,,Fialová, nebo bílá?" Vytáhl jsem z police akorát do ruky padnoucí učebnici a shlédl dolů na Brooka. Štafle o třech schodech pode mnou zavrzaly.

Brook vystrčil hlavu zpoza knih, které držel a snažil se najít pohodlnější polohu.
,,Bílá," rozhodl nezaujatě, ,,to je to tak důležité?"

,,Barvy řeknou o člověku mnoho," konstantoval jsem a vrátil fialovou učebnici zpět. V ruce mi zůstala, už zmiňovaná, bílá kniha, jejíž obal hlásal španělštinu pro začátečníky.

Brook svraštil obočí: ,,Co to říká o mně?"

Seskočil jsem na parkety, přesto, jak byla knihovna rozlehlá, můj seskok se tu rozlehl mnohem více, než jsem očekával.
Dívka s drdolem kousek od nás mě spražila pohledem, se kterým by se mohla rovnat slečně Streach.

Výmluvně jsem se usmál - pokusil jsem se spíše zvednou dva koutky směrem vzhůru -, protože jsem se neodvážil vydat jedinou hlásku.

Nakonec jsem hrdě položil bílou knihu na další tři, které si Brook držel už z předešlých cest po uličkách budovy.
Knihy patřily dějepisu, matice a chemii - předměty ve kterých se mohl Brook vyrovnat prvňákovi.
Na základce...

Dost určitě přeháním, ale i ty nejzákladnější fakta mu chyběly, a bez nich jsem se ani nedivil, když nechápal vše po nich.

Tentokrát tiššeji jsem začal: ,,Bílá je barva nevinnosti a čistoty," Brook se uchechtl, já bez povšimnutí pokračoval dál, ,,lidé, kteří v této barvě nosí oblečení, chcou často přesvědčit okolí o své nevinnosti. Byla to i oblíbená barva Daisy v knize Gatsby, která také na své okolí hrála svatouška, i když to tak úplně nebylo."

Můj hlas na konci došel až k děsivému šepotu, a Brooklyn se zdál i zaujatý mým vyprávěním.
Zdálo se to aspoň do té doby, než promluvil: ,,Přečteš mi v tom i budoucnost, nebo mužem jít?"

,,Jsi fakt strašný," vyšlo ze mě náhle a ještě jsem se tomu hrdelně - a samozřejmě tiše - zasmál.

Moje hormony se musely splašit, jako koně na dostizích, když se Brookovy oči náhle zaměřily na má ústa.

Doprdele..., kde je kyslík?

To globální oteplování tu přišlo nějak rychle.

,,Měli bysme jít." Usměju se křivě, když mě nemravné myšlenky, co bych s jeho rty mohl dělat, napadnou jako nečekaný virus.

To na té párty... Bože, lituju toho.

Měl jsem příležitost, ale v té době jsem ho neznal a ani on sám nebyl plně otevřený.
Když na to tak myslím, vzpomínky a minulost jsou někdy horší, než jakýkoli jiný trest.

Vrazil jsem do štaflí. Brunetka se znova otočila - mnohem naštvaněji - a byl jsem si jist, že slečna Streach by souboj v naštvaných pohledech prohrála.

Brook křečovitě stáhl obličej, aby nevyprskl smíchy. Jeho grimasa vypadala vtipně, a tak, když jsem znova opakoval: ,,Už jsme na odchodu," sám jsem držel smích na uzdě.

Dostrkal jsem Brooklyna k pultu, kde knihovnice zaznačila půjčené knihy do počítače, a poklusem jsme vyběhli ze dveří.
Stihli jsme ještě sejít schody, než jsme se oba rozesmáli, v všudy přítomném ruchu se naše hlasy ztratili.

Ale jeho smích se přeslechnout nedal, byl zároveň i nakažlivý. Líbilo se mi poznat další stranu Brooka.

Vše tajemné má své kouzlo.

Vše nádherné má svou moc.

***

Víkend mi přišel vhod.
Ještě myslí v říši snů jsem zamrkal a zkontroloval čas na mobilu - krátce před devátou.

Olet si už nejspíše válí šunky v kožených sedačkách s drahou kávou po boku a čeká na přehlídku, které se zúčastní pouze jako divák.

Od mobilu jsem pohledem vyhledal Brooklyna. Stále mi nešlo do hlavy, proč, když jeho rodné bydliště vypadá doslova jako palác snů, spí tady.

Na nepohodlných matracích z výprodeje.

