,,No ty krávo!" Vyvalila oči Olet a stála s otevřenou pusou. ,,Tenhle týpek je víc zazobanej než já!"

,,Ztiš se!" okřikl jsem jí a ošil se, když jsem nad branou uviděl kameru.
V košili se mi udělalo těsno.

Od naší dohody s Brookem uběhly dva dny, včera v kavárně jsem měl nápad, jak začít Brookovi pomoct s odvykáním. Ale po zbytek včerejšího dne se na kolejích neobjevil. Nebo jsem ho aspoň neviděl.

Do školy jsem se neodvážil a sotva jsem vytáhl paty z kampusu, když po ránu na dveřích čekal papírek se vzkazem.
Jak romantické, pomyslel jsem si.

Papírek jsem teď křečovitě svíral v pravé ruce a předčítal jsem si adresu stále dokola.

Na první chvíli mě napadlo, že jsem naletěl.
A co sis myslel?! Že ti pomůže? Jsi ubohý, Jacku.

Nechtělo se mi ani za Boha věřit, že by Brooklyn bydlel... Tady!
I přes velká kovová vrata a bílé zdi šel matně vidět nakrátko ostříhaný anglický trávníček a kolem příjezdové cesty byly vysázené květiny s mohutnými květy.

Celý dům, nebo spíš vila, mohla mít dvě patra přičemž část byla vysklená, ale okna byla kouřová a nešlo skrz ně nic vidět. Dál už jsem toho moc rozeznat nedokázal.

,,Tady nebydlí," zhodnotil jsem, ,,jsem pitomý, že jsem mu tu dohodu uvěřil."
Za tenhle týden jsem se naštval víckrát, než za minulý rok.

Na patě jsem se otočil k Oletinému autu a vyhodil papírek za sebe.

I chodník byl upravený a po přebytečném plevelů nebylo památky.

,,Počkej," rozkázala kamarádka a já se ještě nakvašeněji otočil zpět.
To mě musí dnes všichni sr...

,,Dívej!" Olet v ruce držela mnou vyhozený lísteček a přitom si prohlížela zvonky, ,,číslo domu i jméno sedí."

,,Blbost," odsekl jsem a opřel se o rudé Oletiné auto.
Neodpustil jsem si pohled na kameru, které na boku blikalo stejně červené světýlko.

,,Tak pojď sem a podívej se."

Poraženecky jsem pleskl dlaní do auta a rozešel se ke zvonkům na kraji brány.

Bez toho, abych se na Olet podíval jsem si vzal vzkaz, který mi podávala.
Donutil jsem se ho po padesáté přečíst a přitom nepřetočit oči v sloup.

V 16:00 přijeď na Wermut Street. Číslo domu 43, čeká tě první hodina sebeobrany. Zazvoň na druhý zvonek od zhora.
Brook.

Na stupnici od jedné do desíti jsem byl nadšený asi na mínus jedna, ale spíše se to naklánělo k mínus dvojce. Těžko říct.

Stále jsem nevěděl, co si o něm myslet. Na začátku mi byl arogantní, až jsem se ho někdy bál a přál si, aby nebyl v mé blízkosti.
Za poslední čtyři dny se to vše obrátilo proti mně.
A já byl ve slepé uličce.

Zahnal jsem myšlenky stranou a podíval se na zvonky.

Druhý zvonek od zhora, řekl jsem si v duchu a očima došel k druhému zvonku.

Brooklyn Wyatt-Gibson.

,,Je to on," omámeně jsem vydechl tři slova, která mi šla na jazyk jen tak tak.
Takže si to shrneme.
Brook bydlí ve vile podobné pěti hvězdičkovému hotelu, je záškolák, z nějakého důvodu je se mnou na pokoji a taky - abysme toho neměli málo - potřebuje ode mě pomoct.

Tohle beru jako zradu od vesmíru.

,,Hodně štěstí!" Ani jsem nestihl odpovědět a Olet zmáčkla druhý zvonek, poplácala mě po zádech a utekla.

,,Zrádkyně!" zasyčel jsem na její auto, které mizelo kupodivu rychle na předepsanou rychlost.

Odvážil jsem se otočit, až když jsem uslyšel zvuk, jak se odemyká brána.
Sehnul jsem se pro sportovní tašku na zemi, která tam celou dobu dřímala, a ještě se vzkazem v ruce, který jsem drtil do malé kuličky z nervozity, jsem se rozešel vstříc za Brookem.

Šel jsem po cestě stvořenou z kostek, vůně květin byla ohromná a mně se z toho až zatočila hlava.

