„Mhm," pokyvoval hlavou Yoongs, seděl na gauči, oči přivřené, lokty položené na kolenou, bradu si podepíral nataženými prsty – vypadal trochu jako by se modlil. Nicméně, byl jen unavený a v této pozici aspoň neusínal.

„Bál jsem se, řekl mi, že jestli se s tebou budu dál scházet, tak na tebe najde nějakou špínu," rozmachoval rukama Jin. Gestikulace je bezpochyby jeho nejmilejší neverbální sdělovací prostředek, pomyslel si blondýn, sedící vedle něj.

Yoongi si nemohl vzpomenout na žádný nelegální čin, který by v posledních uplynulých letech spáchal, ale jeden nikdy neví. Když se vás někdo tak vlivný, se sociopatickými sklony a znalostmi v legislativě, snaží dostat dolů, prohrabe se ledasčím.

„A jak jsi vlastně utekl?" nedalo nižšímu, k tomuto tématu se dostali jen okrajově. A tak začal Jin horlivě a barvitě vyprávět.

Malým obýváčkem Hoseokova a Tenova bytu se rozléhal jen tlumený zvuk televize, nějaké večerní zprávy, a rozmluva těch dvou. Hoseok a jeho spolubydlící už spali, chtěli jim nechat nějaké soukromí. Je to teprve chvíle, co u nich Jin bydlel a znovu se střetl se svým přítelem, který jej samozřejmě navštěvoval, jak často jen mohl, ale ani přes to si ještě nestihli říct všechno. Ještě chvíli rozpravovali, ale pak začala padat únava i na černovláska. Rozhodli se to pro dnešek zabalit, zítra je taky den. Tak se Yoongi vypravil na dlouhou cestu napříč městem, aby sám ulehl doma a druhého dne se vyhrabal z postele, aby šel pracovat pro korporát.

Nalezení přátel znamenalo pro Yoongiho hodně, ale stále se necítil se vším spokojen. Ano, nebyl teď tak sám, ale copak se někam posunul? Nechtěl být takový, pořád se nechávat rozežírat zevnitř podobnými myšlenkami, ale občas ho to přemohlo. A oni tu v těchto chvílích existovali, jen pro něj, Namjoon i Seokjin.

Ačkoliv to bylo zvláštní, Yoongs si k Joonovi vybudoval velice rychle blízký vztah. Nedokázal to nijak vysvětlit. Z tatéra prostě vyzařovala jakási dobrá energie, která vzbuzovala pocit, že všechno bude zase v pohodě. Byl jediným blankytným místem na jinak šedé obloze.

Jen tak tak se blonďák přemohl, aby v autobuse nezamhouřil svá olověná víčka, jinak by cestoval bůh ví, kam a horko těžko se dobelhal domů. Pokud možno, co nejtišeji se prosmýkl bytem až do společného pokoje, aby zjistil, že hnědovlásek vlastně ještě nespí. Seděl u stolu, sluchátka na uších a kreslil – pravděpodobně nějaké kérky. I tak jej starší nechtěl rušit, a tak se jen pohrabal ve skříni, hledaje něco na spaní, převlékl se, malátně došel k posteli, aby zjistil, že ho už nějakou dobu druhý pozoruje.

„Ahoj hyung," usmál se Namjoon a odhalil tak ďolíčky, jeho nejsympatičtější a nejupřímnější rys v obličeji.

„Ahoj," pozdravil druhý, když nechal bezvládně své tělo padnout na měkkou matraci. V jeho přítomnosti se cítil tak zrelaxovaně, že mu vůbec nevadilo s mladším sdílet pokoj.

„Poslouchal jsem tu tvou mixtape, je to celé dost deep, ale inspirativní, dobře se mi u toho kreslí," pronesl hnědovlásek. Samozřejmě, všiml si, že blondýn vypadá úplně vyflusle, ale taky sklíčeně, raději ho chtěl přivést na jiné myšlenky, navíc nějaký ten malý rozhovor ještě nikoho k smrti neunavil.

„Oh, opravdu? Je tam jen pár songů, chtěl bych ještě něco nahrát, mám spousty nápadů," Yoongimu se trochu rozproudila krev, jak přišla řeč na jeho výtvor. Paži, co měl přehozenou přes obličej, sundal a otočil hlavu na bok, aby lépe viděl na svého spolubydlícího.

„Měl bys. Nechceš to pak dát i veřejně, třeba na SoundCloud?" zeptal se Namjoon s povytaženým obočím a mírným hlasem.

„Mmm.... ne, o underground rappery v Koreji není zájem, tady se vše točí kolem k-popu," zabručel druhý s nakrčeným nosem. Navíc, o žádnou slávu nestál, chtěl jen dělat něco, co ho baví. Kdyby se dostal na výšku, dokonce by se tím mohl i naplno živit, ale ne vždy je všechno tak, jak bychom si přáli.

