,,Myslel jsem, že by sis to chtěla dojíst," pronesl jsem za kroku.
Liana seděla v křesle s hned dvěma polštáři a smutně si hleděla do klína a hrála si se zlatým náramkem, než si mě všimla.

Hrozny na větvích, které se točily kolem celého stavení altánku, od minulé návštěvy nepatrně zčervenaly.
Na Lianinu tvář nepatrně dopadalo světlo skrz listy a plody a ozářily jí mokrou tvář.

Z trávy jsem přešel na dřevěné parkety a posadil se také do křesla, které bylo do tvaru vejce sladěné do matné žluté.
Narozdíl od interiéru domu, altánek hrál všemi barvami.

Sama Liana seděla ve fialovém křesle a stůl uprostřed byl do ováloveho tvaru. Položil jsem na něj talíř i s vidličkou a odsunul ho k dívce.

Nejdříve si otřela hřbetem ruky tvář a potom se natáhla po jídle.
Ani se ho ale nedotkla, talíř jí stejně skončil položený na klíně.

,,Asi bych se ti měla omluvit," zastrčila si vlasy za ucho, ,,neber si to osobně. Víš, okolo Brooka je spousta věcí, které nemůžeš chápat."

,,Tak mi pomož to pochopit." Upřel jsem na ni prosebný pohled. ,,Budu ticho jako myška."

Liana se lehce, až jsem to málem neslyšel, zasmála.
To mě přesvědčilo o tom, že zatím nemusím utíkat o život, a zároveň jsem byl napjatý, stejně jako větve stromů v zimě, když je pohltí mráz.

Liana si olízla rty: ,,Jsi dychtivý, Jacku Duffe, kamaráde Brooka."

,,Nemám to často ve zvyku."

Svatá pravda.
Nikdy jsem neměl tu kuráž se začít s někým bavit, najít si nové kamarády kromě Olet, při setkání s někým novým se mi slova zadrhávala v krku.
U mých spolužáků jsem si již zvykl.

Stejně tak jako na číšníky a číšnice v Bobově kavárně.
Ale okolní svět mi byl odtažen.

A stejně jsem se teď a tady s Lianou bavil, jako bych ji znal věky.
Byla mi sympatická už od prvního pohledu, ikdyž mi ho potom málem zničila kvůli pepřáku, ale stále mi přišlo, že ona je někdo, kdo do mého života může skutečně patřit.

Stejně jako Olet.
Stejně jako Brooklyn.

,,Brooklyn už kouří delší dobu. Skoro dva roky, tipovala bych. Začal krátce po tátově smrti," její hlas získal na opětné pevnosti.

Jak si byli s Brookem podobní.
Ani jeden nechtěl, aby je někdo přistihl v bodu zlomu.
Avšak skutečnost je stejně někdy dožene a ten den nastane.

,,Váš otec..."

,,Jo," dokončila rychle, ,,nechci to rozebírat. Ten muž na fotce v kuchyni je náš otčím, mamka se za něj před začátkem školního roku vdala. Je na nás hodný, jako bychom byli jeho vlastní."
Zasnila se Liana a vítr jí pohodil s vlasy.
Musela si je přehodit přes levé rameno, aby se jí nadále nepletly do obličeje.

,,Ale Brookie si s naším taťkou rozumněl ze všech na světě nejlépe. Jenom on ho uměl vždy pochopit a podržet ho. Když potom..."

Přišel jsem si sobecky, když jsem nechtěl ani Lianu zastavit v mluvení.

,,...Brooklyn se uzavřel do sebe. Hlouběji, než kdy předtím. Když máma zjistila, že jede v cigaretách, okamžitě mu je zakázala. Ale on nepřestal, zašlo to tak daleko, že jsme ho jednou poslali i k psychiatrovi, aby vyřešil jeho problém. Zní to komicky, poslat někoho na cigaretách k psychiatrovi, ale nic lepšího jsme neměli. Neměli jsme tátu, aby to vyřešil."

Pohledem ostřejším, než hrot nože, se do mě zabodla, jako do záchranného bodu.

Cítil jsem všechny její pocity.
A začínal jsem postupně všemu rozumět.

,,Ani tak nepřestal. Šlo to dál a bylo to horší a horší. Přišla řada na mě, traduje se, že z rodiny Wyattových jsem já to největší zlo."
Oba jsme se uchechtli a vzduch se zdál být lehčí.

,,Denně jsem na něj dohlížela, zaměstnávala jsem ho každou minutu a hodinu, aby neměl na nic zlého ani pomyšlení. Myslela jsem, že kvůli mně, kvůli nám, vážně přestal. A pak jsem ho jednou viděla za školou kouřit s partou štětek," vyštěkla poslední části slov zlostně.
Jako by byla jedovatá.

,,Pamatuju si, že jsem celý den na Brooklyna křičela, bila jsem do něj a nadávala mu. On to vše sledoval se slzami v očích, to bylo vše. Nemysli si," dodala okamžitě, ,,že jsem toho nelitovala. Je to můj bratr, má krev, mám ho ráda nade vše. Máme spolu spoustu zážitků, ale v ten moment jsem to dobré nedokázala vnímat."

Lítost se míchala se vztekem, až se propojili.
Jako dva slizcí hadi.

,,Od té doby jsem se mu vyhýbala, chtěla jsem čas. Dneska to bylo po dlouhé době, kdy jsem s ním promluvila, přišlo mi to správné. Ještě do toho, když jsi tam byl ty." Usmála se na mě. ,,Jenže, jak jsem zjistila, bylo to ještě stále málo času. Prostě..."

