Yoongi překládal jednu krabici za druhou, vybaloval zboží, sám ve skladu supermarketu, v němž pracoval už několik měsíců, tedy od doby, co se přistěhoval z Daegu do Seoulu. Cítil se tak opuštěně mezi těmi vysokými regály, mezi tím vším zbožím, které mu akorát připomínalo jeho každodenní naštvání hodný osud. Není to tak, že by byl líný pracovat, naopak, Yoongi se dal označovat spíše za workoholika. Byl-li do něčeho zapálený, nedělalo mu problém strávit tím i hodiny, beze spánku a jídla, jen s mnoha hrnky kávy. Aby však člověk dosáhl takového stavu nadšení pro věc, musí ho ta věc bavit a zaskladňování krabic s potravinami jednoduše není vášeň každého, zejména Yoongiho ne. Přál si jen dokončit vysokou školu, najít si slušnou práci, mít hodně přátel, věnovat se svým koníčkům, navštěvovat matku s otcem, ale to není možné, teď už ne.

Jeho sny o příjemném a klidném životě se rozplynuly přesně ve chvíli, kdy ho rodiče obeznámili s rozvodem. Samozřejmě, je teď dospělý dvaadvacetiletý muž, který to chápe. Chápe, že se jejich cesty jednoduše rozdělily, ale tehdy, před pár lety, tolik pochopení neměl, hodně jim to zazlíval a nejen to. Poté, co se jeho otec na nějakou dobu vypařil, si to všechno začal vyčítat. Období, kdy s ním jeho pocity mávaly jako vítr s podzimním listím v korunách stromoví, je tatam a on vidí svět jinýma očima. Očima plnýma zloby a znechucení. Samozřejmě, svou matku miluje, ale bral jako velikou zradu, když mu oznámila, že si našla přítele, a ještě větší rána byla, když se za jejím přítelem museli stěhovat.

Yoongi jednoduše nevěděl, co má dělat, mohl zůstat v Daegu, najít otce a dál si poklidně studovat, ale jeho nitro mu to nedovolilo, nedovolilo mu pustit jeho matku do hlavního města za chlapem, kterého ještě příliš neznala, a hlavně ho neznal on.

Tak tedy jel s ní, opustil všechno, co znal, měl rád, opustil své přátele, svou dětskou reputaci na místním sídlišti i otce.

Jenže čím déle tady on a jeho matka bydleli, tím byl Yoongi mrzutější. Nemohl nastoupit na novou školu, protože ročníky v oboru, co chtěl studovat, byly přeplněné, takže musí čekat na nový semestr, aby doma neshnil nudou, našel si hloupou práci, která ho pomalu ale jistě začala ubíjet. Protože se z toho všeho vyklubal akorát tak dokola opakující se koloběh scén, ráno vstát, několik hodin sedět obklopen šedými zdmi jeho pokoje, ve snaze nějak se zaměstnat, nejlépe psaním, psaním textů pomalých a melodických písniček, ale i rapových tracků. Dále několik málo prohozených vět s matkou o jejím dni, o její práci, o tom, kdy a co půjde nakoupit. Výměna chladných pohledů s matčiným přítelem a pak opět do práce.

Ještě neskončila jedna šichta a Yoongi už šel na další, nebo aspoň tak mu to připadalo. Vydělávání peněz tímto způsobem mu nepřinášelo žádné potěšení, zatímco prodej autorských práv na texty, které napsal náhodným zájemcům, zpěvákům, nebo menším společnostem, pod uměleckou přezdívkou Agust D, do jeho života přinášelo, aspoň nějaké uspokojení.

Během těchto obchodů se setkal s mnoha dobrými hudebníky, kteří s Yoongiho prací byli více než spokojení, protože nejen, že modrovlasý, celkem nenápadný, chlapec byl velmi snaživý, disponoval i schopnostmi hudebního skladatele a producenta. Nabízeli mu příslušenství, ba dokonce celé studio, jen za nějakou trvalejší spolupráci. Yoongi přeci jen odmítl. Koneckonců, nechtěl tady mít závazky. Rozhodně je nechtěl mít ve městě, které nenávidí.

