Brooklyn

Ozvala se stejná rána, která zazněla už několikrát předtím - Jack dopadl na zem.
I když jsem se snažil být mírný a opatrný, vždy to s ním švihlo.

Vyšší kluk se rozvalil na žíněnce a zhluboka dýchal.
Já sám se vzpřímil a prohrábl si delší vlasy.

,,Klidně se ptej," navrhl jsem černovláskovi, který stále ležel na žíněnce jak dlouhý tak široký.

Každou drobnou pauzu, kterou jsme si během cvičení udělali, využíval k prohlédnutí okolí.
Zvědavost ho zžírala.

Snažil jsem se mu moc neuškodit, sebeobrana není lehká a nenaučíte se ji bez bolesti a šrámů, ale v jeho případě se na to muselo jít pomalu a s klidem.
Učil jsem ho jednoduchý cvik, jak dostat i někoho dvakrát tak těžšího jako já na zem. Technika mu šla, jenom síla scházela a musel se do toho pořádně opřít, abych místo na zemi zaujmul já, nikoli on.

Vzdálil jsem se pro láhev na kraji našeho bojového pole mezitím, co on sám se sebral a posadil se.

,,Jak je tohle možné?" Dýchal zhluboka. Otočil jsem se na něj s pusou plné vody.
,,Chci říct," začal znova, ,,nikdy bych neřekl, že bydlíš tady."

,,To asi nikdo." Znova jsem se napil.
Možná byl špatný nápad mu dávat prostor na otázky.

,,Proč bydlíš na koleji? Tohle je hotový palác."

Slyšel jsem v jeho hlase ostýchavost, věděl, že se může dozvědět také něco nepříjemného. Ale o to nemusel mít strach, jednak proto, že nic tak strašného jsem nikdy neudělal a za druhé bych mu to ani neřekl.

,,Mám to blíž ke škole," zodpověděl jsem jeho otázku dost rychle na to, aby o tom nepochyboval. Stejně si mě ještě drobnou chvíli prohlížel.
Nevěřil mi...

Postřehl jsem, že se ode mě chtěl držet dál, i já s ním nechtěl mít nic společného, nechtěl jsem ho zatáhnout do potíží, které mám na svědomí, ale stejně jsme každým dnem mezi sebou prohodily víc a víc slov. Bariéra praskala.

,,Aha," pověděl odtáhlým hlasem. Došoural se ke své láhvi, pot mu stékal po obličeji, než si ho utřel lemem tmavého trika.

Obrátil jsem k němu záda a oddechl si. Mou minulost nemusel znát, sotva mě začal poznávat, už by se ode mě odtahoval.

,,Jak ses stal závislím?" vypadlo z něj nečekaně, až jsem se rozkuckal.

Semkl moje oči v těch jeho, otočil klíčem a ten poté zahodil. Uzavřel mě.

Když však spatřil můj zachmuřilý obličej, rychle se postavil, až jsem se divil, že se mu netřepou nohy. Pohled povolil.
,,Já- nemyslel jsem to zle. Jenom..."

,,V pořádku," popadl jsem dech a donutil se polknout a přestat kašlat, ,,ne každý to zažije."
Nenápadně jsem se k němu přiblížil, když jsem položil láhev.

,,Ale někdo to prožít musí. Nejdřív si říkáš, že je to v pořádku, bereš toho málo a balancuješ na hraně. Je to adrenalin."

Svěsil ramena, když postřehl, že nejsem nikterak uražený a napjatě poslouchal.
Jack byl kluk, kterého by si přál můj otec. Poctivý.

Znovu jsem udělal krok, byl jsem zase blíž a po delší odmlce jsem pokračoval ve vyprávění: ,,Balancuješ a balancuješ, chceš víc a víc. Už ti nestačí ta trocha a tak se přibližuješ k hraně. A potom..."

Už jsem to nedopověděl, místo toho jsem udělal chvat, který jsme se spolu dnes učili.
Jednoduše jste zvedl jednu nohu, dali ji za protivníka naproti vám a s přítahem jste udeřili zezadu na koleno.

Automaticky se vám podlomí jedna noha a druhá na sebe nenechá dlouho čekat, protože neudrží rovnováhu těla.

,,...příjde spád," dokončil jsem, až když se Jack opět válel na zemi.

Díval jsem se na něj z výšky, přesto jsem zahlédl v modré barvě odpor. Modroočko brzy našel slova: ,,Ale můžeš se vzepřít."

,,Jak?" zeptal jsem se důrazně, avšak zároveň jemně.

