Jack

,,Čtyři hodiny? To je rekord," uznal jsem od monitoru notebooku, kde jsem měl rozkoukaný už třetí díl seriálu.

Když jsem se na ně tak díval, jak stáli vedle sebe, chtělo se mi smát.

Brook - utahaný a zmožený.
Olet - ještě stále plná energie.

Bacha Francie, žene se hyperaktivní bomba.

,,Rekord v nejdelším času stravený nakupováním?" Brook povolil ruce a všechny tašky dopadly na zem.
Padl rovnou do postele.

,,Ne, rekord v nejkratším čase strávený v nakupování." Trochu jsem přeháněl, ale jeho výraz stál za to.

Já a Olet jsme se nad tím zasmáli.

Malý brouk uvnitř mého těla hryzal do mé duše, jako housenka do listu. Důvod byl zcela prostý.
Co přesně se tu děje?

Dost nekonkrétní otázka, vím, ale je jich hodně a tahle to všechno, včetně mých emocí, shrnuje perfektně.

Že bych si vážně našel nového kamaráda?

Sjel jsem pohledem na svítící obrazovku, kde byly pokřivené obličeje hlavních postav, jak jsem přehrávání zastavil v náhodné chvilce, a tak jsem se nad tím vším zamyslel, že jsem se musel kousnout do rtu a zároveň si hrát s prstenem, abych z ničeho nic nevrazil hlavu do zdi a ukončil to.

,,Jacku," probudila mě až Olet, ,,ještě brnkni, do Francie dlouhý let."

,,Vždy k vašim službám, madam," přehrál jsem francouzský přízvuk a zbavil se pocitu hryzání.

,,Brooku," s rukama v bok se otočila na blonďáka, ,,kdyby cokoli ohledně oblečení, tak taky brnkni."

,,To nehrozí." I přes únavu se uchechtl. Má kamarádka na to nebrala ohled a během pár minut se s námi - ano, s námi - rozloučila a zbyla po ní jen sladká chuť parfému v pokoji.

V duchu jsem si četl názvy všech značek, které měly svá loga na taškách všech barev.

,,Beru to jako, že si mě chtěl umučit fakt hlasitou a bolestivou smrtí," poznamenal Brooklyn ještě stále na posteli.

Svaly se mu napínaly stejně, jako když jsme cvičili, bílé triko mu odhrnulo kus břicha, když si ještě stále prudce mnul obličej a snažil se donutit neusnout ze vteřiny na vteřinu.

Nemravné myšlenky mi ovládly mysl a vyhnal jsem co nejrychleji, jakmile jsem pocítil červeň na obličeji.

Pro jistotu jsem se otočil a začal předstírat, že na notebooku hledám něco zajímavého.

,,Zkus s ní strávit víkend."

Když už jsme u notebooku, trochu mi to připomíná, že stále nemám tu slohovou práci na téma srdce. Jak poetické.

Brook se zvedl na loktech a periferně jsem viděl, jak mě pozoruje.
,,Neurazíš se, když řeknu, že to bych nepřežil? Protože to bych asi vážně nedal."

Upřímně jsem se rozesmál a při pohledu na jeho obličej, který hrál zděšení jsem se rozesmál znova: ,,Chce to trénink."

Už jsem říkal, že ta bílá mu sekne?

,,Házím ručník do ringu." Posadil se úplně, přitom ze mě však nespustil oči.

,,Nějak rychle se vzdáváš," poznamenal jsem, avšak nebylo to myšleno nějak posměšně, spíš jsem si z Brooka chtěl trochu utáhnout.

Takového - na povrchu - drsňáka dostane holka o padesáti kilech na kolena.

Ještě dlouho poté jsme si s Brookem mezi sebou povídali a navzájem se pošťuchovali.

Takové to přátelské provokování.
Ale i když jsem tomu říkal přátelské provokování, nebránil jsem svým očím co chvíli si prohlédnout jeho rty.

Kamarád...
Tak proč mi to je tak líto?
Proč se mi to slovo tak příčí?

***

Vzpomínky na včerejší den vyplavaly hned, jakmile jsem se probudil. To stejné se nedalo říct o Brookovi, který se převalil a mlaskl.

Při hlubokém nádechu se ozvala má rána, která se ještě nestihla zcela zaplnit. Má hruď už nezářila jako vánoční světélka na Štědrý den - díky bohu - ale moje pokožka stále neměla svou zdravou barvu.

Přišlo ranní klišé.
Vstát, obléknout, vyčistit zuby, jít do školy, nasnídat se a usednout do lavice.

Po třech letech už mi to lezlo krkem i trávicím traktem.

,,Přivstal sis?" zažertoval jsem, když se Brooklyn objevil snad dvě minuty před zvoněním.

