,,Omlouvám se," šeptla Olet a objímala se rukama.

Chladný noční vítr si hrál s jejími vlasy, které skoro splývaly s temnou oblohou a oči se matně leskly od lamp, které žlutě zářily kolem cesty ke kampusu.

,,Není to tvá chyba," usmál jsem se smutně, ,,Marika má na mě prosto pifku."
Olet se při tom slově zasmála.

,,Asi máš pravdu," vyměnili jsme si pohled, ,,i tak mě mrzí, že jsem tě tam zatáhla."

Pomalu jsme se blížili ke kolejím, kolem bylo pusto a smrtelné ticho, které tu o víkendech nebylo časté.

Než jsem se pokusil Olet nějak vymluvit její tvrzení, přeskočila mě s další větou.
,,Můžu ti to nějak vynahradit? Co třeba kdybys v úterý přišel k nám, mám čas."

Opravdu se snažila, na jednu stranu mi bylo kamarádky líto, jelikož jsem nechtěl, aby se cítila provinile.
Avšak ona se tak bude cítit, i kdybych jí to rozmlouval do skonání světa.
A jediný způsob, jak se toho pocitu zbavit pro ni bylo, že mi udělá nějaký den hezčí, než obvykle.

,,Mám taky čas," pověděl jsem, ,,víš, že to nemusíš dělat."

,,Ale musím, zasloužíš si to. Nechcu, abys na svou první party vzpomínal ve zlém, tak si uděláme vlastní, která bude stokrát lepší a soukromá!"
Oba jsem se při té představě zasmáli.

Jako malé děti.

To už jsme však stáli před mým blokem a nastal čas se rozloučit.
Věnoval jsem Olet objetí, které nečekala, chtěl jsem jí dát najevo, že to není její chyba.

Ale těžko říct, jestli tomu uvěřila.

***

Ráno přišlo příliš brzo na to, že jsem šel spát kolem půlnoci.

Pondělí.

Unaveně jsem vydechl do polštáře.

Marika pořádala párty v neděli, jelikož v sobotu byli její rodiče doma a nemohla si tam nechat nakráčet celou školu.

Unaveně jsem hodil ruku na noční stolek, abych vypl budík.
Při tom pokusu jsem shodil hned několik věcí, které dopadly na zem a moje uši trpěly dvakrát tolik.
Až na druhý pokus, co jsem dlaní poslepu nahmatával věc stvořenou ďáblem se mi ho podařilo utišit.

Posadil jsem se na posteli a spatřil Brooklyna, kterého budíček nevyvedl nikterak z míry. Šťastný to člověk, usmyslel jsem si poštěvačně.
Budík mám opravdu nahlas. Vlastním  totiž super schopnost usnout kdekoli a kdykoli při čemkoli.

Kdyby Brook nedýchal, myslel bych si, že je mrtvý.

Oblékl jsem se, vlasy projel ledabyle rukou, poté jsem ze země posbíral popadané prsteny.

Dnes jsem se rozhodl pro obsidiánově černý na levou ruku a na pravou přišel také černý prsten, ale s již známou zlatou vinnou révou.

Snídaně se mi táhla, přesto jsem zase brzy seděl ve známé židli v poslední lavici div, že jsem neusl přímo na dřevěné desce - i přes hluk spolužáků -, jelikož jsem nebyl zvyklí nocovat. A celkově párty pro mě byla nová věc, která - nutno říct - neskončila v dobrém duchu.

Za chvíli mělo již zvonit a dobrá polovina třídy chyběla.
Jaké překvapení.

Pořádat párty v neděli má své nevýhody.

Jsem připravený, že dnešní den strávím v lavici sám, jelikož dosti pochybuju o Brookově příchodu.

Náhoda je blbec, nebo má karma své dny, těžko říct, když se blonďák během znění zvonku dostává do třídy a jednou rukou si tře spánek.

Řinčení zvonů neprospívá jeho kocovině.

Přivítám ho chabým úsměvem, pak mi dotrkne, že tohle nepřichází moc v úvah.
Vždyť jsme se...
Ta vzpomínka mě uhodí jako blesk.
Ikdyž tak rychle zase nepřišla, když jí to trvalo skoro hodinu po probuzení.

Brooklyn si vedle mě sedá, pouze mi věnuje pohled jeho zelenýma očima, které nezáří tolik jako včera.

Ještě než vchází učitelka do třídy, stíhám se ho zeptat: ,,Ehm, hele, pamatuješ si na něco ze včera?"

,,Co myslíš?" nechápe a sjíždí mě celého očima pod kterým mi tuhnou svaly.

,,Něco na co bys neměl zapomenout," opakuju větu, kterou pověděla Marika před naším - mojím - úkolem.

,,Nevím o čem mluvíš," zakroutí hlavou a nakrčí nos.

Než se stíhám doplnit, už je pozdě, do třídy vstupuje učitelka a pro nás oba je tím pádem konec konverzace - jestli je možno to tak nazvat.

Je možnost, že na to Brook zapomněl?

Mnohem větší možnost je spíš, že si na to vůbec nepamatuje kvůli množství alkoholu, co spořádal.