,,Postavíš se tomu." Jack se zvedl na loktech.
Jeho kostnaté ruce ho ale nezvládly udržet a hlava mu spadla zpět na zem.

,,Občas se hodí i pomoc." S úšklebkem jsem k němu natáhl ruku.
Modrá se smíchala se zelenou, než natáhl i on svou ruku, která byla delší, než má, a já přitáhl.

Jack se postavil, sotva jsem stihl spatřit jiskry se kterými se jeho oči zdály jasnější, když použil stejný chvat i na mě.

Neměl jsem šanci, aspoň ne teď. Nečekal jsem to.
Tvrdě jsem švihl - až to plesklo - na zem.

,,Musíš ale taky umět bojovat." Zastínil mi pohled před jasným sluncem svým tělem a obličejem, který se nade mnou o něco výš skláněl.

Oba jsme tomu druhému věnovali pokřivený úsměv.

Na bariéře se objevily další praskliny.

,,Pro dnešek končíme."

***

Cesta na kolej, která probíhala v tichosti, chvíli trvala, ale přece jsme se oba dočkali.

Jack už se těšil na sprchu, která z něj smyje pot a špínu, zatímco já toužil si lehnout do měkké postele a přečkat první příznaky absťáku.

Teď, když už jsem neměl prakticky jak zaměstnat své tělo a mozek, musel jsem to prospat.

Byl jsem myšlenkami úplně někde jinde, než mé tělo, takže než-li jsem si všiml, že je náš pokoj odemčený, už jsem registroval tmavovlasou dívku na Jackově posteli, která si četla nejnovější vydání magazínu GQ.

Byla to Olet, občas jsem ji vídal s Marikou. Vždy vypadala velmi mile, až jsem musel Jackovi závidět takovou kamarádku, jenom mě na ní znervózňoval fakt, jak se sem dostala.

,,No konečně!" Odložila magazín. ,,Stihla jsem už porodit čtyři děti a čekám vnoučata."

Říct, že jsem nechápal, co se děje by nebylo přesný.
Já byl doprdele úplně mimo.
Ještě víc, než když jsem se zažral do myšlenek.

,,To je jen styl jejího humoru," vysvětlil Jack, když jsem nechápavě pootočil hlavu k němu. ,,Už jsem začal pracovat na tvé odvykačce od cigaret. Tohle je první fáze: půjdeš s Olet nakoupit nové oblečení. Tvé smrdělo po kouři a jenom by tě to více nutilo ke kouření."

Chytré, uznal jsem.

V její přítomnosti se zdál být uvolněnější.

,,Tady máš čisté triko, které na tom nebylo tak hrozně." Podala mi tmavovláska bílé tričko.
Měla energie na rozdávání, to se mi hodilo.

,,Kde je zbytek mého šatníku?" zeptal jsem se podezíravě, když jsem se svlékal.

,,Hodně daleko odsud," odpověděla s nezájem Olet během toho, co si do kabelky dávala své osobní věci.

Předtím, než se mi triko přetáhlo přes hlavu jsem si všiml Jacka, který pohlédl na mé břicho, které zůstalo na malý moment odhalené.

Poté se mi zastínil pohled kvůli látce, když jsem se na něj po sundání trika znova podíval, on už byl otočený zády a vybaloval si věci z brašny.

Nemělo by mě to mrzet, ale mrzelo.

,,Bude to ještě dneska, mladý pane?!" vyjela na mě Olet a ze země si vzala kabelku karamelové barvy.

Měla kuráž. Nebo spíš osobnost a drzost v jednom, stejně jsem však nechtěl riskovat a oblékl si bílé triko.

,,Nemám s sebou peníze" dodal jsem rychle, když byla Olet už ve futrech dveří.
Bože, ta holka je uragán.

,,Mám kreditku. Pak mi to vrátíš." Ani se neotočila a provokativně vyšla z pokoje.

Připadal jsem si jako ve zpomaleném filmu, když jsem otevřel pusu na prázdno a podíval se na modroočka.

Ten byl celou situací pobavený.
,,Měl bys jít, nebo ti uteče."

,,Vodítko bys neměl?" zeptal jsem se sarkasmem v hlase a mířil svižným krokem za Olet.

Jeho smích mi zněl ještě dlouho v uších přesto, jak do mě Olet každou minutu hučela jako siréna.

Po delší době je tu nová kapitola a taky nový cover, který je od úžasné icry69!
Určitě se běžte podívat na její výtvory, nebudete litovat. ｡◕‿◕｡

Lait