Yoongi, stejně tak Jin, nečekal, že by jim cizí kluk, náhodný tatér, nabídl přespání, ale byl za to rád, protože to staršímu evidentně pomohlo.

Zavezl je k němu domů, každému z nich ukázal postel, v níž mohli tu noc složit hlavy. Poslal je do sprchy, udělal jim dobrou tmavou kávu, co sám pije, když ho něco tíží a připravil jim i věci na převlečení. Yoongi musel opravdu uznat, že je Namjoon dobrý kluk. Navíc se jim celý zbytek večera snažil zpříjemnit vyprávěním vtipných historek, které se mu staly v práci.

„Takže, co vy jinak děláte?" optal se Joon, chtěl svou návštěvu taky trochu rozpovídat a poznat, ale kdyby tušil, že tím otevře některé rány, určitě by se této otázky vzdal.

„Vše, co mi poručí otec," povzdechl si nejstarší a upil ze svého poloprázdného hrnku. Jin se tak nějak furt opakoval a blábolil, ale oba to chápali. Byl unavený, ubrečený, psychicky na kaši, pomalu střízlivějící. Kocovina začínala bušit do stěn jeho lebky a nebylo to ani trochu příjemné. Tak ponechali jeho odpověď nepovšimnutou.

„Přežívám," složil si hlavu do dlaní modrovlásek, když si znovu uvědomil, jaký vlastně vede život.

„Jak to myslíš?" zeptal se Yoongiho, o Jinově osudu už něco málo věděl.

„Já tady nechci bejt, přistěhoval jsem se jen kvůli mámě, nemohl jsem tenhle rok nastoupit na vysokou, a abych doma nezdechl nudou a nemusel tak často vídat jejího přítele, našel jsem si tu debilní práci," vjel si frustrovaně prsty do vlasů a z jeho úst uniklo naštvané zavrčení. Ani netušil, proč se vlastně Namjoonovi svěřil, když jej vůbec neznal. Ne, že by mu to nějak zvlášť pomohlo, prostě k němu choval jakýsi podivný druh důvěry.

„A co tedy chceš?" Joon se neptal ze slušnosti nebo aby konverzace nevázla, chtěl pochopit, co toho nízkého chlapce s rozcuchanými modrými vlasy tolik trápí. Chtěl mu pomoct.

„Chci jet zpátky do Daegu, najít tátu, bydlet s ním, konečně vystudovat a dělat hudbu. Chci, aby mě zase všechno bavilo, chci, aby mě lidi uznávali, abych se taky mohl za-za něco u-uznat," Yoongiho slova se začala měnit v tiché vzlyky. Hlas, ruce, celé tělo se mu třáslo a on nevěděl, jak to zastavit. Asi to na něj dneska taky dolehlo, alkohol, všechno to emoční vypětí z Jinovy strany i nahromaděné emoce v něm samém.

„Tak jeď a vem sebou i jeho," ukázal na Jina, nemohl si k tomu odpustil malý úšklebek na rtech, který mezitím vedle nich už usnul na pohovce. „Klidně tě tam svezu," usmál se, chtěl zničeného Yoongiho nějak uklidnit, i kdyby to mělo znamenat, že opravdu pojede těch 5 hodin v autě s neznámými chlapci.

„Díky," usmál se modrovlásek, až odhalil své dásně, utírajíc si mokré tváře. Byla to už doba, co se skutečně usmál. Nevěděl, jestli ho k tomu přiměla vřelost druhého, nebo postupně přicházející otupělost s pozdními hodinami. Jen osud mohl zařídit, aby potkali právě jej a on byl za to fakt neskonale rád.

Na oba už dolehla únava, tak se Namjoon rozhodl odnést nejstaršího chlapce do jeho vlastní ložnice a Yoongimu nabídl jednu z postelí v Jinyongově a Junmyeonově pokoji, aby si sám pak ustlal na gauči, kde prve usnul Jin. Chtěl každému nechat soukromí.