Hodiny na displeji ukazovaly, že už je tu Yoongi 7 hodin a 50 minut. Dodělal rozdělanou práci a odebral se do šaten, kde se převlékl, oznámil nadřízenému, že odchází a vydal se konečně domů.

Po sprše a všech potřebných úkonech, jako je třeba večeře, padl unavený a demotivovaný do postele. Jejich malým bytem se rozléhaly zvuky televize a tiché tlumené konverzace matky s jejím přítelem. Yoongiho to štvalo, natáhl se přes postel pro malý bezkontaktní bluetooth reproduktor, spároval ho s mobilem a pustil si potichu svou oblíbenou hudbu. Příjemný tón autorova hlasu ho pomalu uspával, prázdného a bez emocí.

Najednou se písnička přerušila tónem oznámení, což Yoongiho vytrhlo z polospánku. Tiše zavrčel a natáhl se po svém mobilu, aby si přečetl, kdo ho ruší takto pozdě. Dobře věděl, že mu nepíše žádný kamarád, neměl kamarády, ne tady, nehodlal se tady s nikým bavit, vzhledem k tomu, že mu lidé z velkoměsta přišli jako úplně jiné nepochopitelné existence. Bylo to, jak čekal, pracovní. Zpráva od anonyma.

Neznámé číslo:
Zdravím, už nějakou dobu o tobě slýchávám, o tom, co děláš a jak je tvá tvorba kvalitní. Také bych měl zájem o kousek tvé práce, protože k uskutečnění mých snů nemám nejspíše tolik kreativity a talentu jako Ty. Zaplatím, kolik jen budeš chtít, o peníze nouzi nemám, jen potřebuji, aby naše domluva byla diskrétní a nejlépe osobní, nerad se domlouvám po telefonu, zanechává to moc stop. S pozdravem - RJ

Yoongi se podivil zprávě od neznámého čísla, byla zvláštně podezřelá, ale možná právě to se Yoongimu líbilo. Nebyla to obvyklá objednávka, tak si řekl, že by se s neznámým mohl domluvit.

Po nějaké chvíli virtuální konverzace, přes jeho pracovní číslo se ti dva domluvili, že se sejdou v kavárně, v centru města, za několik dní.

Dny utekly jako voda a Yoongi už byl skoro na místě setkání v domluvenou hodinu. Sedl si do kavárny, nepotřeboval si s druhým říkat, kam přesně se posadí nebo tak, Yoongi řekl, že má výrazně modré vlasy, což bylo dostatečné poznávací znamení, aby se ti dva neminuli. Po pár minutách sezení a pročítání jídelního lístku Yoongimu na rameni přistála něčí ruka a on se ohlédl, stál vedle něj poměrně mladý chlapec, pravděpodobně ne o moc straší, než je Yoongi sám. Byl vysoký, široká ramena jen zdůrazňovala jeho pěknou postavu, na níž se krásně vyjímal tmavý kabát. Chlapec, velmi krásný, měl černé vlasy, úžasné modré oči, bezpochyby to nebyly čočky, velmi unikátní u Asiata, které lemovala řada dlouhých řas, a červené plné rty dokonale doplňovaly celý jeho obličej.

Mladý muž se představil pouze jako RJ a uklonil se s pokorou, kterou Yoongs vůbec nečekal. Svěřil se Yoongimu, že potřebuje, aby celá tahle spolupráce zůstala jen mezi nimi, že má vlivného otce, který nechce, aby se věnoval hudbě. Yoongi to pochopil a respektoval požadavky, jak se dověděl, o rok staršího černovláska. Ten nejen, že po Yoongim chtěl napsat písničku, za níž mu slíbil více než štědrou sumu, ale prosil chlapce o možnost přístupu do nějakého studia, opět diskrétně. Tušil, že Gi bude mít v této oblasti jisté známosti a měl pravdu.

Yoongi nad tím nějakou dobu u horkého espressa vážně přemýšlel. Přemítal si o tom, jak s prosebným výrazem v těch unikátních modrých očích, Yoongiho žádal o vyplnění jediného jeho snu. Také si přál uskutečnit své sny a moc dobře věděl, jaké to je, když nemůže. Navíc, chlapec mu přišel rozumný, ačkoli byl pravděpodobně velmi bohatý, nevypadal jako snob.