Hledala slova, nechal jsem jí.
Přes stůl jsem k ní natáhl ruku.

,,...potřebuju ještě trochu času." Chytla mě za ruku a z jejího srdce spadl kámen velikosti Mt. Everestu.

Lianě teď nesešlo, že se známe sotva kolem dvou hodin, byla ráda, že našla posluchače jako já.

,,Má štěstí, že tě má, Jacku Duffe, kamaráda..."

,,Prosím," řekl jsem se smíchem, ,,stačí Jack."

Zasmála se taky: ,,Fajn, Jacku. Ale víš v čem nemáš štěstí?"
Zvážněla, ze sekundy na sekundu, a stiskla mi ruku silněji.
Udělala dramatickou, pro mě až příliš, dlouhou pauzu.
,,Že jsi poznal mě," rozesmála se.

Vteřinu mi trvalo, než mi to vše došlo a dlaní jsem práskl o stůl.
,,To byla podpásovka!"

,,Myslím to vážně! Ještě budeš litovat."

Za ševelení listí vinné révy jsme se smáli a já poslouchal Lianinu minulost.
Která mi i z části odkrývala kousky Brooklyna.

***

,,Původně jsem ti chtěl už připravovat obřad na tvou počest, když ses neobjevoval ani po půl hoďce," zažertoval Brooklyn, když jsme společně nasedli zpět do auta.

Chtěl jsem se vrátit zpět na kolej, jednak proto, aby Ginger nesvolala celou FBI kvůli nám, a taky jsem se tu nechtěl dlouho zdržovat. Nechtěl jsem si představit, jak by to vypadalo, kdyby se Brooklynovi rodiče vrátili domů.

Dobrý den, jsem Jack a pomáhám vašemu synovi se závislostí. Zatím to se mnou vydržel prý nejdýl.

Šel bych se zahrabat hluboko pod zem.

Teď, když už jsem neměl tep srdce na miliardových číslech, jsem se zakoukal do interiéru auta.
Mé oči už byly připravené na luxus, kterého jsem si vždy dopřával pouze u Olet, a tak, když jsem rukou přejížděl po kožené sedačce, už to nebyl takový infarkt.

,,Myslím, že v tvém stylu by to bylo dražší, než obě mé ledviny," zavtipkoval jsem zpět.
Brooklyn si odfrkl.
,,Na to, že ti má ségra nastříkala pepřák do očí, se máš celkem k smíchu."

,,Jsem optimista." Pohodil jsem rameny.

Ještě předtím, než znova promluvil se auto rozjelo.
,,Řekla ti Liana... Něco důležitého?"

V očích se mu blýskla starost, stejná, jako když mě ošetřoval v jejich kuchyni.
Stejná, jako když se kdykoli staral o mě.

,,Chce jenom čas," vydechl jsem odpověď něžně.

Nic na to neřekl.
Až teď, v černém interiéru auta a za sklem se mihajícím okolím, jsem si uvědomil, jak se změnil od doby, co jsem ho poprvé viděl.

Co jsme se poprvé potkali.

Od doby, kdy zelená sváděla svůj boj s mou modrou.

A to stejné jsem mohl říct o mé maličkosti.
I já jsem se cítil někým jiným.

Je neskutečné, co dokáže osud, když se setkají dvě osoby...

Auto zastavilo před školou.
Venku mě zasáhl studený vzduch, už předtím foukalo, ale nečekal jsem, že by se stihlo tak rychle zatáhnout.

Uslyšel jsem druhé klapnutí dveří, když Brook vystoupil.
,,Ty jdeš taky?" podivil jsem se.
Čekal jsem, že mě jenom doprovází ze slušnosti, avšak jeho odhodlaný pohled říkal pravý opak.

,,Bude lepší, když se doma teď nějakou dobu zas neobjevím. Navíc," rozhlédl se kolem, ,,už mi ty honosné postele lezou krkem. Není nad ztuhlé záda."
Na to, že ráno skoro umíral, byl teď samý šprím.

Rozešli jsme se ke kampusu.

,,Hele, co je tam to?" Pohodil hlavou na drobnější budovu, která byla celá poobléhaná trámy a pracovním náčiním.

,,Rekonstruují koncertní sál, nic zvláštního se tam neděje. Sotva se tam dostaneme na Vánoční besídku."
Dával jsem do hlasu dosti nezájmu, aby to Brooklyn poznal.

Koncertní sál byl asi nejvíc zbytečná věc na tomhle pozemku.

,,Chcu se tam podívat!" vyhrkl náhle.
Chtěl jsem odmítnou, o tom žádná, vždyť ta budova byla staveniště - teda, opravovala se pouze omítka, ale i tak - vážně jsem se tam nechtěl plést.

Ale Brooklyn se zdál být netrpělivý na mou kladnou odpověď a když jsem uviděl jiskřičky v jeho očích...
Bože, co to se mnou dělá, tomuhle bych nikdy nevěnoval jedinou setinu.

A teď...
Vážně uvažuju, že by to přece jenom nebylo špatné.

,,Tak jo," podvolil jsem se, ,,ale je to na tebe!"
Zněl jsem výhružně, ve skutečnosti jsem se smál.

,,Od toho tu jsem." A už poklusem mířil k budově a já plný adrenalinu za ním.

Láska je šílená.

Prosím všechny, kteří dočetli až sem, najděte si čtyři minuty na toto video.
>.<

LaitMarais