Ráno je oba odvezl domů, nemohl je přeci s bolestí hlavy, kvůli kocovině – unavené jak tělesně, tak psychicky – nechat jít po svých.

Yoongi přišel domů, dostal od matky výčet nadávek, poněvadž se jí celou noc neozval, nenapsal, kde ani s kým je. Bála se o něj, pochopitelně. Měl tak trochu vztek, vždyť byl přeci dospělý, žil sice s matkou, ale to ještě neznamenalo, že se jí musí zpovídat, jak malý kluk. Navíc, on si to nevybral dobrovolně, žít tady s ní a tím trotlem, kterému ona říká partner. Ke všemu, včerejší noc byla jedna z mála, která zase nezapadala do toho stereotypu, do kterého spadl, poté, co jej pohltil Seoul. A byl za ní rád, trochu mu odlehčila na duši.

Yoongi se cítil moc vyčerpaný na to, aby se s ní hádal, tak jí jen beze slova obešel, aby si mohl dát vytouženou sprchu. Poté čekal, až odejde do práce, její směna začínala později než jejího přítele, takže se s ním naštěstí Yoongi toho rána nesetkal.

Vážně se snažil sám sebe přemluvit, aby si toho rána dal něco k snídani, ale měl žaludek jako na vodě. Nějakou chvíli mu trvalo, než mu došlo, že je to nejen kvůli kocovině, ale i ze strachu o Jina. Přeci jenom, když on dostal doma vynadáno, za to, že byl celou noc pryč, aniž by dal vědět, co muselo teď panovat u staršího doma?

Rychle si došel pro svůj mobil, aby zkontroloval, zda mu nepřišla nějaká zpráva od jeho kamaráda. Nic, jen pár upozornění ze sociálních sítí. Rychle na svém přístroji vyťukal SMSku.

Yoongi:
Ahoj hyung, měl jsem krušné ráno, ale hádám, že ty taky.
Jak jsi na tom, je všechno v okay?

Seokjin:
Ahoj, je mi to strašně líto, ach bože, jak já lituju, ale neměl bys mi už psát a už vůbec bychom se neměli vídat. Věř, že mě to mrzí víc, jak tebe, ale nemám na výběr. Promiň Yoongi.

Yoongi nebyl s to se, byť jen nadechnout. Nechápal, nebo spíš nechtěl chápat. Tušil, že to nedopadne dobře, ale že ho bude muset Jin takhle odkopnout? Ještě chvíli si to nebyl ochoten přiznat, jen seděl a tupě zíral na zprávu, kterou přečetl už třikrát. Nicméně, stále mu nedávala smysl. V hlavě mu teď kolovaly asi milióny otázek a pocitů, jako strach, úzkost, osamělost a ublížení, ačkoliv věděl, že za to druhý nemohl. Konec konců to on byl zodpovědný za to, že se černovlásek včera opil, nechal si propíchnout ucho a že spali u náhodného člověka, i když si byl dobře vědom Jinova přísného domácího režimu.

Bezradný a hluboce zdrcený pocitem viny se zabalil do mnoha dek na jeho posteli a schoulil se do bezpečného klubíčka. Den volna mu přišel vhod jako nikdy.

Tim dnem započal stezku sebelítosti a vyčítání. Jestli doteď jeho život stal za nic, co přinese příštích pár týdnů? Rozhodně nic dobrého. Chlapcova loď se začala pomalu, ale jistě potápět a byla jen otázka času, kdy se ponoří až ke dnu.

*Time skip*

Yoongimu přišlo, že ztratil jediného přítele, kterého si doposud udělal. Dny od posledního večera, co se viděli, se změnily v týdny. Nyní už blonďatý chlapec s tmavými odrosty byl nejspíš zahořklejší než kdy předtím. Vrátil se zpátky do toho monotónního života, jež žil, než se někomu otevřel, s tím rozdílem, že už nedělal hudbu. Aspoň ne pro ostatní, ale pro sebe.