Nakonec se tedy s černovláskem domluvil na tom, že mu napíše text, s tématem, o němž mluvili, a pokusí se zařídit i nahrání té písničky. Všechno ovšem za náklady staršího. Oba odcházeli s příjemným pocitem, s vizí něčeho pěkného a hlubokého, co se jim teprve začalo stavět u nohou. RJ nebyl obvyklý zákazník.

Toho dne se Yoongi v práci zaměstnával přemýšlením o lidech, s nimiž se setkal a mohl je požádat o propůjčení studia, nakonec na jeho seznamu zbylo jen pět osob, které druhého dne měl v plánu obvolat.

Všechno klaplo už po třetím telefonátu s vlastníkem malého nahrávacího studia, jednoho z mnoha v Seoulu. Teď zbývalo jen napsat písničku, složit hudbu a domluvit místo a čas.

Yoongi se po dlouhé době cítil opravdu motivován, měl tolik inspirace a chuti vytvořit něco tak malého a přesto velkého, že mu psaní šlo pomalu samo. Během několika dní byla většina textu hotová, začal tedy pomalu skládat hudbu přes počítač a domluvil si další setkání s RJ-em.

Tentokrát raději v jiné kavárně, jak navrhl RJ, probrali veškerý materiál, který zatím měli. Yoongiho zajímalo, co by černovlásek změnil, nebo se mu vůbec nezamlouvá. Pořád je to zákazník, který musí být spokojený.

Po asi dvou hodinách vytrvalého pití kávy a přepisování, byla slova písně konečně na správném místě. Na hudebním doprovodu RJ už nechtěl měnit nic, prý, že tomu nerozumí.

Finále už se mělo blížit, Yoongi zarezervoval studio na sobotní večer toho týdne, protože to nepracoval a vyšší z dvojice, prý taky měl čas. Za text i hudbu už zaplaceno dostal, ale přesto chtěl být ten, co tu písničku nahraje. Byl už na několika nahráváních a dobře věděl, jak to chodí, navíc RJ si přál, aby to bylo jen mezi nimi, čemuž Yoongi chtěl vyhovět. Do té doby se ještě několikrát setkali a zkoušeli černovláskovy schopnosti, jakožto zpěváka. Yoongi musel uznat, že byl velmi dobrým zpěvákem, spolupráce s ním, byla nadmíru příjemná a vše šlo tak hladce, až tomu modrovlásek nemohl uvěřit.

Toho večera se u studia střetli přesně na čas, jak mladší čekal, RJ byl oděn naprosto obyčejně, byl zahalen rouškou, kšiltovkou a pro jistotu i slunečními brýlemi, opravdu nechtěl, aby ho s tímto mohl kdokoli spojovat.

Chlapci už v prázdném studiu, připravili všechno potřebné, Yoongi odzkoušel techniku a když byly přípravy hotové, jako by se vše zastavilo.

„Jmenuji se Seokjin," prolomil ticho, protkané nervozitou a vzrušením, vyšší z chlapců.

„Hm?" zamručel modrovlásek.

„Myslím, že když už jsme s tím vším takhle daleko. Měl bych ti říct své opravdové jméno. Můžeš mi ale říkat Jin," usmál se starší a postavil se k mikrofonu, aby mohli začít.

Ovšem, mladšího to překvapilo, ale přišlo mu milé, že mu starší objasnil aspoň kousek této záhady.

Tak tedy nahráli písničku nesoucí jméno Epiphany s domluvou, že jí uslyší už jen Jinovy a Yoongiho uši a žádné jiné kopie nikdy neopustí jakékoliv zařízení.

Od té doby se ti dva, dá se říct, začali přátelit. Ano, Yoongi pořád nesnášel to, jak žije, že jej nic nebaví a jak je zaseknutý na místě. Ale s Jinem, s nímž o tom mohl kdykoli prohodit pár slov plných pochopení, mu bylo o něco lehčeji.

***

Eyyy, jsme tady s novou kapitolou xD

Doufáme, že vás příběh baví, i když se to zatím nijak nerozjíždí, ale je to pro whole story důležité, chápete, takže trochu trpělivosti

Budeme vám vděčné za jakýkoli komentář, či hvězdičku

[edited]