickou scénu a směju se do polštáře, jako idiot. :D

Takové malé info: tahle kapitola byla předepsaná, jelikož jsem vždy napsala tak 200 slov a odhodila jsem mobil na druhou stranu pokoje.
Pecka!

Doufám, že sis užila moje trápení _justfowler_, tahle kapča je pro tebe a opovaž se stěžovat! ( ͡°ᴥ ͡° ʋ)

Takže adios, já to jdu rozdýchat na čerstvý vzduch...