První krok: dostat Brooka do auta. Ginger na svém obvyklém místě v přízemí, byla rozklepaná na kost, když viděla jak tahám Brooklyna z výtahu.

Ujistil jsem ji, že to mám pod kontrolou - kéžby. Teprve poté se klidně usadila a pustila se do každodenního nadávání na počítač.

Druhý krok: udržet Brooka vzhůru za dobu jízdy. V noci toho nemohl moc naspat, určitě ještě míň, než na co se tvářil.
Víčka mu těžce klesala za jemného drkotání a vrčení motoru.
Celou dobu jsem na něj musel mluvit a když šlo do tuhého musel jsem jej i propleskat.

Třetí krok: z garáže jsem podle instrukcí vedl Brooklyna jeho vlastním domem. Očekával jsem, že řidič bude mít pochybné otázky, ale když při otevírání dveří od auta ani nepípl, byl jsem jedině rád. Pouze jsem si mohl myslet, že má ve smlouvě určitou diskrétnost.

Každý krokem a metrem se mi zdál Brook těžší a těžší a moje nohy více a více ze želatiny.
Prošli jsme známou uličkou a poté - podle dalšího popisování - jsem zabočil z uličky doleva do obýváku.

Kde mě čekalo překvapení v pohromě zvané schody, které nešly z uličky vidět.
Svatá Mario, jenom to ne.

,,Musíme nahoru," vydechl vyčerpaně Brooklyn, ,,zvládneš to?"
Tu otázku bych měl podávat spíše já.

Neodpověděl jsem, jenom se rozešel a podepřel Brooka ještě pevněji.

Čtvrtý krok: vyjít schody. Byly z tmavého dřeva a vynikaly z ostatního interiéru v místnosti, které bylo především v odstínech bílé a šedé.
Zábradlí se stříbrně lesklo a místy bylo obmotáno zelenými listy a stonky, které rostly ze stropu, kde šlo bystrým okem zahlédnout zavlažování, které muselo být zabudované také ve stropu.

Zaměřil jsem se na tyhle drobnosti jenom, abych tolik nevnímal palčivou bolest v nohách.

Trvalo to snad věčnost, než se přede mnou rozprostřelo druhé patro.
Rozhodně jsem nečekal, že tu bude jedna velká místnost s několika křesly a knihami, strop byl k tomu všemu prosklený, ale z půli na něm byly zatažené rolety.
Byly tu však i další dveře rozdělené od sebe v různých rozměrech.

Probral mě až Brookův chraplavý hlas, který mě popoháněl ke dveřím po pravé straně. Koupelna. Díky ti, matko boží.

Nechtěl jsem si ji po otevření prohlížet, jak už mě z toho všeho kolem bolela hlava i oči.

Brooklyn mě na mou žádost ujistil, že to zvládne a nabídl mi možnost se dole najíst.
Ještě jsem nesnídal.
Vlastně už ani nevím, co přesně jsem odpověděl, určitě to bylo něco trapného jako obvykle.

Zapírajíc se o zábradlí jsem sešel dolů, přitom jsem dával pozor na zeleň, která byla od pohledu křehká.

Bylo jisté, že tu kromě nás dvou nikdo není. To už by jinak dávno vyšel z některého z pokojů zjistit, odkud ten hluk.

Jako vetřelec jsem přešel do jídelny a chvíli se rozhlížel kolem, jestli to přece jen není násilné vniknutí

Hladový žaludek však vyhrál nad mozkem a já opatrně, jako bych lesknoucí se linku mohl jedním dotykem zašpinit, prohledal přihrádky.
Zanedlouho jsem skončil s talířem a koláčem, který byl uschován v troubě. Usedl jsem za ostrůvek a snažil se odreagovat koukáním na sociální sítě.

Po dojedení koláče, který byl ta nejlepší věc za celý týden co jsem jedl, jsem po sobě nemotorně vše umyl.

Opřel jsem se zády o linku a ruce dal na její okraj. Stále šla slyšet tekoucí voda a já už projel všechny možné stránky skrz na skrz, křížem krážem.

Pátral jsem pohledem po kuchyni, nebylo zde místa, kde by bylo jediné smítko, když mou pozornost upoutal rámeček s fotkou pod hodinami.

Vzal jsem z ostrůvku svůj mobil a dal ho do zadní kapsy kalhot, než jsem přešel k fotce, která byla v dokonalé úrovni mého obličeje.

Byla to rodinná fotka, což se dalo očekávat, spíše mě ohromil její obsah.
V zelené trávě stála hned šestičlenná rodinka.

Muž v bílé košili, kterému se již strniště barvilo do šeda, držel kolem pasu o hlavu nižší ženu na které jsem poznal stejný odstín vlasů, jako Brooklyn.
Slušelo jim to.

Samotný Brooklyn stál pyšně vedle jeho otce - jak jsem odhadl -, ústa mírně pootevřené v úsměvu. Jeho vlasy byly o něco kratší, než teď, ale stále jsem tam viděl toho kluka, co mě požádal o pomoc.
Takhle šťastného jsem ho viděl pouze jednou - včera v knihovně.