Pevně jsem svíral popruh tašky, když jsem došel až k hlavnímu vchodu a stěží jsem vyšel tři menší schůdky na verandu, otevřely se honosně bílé dveře se zlatým erbem uprostřed.

,,Ahoj." Trapnější už být nemůžeš, vynadal jsem si okamžitě.

,,Že ti to trvalo," odpověděl mi místo pozdravu, což mi pomohlo se uvolnit, abych si nepřipadal tak trapně.
Pokynul mi rukou dovnitř za ním a já s neváhaním přešel práh, měl jsem v plánu si zout boty hned, jakmile jsem spatřil draze vypadající tmavé dřevo, kterým byla pokryta podlaha.

,,Nemusíš se zout," ohlédl se na mě blonďák, ,,půjdeme na zahradu. Tam je nejvíc prostoru." A šel dál kupředu.

Opařený jsem vteřinku stál na místě a díval se na jeho zádové svaly, které se mu vlnily pod sportovním trikem.

Klusem jsem ho dohnal a snažil se moc nepokukovat po interiéru.

A zároveň po něm.

Již zmiňovaná podlaha nádherně kontrastovala s bílými zdmi na kterých byly v různých odstupech a výškách dány fotky.

Kromě Brooklyna se na fotkách objevoval postarší pár, což museli být zaručeně jeho rodiče, a také dvě dívky a další chlapec, které jsem tipoval na sourozence.

Zhruba v půlce chodbičky obě zdi končily a prostor se roztahoval z jedné strany do obýváku s velkou plazmovou televizí nad krbem, a na druhé straně to byla kuchyň s ostrůvkem uprostřed.

Šli jsme dál, dokud jsme nedorazili na konec chodbičky a Brooklyn otevřel skleněné dveře vedoucí na zahradu.

Jestli jsem si myslel, že vevnitř to je obrovské, tak tady je to gigantické.

Kolem konstrukcí altánku rostla vinná réva, podobná té, kterou nosím na prstenu, bobule ještě dozrávaly a měly nevýraznou barvu, která splývala s listy.

Pár metrů od altánku byly na zemi již připravené žíněnky.

Opět jsem musel klusem blonďáka dohnat a přitom jsem se snažil držet jazyk za zuby.

,,Převlíkni se, já zatím dojdu pro zbytek. Nestihl jsem to vše nachystat," oznámil bez špetky emocí.

Buďme si upřímní... Štve mě to.
To, že se nedokáže radovat jako jiní.

To, že nedokáže prokázat ani špetku náklonnosti, pokud mu někdo - jako já v poslední době - nedá důvod.

Zalíbila se mi představa, že bych ho uměl rozesmát...

Co nejrychleji a bezbolestně - jak to šlo - jsem si sundal košili a nahradil ji modrým, volným trikem a černé džíny šly taky dolů, jejich místo nahradily stejně zbarvené tepláky.

Sotva jsem to vše poskládal, Brook se vrátil s poslední žíněnkou, kterou dal na její určené místo.

Nastalo hrobové ticho, kdy si mě Brook prohlížel zelenýma očima.
Chvála Bohu za můj nefunkční mozek vždy poblíž Brooka, pod tím pohledem by padaly celá vojska.

,,Jsi jak párátko. Nikdy tě nenapadlo posilovat?" optal se. Co mě překvapilo, byla skutečná zvědavost, která číšila z jeho hlasu.

,,Ne, nepotřeboval jsem být nějak silný... A nikdy jsem si moc starost nedělal, co se týká svalů," přiznal jsem a sundal si prsteny z ruky.

Odložil jsem je k věcem, když jsem se poté znovu na blonďáka podíval, měl vyzývavý výraz a úšklebek s jedním zvednutým rtem nahoru.

Jinému by se to příčilo, ale když jsem to na něm viděl...

,,Tak se do toho dáme!"

Zdálo se mi to, nebo šlo z jeho hlasu slyšet nadšení?
Možná přece jenom má nějaké emoce.

I já zvedl koutek rtu a popošel blíž, abych se naučil, jak se bránit.
Nebo aspoň hned neumřít.

Další kapitola na světě!
Je delší než minule - wow - takže doufám, že se mi podařilo Vám aspoň trochu zvednout náladu. (◕ᴗ◕✿)

A teď nastává malá část k mým vedlejším kecům...
Našla jsem na YT opět skvělý cover, který je momentálně pro mé uši úplná slast!

Vzhled: Harry Styles
Hlas: Shawn Mendes
Tomu říkám mix! Xd
Vážně doporučuji pustit! <3

LaitMarais