„Ale, nebuď pesimista, znám spoustu lidí, kterým by se to líbilo. Navíc, můžeš vytvořit jiné koncepty, vždyť si napsal spousty různých písniček," jako vždy, měl chlapec pravdu. Namjoon – v životě občas nepoužitelný, ale na druhou stranu strašně geniální a rozumný člověk. Yoongi jen nevěřícně pokroutil hlavou, spojil dlaně a dal si je mezi stehna, převraceje celé své tělo na bok – jeho nejkomfortnější pozice na spánek kdekoliv.

„Popřemýšlím o tom.... možná?" podíval se znova na mladšího s jedním pozdviženým obočím, doufajíc, že mu tato odpověď bude stačit. Ten se jen usmál a nechal svého vyšťaveného přítele být.

„Kdy máš zase volno?" změnil téma hnědovlásek.

„Hmmm...jestli teď přes týden dopíšu jeden text, tak bych měl víkend mít volný, proč?" starší se fakt snažil, aby nezněl jako zombie v rozkladu, ale už se cítil na pokraji sil. Alespoň se nepoddával pochmurným myšlenkám.

„Přemýšlel jsem, že bychom někam zašli, že bych vzal i ty dva kluky, co mě chodí otravovat do salonu, ty můžeš říct Jinovi a něco podnikneme. Koneckonců, poslední dobou si byl buď zavřený tady nebo s Jinem, tak to chce někam se jít provětrat," zvedl se od stolu, protáhl ztuhlé svaly a taky se pomalu odebral do postele.

„To bude složitější, Jin nesmí na veřejnost," zamumlal Yoongs do polštáře.

„Nech to na mě, nějak to vymyslím," zahlaholil ještě Joon, poté zhasl a oba pomalu vytuhli.

Třebaže nevěděl jak, probudil se chlapec na ranní šichtu včas. Ranní směny jsou na nic, člověk se nevyspí, ale zato má odpoledne čas. Nicméně za cenu únavy po zbytek dne. Snad není nutné popisovat, jak Yoongi celý den akorát přeskladňoval zboží a skenerem ho zadával do systému. Co se mu ale honilo hlavou, za zmínku stojí. Přemýšlel o včerejším rozhovoru s Joonem a snažil se přijít na to, co má za lubem.

Od středy je to do víkendu jen kousek, takže nemusel dumat moc dlouho. Blonďák mu řekl, ať se o nic nestrachuje, že má vše pod palcem. Jediné, co měl za úkol, bylo přemluvit Jina, aby se přidal, což nebylo vůbec těžké, těšil se, že konečně někam vypadne.

V týdnu se nic neudálo, ale i přesto utekl tak rychle, to bude asi tím, že se blondýn zaměstnával dopisováním textu, pro nějakého začínajícího zpěváka a zaměřil se trochu i na své věci. Během těch pár dní si pročistil hlavu prací a v sobotu už byl připravený na akcičku mladšího.

Postupně se chlapci shromáždili u Namjoona před salonem. Kolem poledne už tam všichni netrpělivě přešlapovali, stručně se pozdravili a představili. Byla to taková seznamovací mini párty. Úspěšně všichni kluci posedali do auta, stále netušíce, kam se vlastně jede. Namjoon dobře cítil ono napětí a lehce nekomfortní atmosféru, ale nemohl si pomoci. Celou dobu nikomu nic neprozradil, tajnůstkář jeden.

„Namjoone, přísahám, že jestli nám neřekneš, kam právě jedeme, budu po tobě chtít zaplatit všechny věci, co jsi mi za tu dobu, co spolu žijeme, ztratil nebo rozbil," pozvedl výhružně ukazováček do vzduchu blondýn, byl až příliš netrpělivý, a to nervy drásající ticho tomu moc nepomáhalo.

„Dobře, dobře, hlavně v klidu," sundal jednu ruku z volantu v obranném gestu, spěšně očima projel osazenstvo v autě a zhluboka vydechl.

„Dáme si výšlap do Guknyeongsa chrámu, je to tam moc hezké a teď na konci podzimu už tam nebude tolik lidí," vysvětlil tatér, zatímco se plně soustředil na řízení.

„Tak proto jsme si měli vzít pevné boty?" začalo pomalu docházet Yoongimu, když si promítl seznam věcí, co si sebou všichni měli vzít – nějaký nepromokavý svršek, něco k jídlu, vodu a pevnou obuv.

„Byly timberlandy dobrá volba?" žďuchl Jungkook do hned vedle sedícího Taeho a ukázal na svou obuv.

„Ty budeš v pohodě, ale bojím se, že moje BÍLÉ FILA sneakers už zanedlouho bílé nebudou," ukázal zamračeně Jin na svoje téměř nové tenisky a skoro uronil slzičku.

„Každý svého štěstí strůjcem," pokrčil rameny Joon, načež se blondýn sedící vedle něj jen zasmál.