Vždy se objevoval přesně před zvoněním.

Brook se ztěžka posadil do židle. Měl na sobě světle modré džíny a žlutou mikinu, kde se veprostřed vyjimalo logo Champion.

Olet rozhodně nešetřila.

,,A stejně se cítím jak rozbitá hračka." Jeho pohled mi to dosvědčil.

Já se jako rozbitá hračka cítím každý den, a kdoby taky ne, když se liší od ostatních a sám ani neví, kam míří jeho orientace.

Dilemat mého dne: ,,Jsem rozbitá hračka, nebo robot? Otázka za deset milionů bez možnosti nápověd!"

Povzdechl jsem si pro sebe.
Milionář ze mě nebude.

Zvonek zazvonil a slečna Streach přicupitala do třídy na černých jehlách.
Olet na mě kývla od své lavice ve jménu pozdravu a já s pozvednutým koutkem rtu jí pozdrav opětoval.

Slečna se svým pozdravem také neotálela a hned po něm vyzvala z přední lavice Adele, aby rozdala písemky, které se psaly na začátku týdne.

Víc než můj test, který mi přistál na lavici s jasným A+, jsem se zaměřil na blonďákův papír, který v rohu oznamoval velké D- a mračicího smajlíka.

Měl čtyři body, jeden bod dolů a měl by pětku.

Promluvit před slečnou i ze zadní lavice jsem se neodvažoval a tak jsem bez dalšího váhání vzal sešit z dějepisu a na zadní stranu začal psát.

Brook si bez sebemenšího zájmu prohlížel jeho test, když jsem mu podstrčil sešit.

Já: nechceš pomoc?

Odložil test, ani se na mě nepodíval, než začal psát pod moji větu.

Brook: jak? Máš kouzelnou hůlku?

Tiše jsem se uchechtl, mohl to zaslechnout pouze Brooklyn, kterému také cuklo v koutku.

Já: máš nějak dobrou náladu na to, cos dostal. Mohl bych tě doučovat.

Brook: nevím, jestli to má vůbec cenu.

Já: to se uvidí. Ve čtyři čekej před školou.

Už nic neodepsal, jenom na mě mrkl.
Mé rty se sami od sebe roztáhly do úsměvu a zdržel se tam ještě hodně dlouho poté.

***

Přišlo mi to jako typické klišé.
Bok po boku jsem šel s Brookem, sice náš cíl byl knihovna a studovna, ale připomnělo mi to tolik okamžiků z příběhů, až se mi nechtělo věřit, kolik knih jsem již přečetl.

,,Proč jsi tehdy, kdyžs tu byl poprvé, se mnou nechtěl do knihovny?" začal jsem opět vyzpovídat Brooklyna, když jsme přešli místo, kde mě onehdy přesvědčil o tom, že návštěva knihovny není nutná.

Svou sebevědomou chůzi neztratil ani během toho, co začal mluvit: ,,Vždy, když jsem přestupoval z jedné školy na druhou, opakoval jsem si, že toho nechám - kouření. Stanu se lepším a začnu se opravdu snažit. Chtěl jsem se od takových lidí jako Mikey držet dál, ale moc dlouho mi to nevydrželo."

Poslední část dořekl sklesle, mrzelo ho to, uměl jsem si to představit, avšak asi ne tak živě a skutečně jako on.

,,A kdy si to vydržel nejdýl?" neudržel jsem jazyk za zuby, když se mi do mysli nahrnula další otázka.

Jsem zvídavější než Olet.

Podíval se na mě - jako už mnohokrát předtím.
,,S tebou je to zatím nejdýl."

Zahřálo mě u srdce a schody do knihovny vyběhl s novým elánem.

Domove, sladký domove.
Konečně doma!
I když necítím ruce a chodím jako postavička z minecraftu, odnesla jsem si ze souska spoustu nových zážitků. ♡‿♡

Nejraději bych Vám je všechny napsala, ale sama nevím, jestli tyhle moje podkapitolové kecy někdo čte. :D
Takže jsem si vybrala jen jeden, kdy sám náš trenér zaspal na trénink. Xd

A co se dá čekat od takových nevypočitatelných hovad, jako byla naše skupina v šest ráno v opuštěném aquaparku?

Asi si to umíte domyslet... ;)
Takže švandy kopec, zhruba po hodině a něco jsme si řekli, že by bylo fajn, kdybysme se aspoň rozplavali.
Během toho přišel trenér a ještě nás pochválil, že hezky trénujeme i bez něj...

Do toho všeho si ještě jedna má kamarádka odnesla domů ze snídaně misku - ano, porcelánovou misku - a čip z bazénu. Xd
(Myslím, že Slováci už nás ani přes hranice nepustí.)