Neuměl sice zpívat, ale rap mu nepřišel až tak složitý, vzhledem k tomu, že ho poslední dobou dělá skoro každý. A tak začal pracovat na vlastním rapovém mixtapu. Chtěl vytvořit něco, co jej bude reprezentovat, tak jak to udělal Jin. Přesně jak doufal, hudba, kterou udělal, texty, co napsal a zprodukoval v jednom ze studií jeho známého, který jemu a staršímu předtím pomohl nahrát Epiphany, dokonale ladily k jeho chraplavému hlasu. Celá ｒａｐ věc byla pro Yoongse úplně nová zkušenost, ale najednou měl takové odhodlání něco dokázat, vytvořit, jenom jeho dílo, odraz, něco, co tu po něm prostě zůstane.

Byl tak naštvaný na život, že to musel nějak ztvárnit. Jenže to už nestačilo, přišlo mu, že zase potřebuje nějakou lidskou společnost. Nevěděl, za kým jít, když neměl Jina.

A tak se teď nacházel kdesi v temném parku, mohla být půlnoc, klidně taky dvě ráno, v tuto chvíli byl čas ta nejvíce irelevantní složka života. Seděl tam na lavičce, jediný, kdo mu dělal společnost, bylo pár prázdných láhví od soju a rozzuřený štěkot psa odněkud z dáli. Yoongi se nedá považovat, za takový ten opíjecí typ člověka, ale když občas máte pocit, že na ramenou nesete všechnu tíhu světa, je fajn upustit trochu páru. Třebaže to má znamenat, že pozřete větší množství tohoto buněčného jedu.

Byla už neskutečná zima, což jej kvůli opilosti nijak netrápilo a on stále jen seděl, neschopen se zvednout, přemítajíc o tom, jak se jeho život mohl dostat do takových sraček.

Nakonec se nějakým způsobem odpotácel domů, moc si toho nezapamatoval, všechna ta akce byla na jeho zpomalený mozek příliš rychlá.

Probudil se s třeštící hlavou, dezorientovaný, celý rozbolavělý a zmatený. Věděl jen, že monokl pod okem, který objevil toho rána, nenasvědčoval ničemu dobrému. Bál se, že se stalo, přesně to, co nechtěl. Pohádal se s matkou, řval na ni a asi ne málo, to se jejímu příteli nelíbilo a porvali se. Dalo se to považovat za velmi pravděpodobný scénář.

Zoufalý Yoongi už to nevydržel, měl strach. Bál se sám sebe a nechtěl být sám, nicméně jediná osoba, za kterou mohl zajít, byl pro něj úplný cizinec, ale stále to bylo lepší než zůstat sám v tom pokoji, jen se svými myšlenkami.

„Namjoone, máš chvíli?" zeptal se, když vešel do salonu, tentokrát za dne. Byl tu ještě jeden tatér, rovněž se po příchozím ohlédl, ale zrovna někomu dělal tetování, takže se hned vrátil ke své práci. Namjoon zkontroloval čas na svých náramkových hodinkách a pak se podíval na kolegu.

„Další zákazník přijde až za půl hodinky, můžu si na chvíli odskočit?" zeptal se ho, druhý jen pokýval hlavou a dál pokračoval v tetování.

„Dlouho jsem tě neviděl, jsi v pořádku?" usmál se vyšší na Yoongiho, když zrovna vycházeli ven.

„Ne, a vůbec nevím, co mám dělat," trhaně vydechl, sesunul se zády po zdi až na zem. Ještě něco mumlal, leč nebylo mu rozumět. Vjel si dlouhými tenkými prsty do vlasů a zaťal ruce v pěst, jako by jejich trhání mělo nějak pomoct. Vážně už měl všeho dost.

***

Doufáme, že se vám část líbila ♡

[edited]