Na zadních sedadlech se rozpoutala debata o tom, čí boty jsou cennější. Tvrdohlavý Jin nemohl vystát neusměrnitelnou drzost nejmladšího z party a ten si strašně užíval provokovat ho. Zatímco Taehyung se mezi nimi náramně bavil a řezal smíchy. Takhle to šlo asi hodinu, než Yoongs rozhodl, že by mohli pustit nějakou hudbu, aby ti dva do sebe furt nerýpali.

„Už jsi pouštěl Jinovi nějaké své songy?" ohlédl se hnědovlásek na staršího vedle sebe.

„Uhm, ne ještě ne, chceš si to poslechnout hyung?" otočil se za sebe na Jina, který pro změnu věnoval pozornost jemu a ne Jungkookovi, protože zaslechl své jméno.

„Ty jsi něco nahrál a beze mě?" dramaticky a ublíženě se chytil na hrudi a vytřeštil oči.

„Bylo to špatné období a chtěl jsem si někde vylít srdíčko, navíc si měl domácí vězení," zavtipkoval Yoongi a omluvně se usmál.

Namjoon tedy přes bluetooth pustil již zmíněnou mixtape a autem se rozezněl jeden z chlapcových rap tracků – Intro: The Most Beautiful Moment In Life. Všichni bedlivě poslouchali, sice byly texty smutné, ale práci odvedl skvělou, na tom se shodli. Kluci horlivě diskutovali o blonďákově tvorbě, jammovali i na jiné písničky, co zazněly, smáli se, povídali si a začali se sbližovat. Yoongi si konečně připadal tak živě a šťastně, cítil se jako součástí něčeho, že někam patří.

Městská krajina za okny auta se už dávno přeměnila v příměstskou přírodu, jak dojížděli do národního parku Bukhansan. Cesta trvala bezmála asi hodinu a 40 minut, ale všem to uteklo mnohem rychleji. Joon zaparkoval na parkovišti informačního centra Bukhansanseong – jedním z hlavních vstupů do parku, posádka auta se vylodila, popadla batohy a šlo se, zvolili si dlážděnou cestu lesem, aby Jinovy FILA boty i po výšlapu měly stále znatelně bílou barvu. Chodník se stejně po několika stovkách metrů změnil v lesní cestu.
Když zrovna chlapci stačili s dechem, povídali si mezi sebou, Jin bědoval nad blátem, Taehyung se zasněně ztrácel v okolité krajině, Jungkook se pokoušel přemluvit Yoongiho, aby s ním taky chodil do posilovny, a ačkoliv byl konec listopadu, takže strašná kosa – sníh na vrcholcích hor jen velice sporadicky, všichni byli maximálně spokojení.
Nahoře je čekala nádherná vyhlídka na celé údolí a 24 metrová socha zlatého Buddhy. Všichni chlapci zůstali bez dechu, a to nejen kvůli výšlapu, který absolvovali. Krajina pod nimi, třebaže uložená k zimnímu spánku, byla impresivní. Každý si udělal pár fotek, pokochali se výhledem a pohostili jídlem, co přinesli. Nesměla chybět ani káva z termosky, kterou Namjoon štědře nabízel.

Ano, blonďák si stále ještě nezvykl na tak velkou a různorodou skupinu chlapců, ale bylo mu s nimi docela dobře. Všechny jeho problémy jako by pominuly, zůstaly jen ty hlasy rozjívených přátel a známých. Tohle si přál, mít kolem sebe lidi, kteří mu pomohou zapomenout, že k němu život nebyl vždy fér. Někoho, kvůli komu si uvědomí, že za to stojí, že život za to stojí, že nic není ztraceno, že všichni musejí být jen víc trpělivý.

„Měli jste vzít soju, aspoň by nám nebyla taková zima," utrousil nejmladší, jako by se nechumelilo. Namjoon nebyl s to mu odpovědět, tak jen protočil oči v sloup. Tae se přidal a odsouhlasil názor svého kamaráda, za což si stejně jako on, vysloužil hned několik nevěřícných pohledů.

„To nemyslíš vážně, vždyť jste oba nezletilý," zvýšil hlas Jin a možná se to tak jen zdálo, ale nejspíš z toho i chytil tik do oka.

„Ty jsi fakt takový spratek Jungkook-ah," pokroutil Yoongs hlavou a založil si ruce na prsou. Dál se všichni jen smáli a vtipkovali.

Domů se dostali až za stmívání, a to nemuselo být ani tak pozdě, unavení, promrzlý, trochu sociálně přečerpaní.
Ale ve všech to zanechalo dobrý pocit.

***
Po zřejmě půl století dlouhé pauze konečně přidáváme nový díl do této jedinečné série.
Ano, psaly jsme to už v apology kapitole, ale znovu se omlouváme za tak dlouhé čekání.

Všichni určitě znáte, takové to období, v němž se zaseknete a nemůžete se přes něco přenést, nehledě na okolnosti nebo jak je to něco důležité.

Nicméně, je na čase oživit tuto knížku.
Jestli se kapitolka líbila, odměňte nás ★ nebo komentíkem.

Vidíme se u další kapitolky, pac a pusu Klaudinka a Verunka~ 💜