V popředí páru muže a ženy stály dvě identické dívky v bledě modrých šatech s vlasy tmavšími, než jejich matka a starší bratr.
(Netušil jsem, že Brooklyn má sourozence. Nikdy se ani náznakem nezmínil.)

Dívky se od sebe lišily pouze v tváři, kdy se dívka na levo křečovitě usmívala narozdíl od jejího protějšku, který měl pouze nenápadně zvedlé koutky úst.

A nakonec poslední člen rodiny Wyattových - malý kluk, který ještě nemohl dovršit desátého roku, hrdě vystrkoval hruď, jako by mu to mohlo pomoct dojmu, že má svaly jako jeho starší bratr.

Ta fotka byla dokonalá - oni byli dokonalí. Já sám nikdy neměl sourozence, nikdy jsem ho ani moc nestrádal. Ale při pohledu na početnou rodinu jsem litoval, že jsem v dětství někoho takového neměl.

O to jsem měl více otázek, proč Brooklyn netráví více času doma.

,,Říkám, že lilie ne! Nejsme pohřební ústav. Řekni, Evangelin, jsme pohřební ústav?"

Uslyšel jsem prásknutí dveří a hned nato rázný hlas doprovázený kroky.
A já už si myslel, že tu těch pár minut přežiju v klidu. Bědoval jsem v duchu.

Sakra, sakra!
Co teď?!

Nevěděl jsem, kdo to je. Mohla to být služebná, podle čistoty, která tu vládla nějakou mít museli, ale podle slov to nemohla být správná možnost.

O to jsem spanikařil více.

Hlas se přibližoval a já jako zmrznutý stál na místě a jediné co bylo v mých silách byly dva kroky, kterými jsem se vzdálil do fotky k ostrůvku.

,,Nejsme! Chci do večera seznam všech dodavatelů v okrsku s růžemi a..."
Uviděl jsem jí ve stejný moment, jako ona mě.

Její přísný pohled na vteřinu povolil, hned nato však nabral intenzity a já na sucho polkl.

,,Ještě ti zavolám," dodala do telefonu hypnotizovaná mou maličkostí.

Vlasy špinavé blond měly tmavší odstín, než Brookovy, zároveň jsem v ní však rozpoznal jeho rysy.
Světlé obočí se tyčilo nad zelenými oči, které ani nemrkaly při prohlížení mě samého. Lícní kosti jí dodávaly na kráse.

Blůza byla z části průhledná, ovšem ve společenských měřítkách a černé kalhoty se nad kotníky rozšiřovaly.

Po delší době, kdy jsme si jeden druhého překvapeně prohlíželi - nevím, kdo z nás byl více překvapený - jsem zajel pohledem k rodinné fotografii.

Byla to jedna z dvojice dívek, jelikož jsem už od pohledu pochyboval, že to může být Brooklynova matka.

,,Vy jste?" zeptala se a mobil schovala do kabelky s černým potahem.

,,Jack, Jack Duff," vydrmolil jsem rychle, ,,jsem Brookův kamarád. On - totiž měl menší problém a potřeboval pomoct," objasnil jsem ještě nakonec.

I tak jsem si stále připadal jako vetřelec a čím blíž mi byla, tím méně bezpečněji jsem se cítil.

Podpatky klapaly o parkety, když ke mně přešla. Byla ještě menší, než jsem očekával.

Hned poté ke mně však natáhla přátelsky ruku: ,,Jsem Liana, Brookova mladší sestra," představila se. Oddechl jsem si.

Jako žralok se usmála a i když její obličej zářil přívětí, její oči byly náhle o stupeň tmavší.
Myslel jsem, že se mi to jenom zdá, ovšem šeredně jsem se mýlil.

Ta holka mi nevěřila ani vlas.

Vzpomínáte na moment, kdy jsem se sám sebe ptal, jak jsem se vůbec někam dostal? Jo, tak teď jsem se sám sebe ptal znova.

Protože jen, co jsem se odhodlal přijmout její gesto, vytáhla rychlostí světla krabičku a její obsah mi skončil na obličeji.
Pepřový sprej.

Vyjekl jsem jako čtrnáctiletá holka, takhle vysoko jsem hlas neměl ani předtím, než jsem začal v pubertě mutovat.

,,Ani se nehni!" křikla Liana do okamžiku, kdy skončilo moje vyjeknutí a místo toho jsem jen syčel bolestí a snažil se rukávy košile dostat z očí palčivou bolest.

,,Volám policii!"
Neměl jsem sílu na to ji nějak zastavil, prostě jsem chtěl tu věc z očí.

,,Ne, Liano, počkej!"

Už jsem v nebi?
Jestli jo, tak buď Brook umřel ve sprše, nebo je Bůh.

Marně jsem se dál snažil košilí dostat pryč pepřák, slyšel jsem o tom spoustukrát, ale nikdy jsem nevěřil, že je to taková bolest.

,,Je to můj kamarád," proč mě slovo kamarád tak bolí na srdci? ,,pomohl mi."

Jenom jsem si mohl domýšlet, jak přesně vypadal Lianin výraz, když se podívala nejdřív na pepřák v její ruce a potom na mě.
,,Ou."

Jen, co nám Olet odjela pryč, se tu objevuje nová holčičí postava.(✷‿✷)
Která z dívek podle Vás byla ona na obrázku?

LaitMarais