Ze srdce mi spadne obrovský balvan úlevy, na druhou stranu je mi to líto, za což se chci propleskat.

Jestli si nic nepamatuje, je to pouze a jen dobře. Opakuju si.

A takto se táhne celý den.

Stále vymýšlím nové teorie a zjišťuju, jestli si blonďák opravdu na nic nevzpomíná.
Už se s ním nesnažím mluvit, protože mu okatě každé zvonění tříští hlavu na milióny kousků.

Spíš ho jenom pozoruju, jestli se chová nervózně.
Avšak, jak se už blíží celé dnešní vyučování ke konci, více než nervózní vypadá na omdlení.

Jindy tichý a nenápadný duch je teď poltergeist.

Co chvíli se vrtí a ošívá a jeho obličej se mi zdá bledší a bledší.

Šestou hodinu to už nevydrží: ,,Omlouvám se," jenom omluva od něj mi k němu nesedí, ,,ale mohl bych opustit hodinu? Necítím se dobře."

Dokonce i tak zní a minimálně polovině třídě je jasné, že si na nic nehraje.

Slečna Streach se otáčí od tabule s křídou v ruce a přísným pohledem.
,,Těch deset minut vydržíte, pane Gibsone."

,,Opravdu mi není dobře," Brooklyn má z hlasu skoro chraplák.

Slečnu Streach jsem vždy toleroval, ale vůči Brookovi to bylo nefér.
Stále to byl člověk.

,,Je mi líto," odsekla.
Vůbec jí to líto nebylo. Poznal by to i hluchý.

,,Podle školního řádu, byste měla studenta, který se necítí dobře, okamžitě propustit," promluvil jsem.

Řekl jsem to opravdu nahlas.
Můj hlas se zdál vyrovnaný a dokonce jsem svým slovům uvěřil.
Asi jsem včera vypil něco, co bych neměl.

Půlka třídy se na mě otočila s překvapeným pohledem, učitelka Streach nevyjímaje.

,,Prosím?" slečna nevypadala spokojeně. ,,Chcete mě snad, pane Duffe, poučovat o školním řádu?"

,,Ne, pouze vám sděluju, že dnes vám chybí docela hodně studentů."
Slečna neví, že byla jakákoli párty a s jejím platem pochybuji, že by bydlela v bohaté části města.

,,Virózy jsou zákeřné, přenášejí se dost rychle," celé třídě došlo, jakou hru hraju.
Nic neříkali, učitelka neučitelka, ikdyž jsme na pohled nedrželi úplně při sobě, hlídali jsme si navzájem záda.

Stejně i teď.

,,Jsem si jist, že většině z nás by se ulevilo, kdyby Brook dnes zbytek hodin přečkal na pokoji v kampusu. Osobně ho odvedu a ručím za něj," poslední větu jsem dodal rychle, jelikož se slečna nadechovala na protest.

Otevřela pusu na prázdno.

Podívala se po třídě, jako by jí někdo mohl pomoct.

Srdce mi rychle tlouklo, co přesně by mě čekalo, kdyby se dozvěděla, že jsem jí o všem lhal a Brookovu kocovinu vydával za virózu.

To do toho nepočítám, že jsem ji dosti ztrapnil před celou třídou.

,,Dobře, pan Gibson a vy se můžete zbalit a opustit hodinu."

Brooklyn si oddechl a ramena mu samým napětím poklesla.

Oba jsme si na rychlo sbalili věci, přitom nás jako lazer propaloval učitelčin pohled, který hledal jakoukoli známku, aby nás si nás tu nadále směla nechat.

Nejdřív vstal Brooklyn a teprve poté jsem se zvedl i já a následoval ho ven ze třídy.

Sotva jsem udělal krok ze dveří na chodbu, slečna mě chytla za loket a zastavila mě.
Nezapomněla za sebou zavřít.

,,Doufám, že víte, co děláte," propalovala mě pohledem, ,,jste chytrý muž. Vaše budoucnost je jistě velmi slibná, nezničte si to." Podívala se na Brooklyna, který na mě čekal na konci chodby.

,,Nashledanou," pověděl jsem pouze a už jsem se necítil tak sebevědomě, jako předtím ve třídě.

Rázným krokem jsme vyšli ven a čerstvý vzduch mi provětral mysl a plíce.
Zhluboka jsem se nadechl.
Představoval jsem si, jak se kyslík v píjí do mého těla a proudí mi žilami spolu s krví.

Jako kořeny stromu, který získá z půdy živiny a poté je roznese po větvích a poté do menších větviček.
A nakonec do listí.

V tomhle světě bylo fajn uvažovat nad tím, že vypadám jako strom života.

,,Proč si to udělal?"
Na každý strom někdy usedne pták.

Šli jsme vedle sebe přímou cestu na koleje, jenom pár slov dělalo Brookovi problém vyslovit.

,,Čas od času je potřeba někomu srazit ego." Usmál jsem se na něj.

Dnes po druhé.

Zvedl koutky úst nahoru, na víc se právě teď nezmohl.
I tak se dalo říct, že mi úsměv opětoval.

Poprvé.