Prudce jsem se posadil, protože nepohodlná matrace teď najednou nebyl můj největší problém. Hodně jsem se zlekl, když jsem zaregistroval na Brookově obličeji kapičky potu a pod očima tmavé kruhy z nedostatku spánku.

,,Jsi v pohodě?" Není v pohodě, Jacku!
Jak je možné, že zrovna ty máš čistý průměr?!

Brooklyn si roztřesenou rukou přitáhl peřinu více k bradě, než chraplavým hlasem vydal sotva jedno slovo: ,,Absťák došel na další úroveň," měl sucho v krku, ,,už jsou to skoro čtyři dny, co jsem neměl cigaretu. Divím se, že to nepřišlo už dřív."

Jenom účinek absťáku. Jenom.

Byl jsem na sebe naštvaný, jelikož to kvůli mně byl teď v bolestech. Nesměl se hned odříznout od nikotinu. Muselo se na to pomalu a postupně.

A teď vážně, Jacku, jak ses dostal na střední?!

,,Potřebuješ sprchu," rozhodl jsem, zatímco jsem zkoušel dlaní jeho čelo, které - nečekaně - hořelo.
Za nemoci byla sprcha božský předmět.

Třeba by to mohlo fungovat i na absťák, nebo by mu to pomohlo si na chvíli ulevit od bolesti.

,,Ne, tady ne. Doma to bude lepší."

To dalo rozum, sprchy na intrech šly ruku v ruce s nekvalitními matracemi.
Aspoň v tom matračky nebyly sami.

,,Fajn, ale pěšky jít nemůžeš," mumlal jsem si pro sebe, ,,můj jediný odvoz - Olet - je pryč a já sám auto nemám. Takže to můžeš vzít hromadnou do..."

,,Už jsem napsal osobnímu řidiči."

,,...tvým autem, měl jsem to na jazyku."
Taky možnost. ,,Chceš s něčím pomoct?"
Dal jsem ruce v bok, jelikož mě začaly svrbět prsty, když se Brook dostal do sedu a odhalil horní část těla bez trika.

Můžete se na chvíli zklidnit?!
Okřikl jsem hormony v duchu.

Brooklyn je jako před smrtí a moje hormony jsou nabité tak, že bych jimi zvládl napájet celé město.

,,Můžeš jít se mnou..., prosím?" zeptal se a podíval se na mě unavenýmy, přesto vždy nádhernýmy, oči. ,,Doma nikdo není a sám to nezvládnu."

,,J-jo, v pohodě. Asi bych se měl převlíct." Vypadla ze mě první blbost, co mi padla v mysli. Vypadalo to, že mé mozkové buňky si ze mě zrovna dnes rozhodly dělat dobrý den.

Jak milé...

Otočil jsem se zády k Brookovi a přetáhl si přes hlavu o dvě čísla větší triko, které bylo hlavně díky své velikosti na spaní pohodlné.
Záda se mi rozbrněly, jako když na sobě cítím jeho pohled, ale netrvalo to dlouho.

Hodil jsem na sebe čisté bílé triko, které bylo na prvním věšáku, co mi padl do oka a na to přišla kostkovaná košile, neobtěžoval jsem se ji ani zapnout.

Na rychlo se vytratila i spodní část mého spacího oblečení. Brzy už jsem na sebe natahoval spodní prádlo a džíny.

Když jsem byl plně hotov otočil jsem se a do zadní kapsy schoval mobil.

Brooklyn si za tu dobu stihl obléct pouze mikinu, tepláky ze spaní si nechal a ani jsem se mu nedivil, jelikož i obout boty bylo pro něj obtížné.

Já do svých tenisek doslova skočil.

,,Auto by tu mělo každou chvíli být," oznámil a dal si do kapsy - tentokrát od mikiny - mobil.

,,Můžem?" položil jsem otázku a podepřel ho. Výrazně se mu ulevilo.

Za unaveného pohledu, kterým mě sledoval skrz na skrz, kývl.

Nadechl jsem se: ,,Tak jdem na to."

Jak žijete po třetím týdnu školy?
Já už stihla pokazit test... *facepalm*
To zas bude super školní rok!
*Optimismus mě drží nad vodou. Xd

Mimo příběh, je tu někdo, kdo se chystá na Europe Tour od Why Don't We?
Já bohužel patřím mezi lidi, kteří mají tu smůlu a mají to všude daleko.
^__^

(Přesně takhle se cítím...)

Takže mi nezbývá, než hledat na netu nějaké živé přenosy a modlit se do příštího roku. :D

LaitMarais